Horolezecká metodika

Kniha Horolezecká abeceda

Nejrozsáhlejší horolezecká učebnice, jaká kdy na našem trhu byla, 500 černobílých perokreseb a fotografií metodického charakteru v textu, včetně barevných příloh. Pevná vazba, formát 165×235 mm, rozsah 696 stran.

Kniha Horolezecká abeceda je po více než patnácti letech první souhrnnou publikací na téma horolezecké metodiky. Tato nová učebnice horolezectví zaplňuje informační mezeru a popisuje všechny základní lezecké techniky u nás používané.

Jedná se o nebývale rozsáhlou učebnici, za jejíž hlavní přínos je možné považovat shrnutí technicko-metodických informací o horolezeckých a lezeckých disciplínách a nejrozšířenějších interdisciplínách používajících lezecké a lanové techniky do jediného, vzájemně provázaného celku.

Věnuje se klasickému horolezectví a skalnímu lezení, ale např. i technikám vysokohorské turistiky, speleoalpinismu, canyoningu či záchranářské praxi. Publikace je doplněna o řadu kapitol s tématy souvisejícími, jako např. meteorologie, geologie a geomorfologie, sportovní medicína apod. Celá kniha je tematicky členěna na pět základních částí (viz dále o obsahu). Součástí knihy jsou i přílohy s informačními zdroji a přehledy, samozřejmostí u učebnice tohoto rozsahu je doporučená i použitá literatura, rejstříky či výklad nejčastěji používaných zkratek.

Úvodní kapitola knihy se věnuje tématu, které spojuje všechny lezecké a lanové techniky. Tedy v první řadě samotným lanům, jejich konstrukci, zkoušení a rozdělení podle svého určení. Obsahuje rovněž základní informace o smyčkách, popruzích a pomocných šňůrách.

Druhá, nejrozsáhlejší část první kapitoly se věnuje uzlům a uzlování, od triviálních základů, přes teorii až k popisu nejrozšířenějších a nejužitečnějších uzlů v horolezecké praxi, včetně podrobně rozfázovaných návodných obrázků k jejich uvázání.

Poslední část této kapitoly je věnována navazování lezce na lano. Rozebírá zde nejenom standardní způsoby navázání prostřednictvím úvazků nebo jejich kombinace, ale i metody nouzového navázání přímo na lano.

Druhá kapitola zahrnuje veškerou problematiku související s výzbrojí a výstrojí potřebnou pro horolezectví, skalní lezení, pohyb a pobyt v horách a velehorách, ale i specializovanou výzbroj a výstroj pro speleoalpinismus, canyoning či tak specifickou činnost, jako je pohyb na zajištěných cestách – via ferrata.

Ve většině případů je podrobná, věnuje se i v podstatě okrajovým tématům či tématům, která nejsou přímo zahrnuta do disciplín, jimž se učebnice věnuje, avšak jsou nedílnou součástí alpinismu v širším slova smyslu, nebo jich je zapotřebí při přibližování, táboření a podobně (např. skialpinistické či polárnické vybavení a sněžnice, nebo potřeby vysloveně tábornické).

Stěžejní kapitola Horolezecké abecedy se věnuje samotnému horolezectví a zejména skalnímu lezení.

Zabývá se postupně rozdělením, formami a vývojem horolezectví, lezeckými technikami. Nejrozsáhlejší část je věnována základům skalního lezení, menší bloky se věnují sólolezectví, jištěnému sólu, technickému lezení a závěrečná část pak lezení a jištění na sněhu a ledu a v mixech.

Kapitola o horolezectví a skalním lezení je pro větší názornost doplněna převážně kreslenou ilustrací, doplněnou fotografiemi konkrétních poloh a úkonů. Celkově se zde nachází přibližně 160 obrázků.

Tato kapitola se zabývá nejrozšířenějšími disciplínami a interdisciplínami horolezeckého sportu. Na první pohled může působit poněkud nesourodě, je však úzce provázána se zbývajícími částmi textu, a ten na ni v mnoha případech přímo odkazuje, neboť nelze z běžné horolezecké činnosti vynechat otázky transportu či pěších přesunů (které obsahuje část kapitoly věnovaná technikám vysokohorské turistiky), stejně jako nelze v technickém lezení či záchranářství vynechat tzv. jednolanovou techniku, která se v těchto oborech jakožto vysoce efektivní prostředek zcela zabydlela. Jednolanová technika je přitom původně technikou speleoalpinistickou, určenou k průstupům podzemím.

Ve čtvrté kapitole jsou tak vedle tradičních horolezeckých disciplín, jako je vysokohorská turistika (která ve své hlavně podobě – výstupech na horské vrcholy – naplňuje nejpůvodnější obsah slova alpinismus) a skialpinismus, zařazeny i disciplíny zcela nové jako specifický pohyb na uměle zajištěných cestách, obvykle považovaný za součást vysokohorské turistiky, a canyoning, který je rovněž velmi mladou disciplínou. Zároveň je zde zařazena kapitola pojednávající o speleoalpinismu, tedy oboru, který z horolezeckého hlediska zůstával dlouho a neprávem na okraji zájmu a české horolezecké učebnice jej doposud zcela pomíjely.

Tato kapitola je, navzdory svému názvu, nejrozsáhlejší kapitolou knihy. Je tomu tak proto, že zahrnuje nejenom předměty v podstatě odborné, které s horolezectvím velmi úzce souvisejí, jako meteorologii, geologii a geomorfologii, ale hlavně je její první (nejdelší) část vyhrazena problematice bezpečnosti, rizik, záchrany a zdravovědy.

Celá závěrečná kapitola je věnována tématům, které nelze přímo označit za horolezectví nebo lanové techniky, ale které jsou pro provozování horolezectví naprosto nezbytné, neboť právě vědomosti o těchto souvisejících oborech buď přímo (např. zdravověda) nebo nepřímo (meteorologie, geologie, geotechnika) souvisejí s bezpečností při provozování všech aktivit, které lze zahrnout pod široký název alpinismus. Zcela na začátku kapitoly jsou zařazena hlavní rizika, s nimiž se lze v horách setkat (laviny, ledovcové trhliny apod.), a prevence nebezpečí vyplývajících z těchto jevů.

Bezprostředně navazují základní principy záchranných technik, vyprošťování a zdravovědy a první pomoci, které přicházejí na řadu v případech, kdy prevence selže.

Teprve nakonec je řazena „nudná“ teorie, bez které se však bezpečný a bezproblémový pohyb a pobyt v horách, ale i jeskyních a kaňonech neobejde.