Horolezecká metodika

Fórum alpinismu 2019

V Praze se v rámci Mezinárodního festivalu alpinismu konalo odborné Fórum alpinismu o bezpečnosti v horách.

Na programu fóra bylo několik přednášek. Jako první se konala přednáška Tomáše Nováka z Horské služby ČR.

Po krátkém představení Horské služby a její historie se probrala statistika nehod se zvláštním přihlédnutím ke Krkonoším.

Následoval rozbor několika nehod, které se v uplynulých letech staly v Krkonoších. Nejednalo se vyloženě o nehody horolezců nebo skialpinistů, ale běžných turistů, takže pro nás sportovce z toho přímé poučení nevyplývalo, snad jenom utvrzení se v tom, že lidská blbost nezná mezí a někteří lidi jsou schopni pohnojit cokoliv.

Dále byla představena nová verze aplikace Záchranka pro smartfony, ukázáno, jak se v ní přepnout na Horskou službu apod. Nová informace pro klasické telefonisty: Horská služba má nové univerzální celorepublikové telefonní číslo 1210, a protože na našich pohraničních horách se často můžeme dostat do signálu zahraničního operátora, je dobré si číslo v adresáři telefonu uložit ve formě +420 1210.

Program pokračoval přednáškou hosta ze Slovinské horské služby (Gorska Reševalna Zveza Slovenije), přednášel Jani Bele. Představil organizační strukturu jejich horské služby a činnost. V roce 2018 GRZ zasahovala 537-krát, a v roce 2019 do listopadu už 580-krát, a takto vzrůstající trend už trvá několik let.

Dále Jani Bele na řadě videí a fotografií ukázal časté chyby návštěvníků hor, se kterými se ve slovinských horách setkávají. Nejprve se promítalo strašidelné video, na kterém skialpinista při zahájení sjezdu utrhl obrovskou lavinu. Naštěstí dokázal rychle vyjet do boku a nic se mu zázrakem nestalo. Ale příčina incidentu byla doslova očividná – svah byl na závětrné straně, řada převějí jasně indikovala, odkud v uplynulých dnech foukal vítr, převátý sníh tvořil naditá břicha sněhových polštářů, od pohledu hrůza a chování skialpinisty bylo doslova šílené.

Další fotografie se věnovaly ukázkám špatně vybavených turistů, takže borec v ledovém kuloáru s cepíny, ale se sněžnicemi na nohách, belgické skautské turistky v nátělnících, po nich slovenské turistky, a tak dále. Jednou z častých příčin těchto incidentů ve slovinských horách je špatné plánování a podcenění tamějších hor. Takže se horská služba Slovinska nově zaměřila na osvětu, vzdělávání a informace. Následovala ukázka mnoha informačních letáků, cedulí a fotografií ze vzdělávacích kurzů, které pořádají. Nechybí ani publikační činnost, sám Jani Bele vydal dvě knihy, které se zabývají bezpečností v horách.

Posledním tématem, kterému se Jani Bele věnoval, bylo představení historie alpinistické školy, kterou GRZ provozovala v Himálaji v jednom údolí severně od Annapurny. Tady v Čechách málo známá historie a nutno říci, že tam Slovinci odvedli kus práce a pomohli řadě Nepálců dosáhnout vzdělání v alpinismu na světové úrovni, včetně několika certifikovaných horských vůdců. Počet takto vyškolených lidí už tam dosáhl takového počtu, že školu nedávno Nepálci převzali a nyní si jí již vedou sami.

Pak přišla na řadu přednáška Tomáše Obtuloviče, lékaře, v minulosti častého účastníka Pelikánových seminářů horské medicíny, a nyní lékaře působícího v Rakousku, kde se setkává s úrazy českých turistů v Alpách.

Jádrem přednášky byla statistika úrazovosti. Jako intro se nejprve promítaly rentgenové snímky zlomených kostí v těle, až to v tom potemnělém sále Národního domu mělo uměleckou hodnotu, taková galerie “mortis attingat”, ale to asi nebylo záměrem. Ducha umění rychle odvály čísla a tabulky (data od Österreichischen Kuratoriums für Alpine Sicherheit).

Na co Tomáš Obtulovič upozorňoval bylo, že čeští alpinisté nemají v Rakousku moc dobrou pověst, a jsou považováni za hazardéry. Na jednu stranu proti tomu stojí čísla celkové úrazovosti v rakouských Alpách. Ale co se týče lavin, tam i v číslech je patrné, že opravdu nějak divně vyčníváme. Že je více mrtvých v lavině z domácího Rakouska a blízkého velkého Německa, to je vzhledem k počtu návštěvníků z těchto zemí pochopitelné, ale při počtu obyvatel a četnosti návštěv například z Itálie, Švýcarska, Polska, je naše třetí pozice v počtu mrtvých v lavině indikátorem, že něco není v pořádku.

Dále vhodně tématicky navázala přednáška Hanse Ebnera z rakouské Alpské policie.

To už nebylo žádné umění, rovnou nastoupily čísla, tabulky a grafy. Übersicht ist alles! Ovšem není to tak snadno uchopitelné, jak se zdá. Zatím co statistiky horských služeb zahrnují počty záchranných operací (a úrazy zjištěné při těchto operacích), tak Alpská policie eviduje i pátrací akce, při kterých se nakonec nikomu nic nestalo, anebo incidenty, kdy se nezachraňovalo, ale bylo pak něco vyšetřováno, zpravidla kvůli trestněprávním následkům. V čem jsou statistiky Alpské policie velmi přesné, to jsou úmrtí v horách, protože ze zákona (stejně jako u nás) se musí v Rakousku k mrtvému vždy povolat policie.

Dále pak Hans Ebner hovořil o historii Alpské policie, její činnosti a o jejím zapojení do záchranných operací (policie v Rakousku je povinna poskytnout pomoc, dokud na místo nedorazí jiná specializovaná záchranná složka). Rakouští alpští policisté tak běžně cvičí záchranu z vrtulníku, pohyb ve vysokohorském terénu a záchranu na laně.

Ještě drobnost: v rámci přednášky zaznělo, co může zajímat někoho, kdo se chce orientovat v záchranných systémech evropských zemí, že dispečink linky 112 (integrovaný záchranný systém) v Rakousku zařizuje právě policie (tedy stejně jako na Slovensku, kdežto u nás v ČR je pro změnu tento dispečink pod hasiči).

Pak přišla na řadu přednáška Gerharda Mösmera z Rakouského Alpenvereinu. Ten představil řadu nových připravovaných videí z kampaně k bezpečnosti v horách, které se všechny věnovaly tématice via ferrát.

Bylo to první veřejné promítání těchto videí, ještě nejsou všechna zamýšlená videa hotová a publikováno na Youtube.com to bude na jaře příštího roku 2020.

I Gerahard Mösmer měl sebou statistické údaje, samozřejmě zaměřené na via ferraty v Rakousku.

Opět zde zaznělo, že čeští alpinisté nemají v Rakousku zrovna dobrou pověst, co se týče bezpečnosti, stále je častý problém s přeceňováním sil a s akcemi při nevhodných podmínkách.

Z drobných, mimochodem řečených věcí, zde zazněla jedena zajímavá záležitost. Pokud z nějaké důvodu ušetření práce (např. ve snadnějším terénu – holt lidi to cvakání někdy flákají – nebo v nějakém stísněném prolejzacím místě) si druhou smyčku na chvíli necháme nepřipojenou na ocelovém laně, tak ji musíme aspoň zapnout do druhé karabiny, do té, která na laně zbyla (rozhodně ji nepřipínat do jisticího oka sedáku). U těch ferratových setů, které jsou konstruovány tak, že jisticí smyčky jsou do V-čka nejprve spojené a teprve pak napojené na párací tlumič, by došlo k částečnému přemostění tlumiče. Popruh tlumiče by se vypáral neúplně jen do délky, než by se napnula ta jisticí smyčka, kterou bychom připnuli k sedáku.

Na závěr přednášky padl z pléna dotaz, že z těch videí zmizely u lidí prsní úvazky a proč. Popravdě řečeno, Gerhard Mösmer na to moc jasně neodpověděl, víceméně se držel argumentace, že (větší) pád na via ferratě je tak hrozný, že je jedno jestli budeme mít sedák nebo kombinovaný úvaz, poranění budeme tak jako tak, a základem by mělo být na ferratách nepadat. Mno, neznělo to moc přesvědčivě… Každá pozitivní drobnost se počítá, a i když je jasné, že vám přidání prsáku (kombinovaný úvaz) žádnou děsnou výhodu a záruku nezranění nedá, tak zde za Horolezeckou metodiku doporučujeme mít na ferraty kombinovaný úvaz (pro děti nebo obézní lidi celotělový úvaz).

Poslední přednáškou byla záchrana v oblasti Himálají. Přednášel Dawa Steven Sherpa. Podobná přednáška zazněla už před asi dvěma roky na festivalu, ale opakování je matka moudrosti, a také se za těch pár let lecos změnilo, takže nové informace byly zajímavé.

Nejprve se vysvětlila vůbec rozdílná organizace záchranného systému v Nepálu. Zatím co v Evropě jsme zvyklí, že záchranu organizuje stát, v Nepálu se o to starají soukromé firmy, respektive cestovní a expediční agentury.

Podrobně byly odvyprávěny dvě záchrané operace z minulosti, jednak záchrana a vyproštění těla Tomaze Humara, a pak rozsáhlá pátrací akce po dvou Taiwanských turistech.

Záchrana v Himálaji má svá specifika. Časté jsou zde velmi hromadné evakuace, prostě udeří monzumy a je nutné zachraňovat stovky, možná tisíce trekkařů z rozsáhlé oblasti. A to je další odlišnost od např. záchrany v evropských horách, himálajské hory jsou rozlehlé a záchrana probíhá na opravdu velké vzdálenosti, což sebou nese nemalé logistické problémy, prakticky je kvůli záchraně nutno zorganizovat defacto expedici a mít k ní zbudovaný zásobovací řetězec. Problémy mohou vznikat i kvůli jazykovým bariérám, mnohá izolovaná údolí mají svůj jazyk nebo nářečí, kterému nepálští záchranáři nerozumějí, musí se sehnat tlumočník, aby se vůbec mohli vyptávat, zda někdo ztracené turisty neviděl a když ano, kam šli.

Praktické rady pro expedici, horolezeckou akci nebo trek v Himálaji, které Dawa Steven Sherpa dal: Pokud to jde, mějte místního průvodce, ať zbytečně nezbloudíte; dejte někam někomu informaci, kam jdete, používejte nějaký GPS tracker a posílejte data; při akci v hodně odlehlých končinách mějte satelitní telefon; naprosto nutné je být pojištěn na záchranu; příbuzní a přátelé, až se jim nebudete ozývat, ať kontaktují cestovní agenturu pro spuštění záchranné akce, ambasádu, konzulát a policii informovat také, ale už jen dodatečně a oznámit jim, že byla o záchranu požádána agentura; pro příbuzné a přátele ztracených osob je velmi důležité mít v Nepálu koordinátora, či-li nekomunikovat z Evropy s jednotlivými složkami, ale celou věc svěřit koordinátorovi, který zná Nepálské poměry a na místě vše dohodne a zařídí pohotověji a efektivněji; pokud jako příbuzní nebo přátelé ztracených lidí nevíte předem nějaký kontakt (na agenturu nebo osobu, která by se mohla zhostit role koordinátora), obraťte se na svoji ambasádu nebo konzulát v Nepálu, měli by být schopni někoho doporučit. Dobrou agenturu poznáte i podle informací na webu podle toho, jaké akce, jak náročné, dělá a dělala.

Drobná, zajímavá informace, která zde dále zazněla se týkala letových schopností vrtulníků. Vrtulníky běžně se nacházející v Himálaji jsou schopné doletět až do nadmořské výšky 7 700 m, vcelku často se už létá až do výšky 6 700 m.

Tak, a to je z letošního Fóra alpinismu 2019 vše.