Horolezecká metodika

Kniha Pohyb po ledovcích

Pohyb po ledovcích, Alexander Krško, Alpy, 2003

Na str.21 je věta: „Při vysokohorské turistice a horolezectví v horách se však používá výhradně kombinace prsního a sedacího úvazku nebo úvazek kombinovaný“. Věčně se opakující zmatení jazyka… Existuje jednokusový úvaz, který obepíná jak stehna, tak i trup a ramena člověka – tento úvaz se správně nazývá celotělový. Naproti tomu kombinovaným úvazem se nazývá správně jen kombinace sedacího a prsního úvazu (spojení obou se provádí buď lanem při navazování, nebo pomocnou smyčkou, lanovou či popruhem). Takže v uvedené větě je první část dobře, ale místo tučně vyznačeného výrazu „úvazek kombinovaný“ mělo správně být uvedeno „úvazek celotělový“. Pokud jsou nějaké pochybnosti o tomto, doporučuje se přečíst si normu ČSN EN 12277.

Za povšimnutí stojí určitý rozpor. Opět ona věta ze str.21 a její pokračování: „Při vysokohorské turistice a horolezectví v horách se však používá výhradně kombinace prsního a sedacího úvazku nebo úvazek kombinovaný. Jiný způsob (samostatný sedací nebo dokonce prsní úvaz) je životu nebezpečný a jedinci, kteří se takto odváží na horskou túru, by měli být pro výstrahu popraveni!“. Jenže na str.37 v kapitole Navázání družstva na lano, je věta: „Každý z členů používá vždy propojení sedacího úvazku s prsním, navázán je však na sedací úvaz“. Tak zaprvé – navázáním se jen na sedák si kombinovaný úvaz vyrušíme, je to jako být jen v samotném sedáku. Dále – v následujících větách se navázání jen na sedák zdůvodňuje lepším postavením pro toho lezce, který zachycuje pád spolulezce do trhliny. Ano, to je pravda, protože bod navázání je pod těžištěm těla chytajícího člověka, zmenšuje se tendence k povalení na zem. Ale nutno myslet na to, jak se bude mít ten padající do trhliny! Pád do trhliny v samotném sedáku je nebezpečný. Zkrátka ideální by bylo, kdyby padající do trhliny měl kombinovaný (nebo celotělový úvaz), a chytající měl sedací úvaz. Ale problém je v tom, že dopředu nelze určit, kdo do trhliny spadne. Může se to stát jak tomu jdoucímu vpředu, tak tomu vzadu. Možná někdo namítne, že pád jen v sedáku není na ledovci tak nebezpečný, protože situace se liší od například pádu na skále. Ale takto argumentovat nelze, je to zase v rozporu s tím, co je uvedeno na str.45 (vcelku správně, někdy však bývá v literatuře uvedeno až 2000 N) – „Síla, přenášená při pádu lanem, která zasáhne prvního jistícího člena, obvykle odpovídá zhruba dvěma třetinám tělesné hmotnosti padajícího (cca 400 – 600 N). Takovou sílu neudrží žádný člověk ve vzpřímeném postoji…. je prostě stržen k zemi“. Ano, bylo správně řečeno, že lano sílu přenáší, a pokud zanedbáme tření na hraně trhliny, pak podle pravidla akce a reakce působí stejná síla i na spadlého se samotným sedákem. Pokud bude při zachycení ve vodorovné poloze zády dolů, hrozí mu poranění páteře! Navíc vše zhoršuje fakt, že při túře na ledovci máme často těžký batoh na zádech, pak je i visení velmi komplikované, při zachycení pádu dojde určitě k přetočení hlavou dolů. Jaké je správné řešení? Inu, to je obtížná rada, je to klasický spor „pro a proti, a co za co“. Jako přijatelné se jeví řešení: mít kombinovaný (popř. celotělový) úvaz, a chodit v čtyř až pětičlenném družstvu, a mít tlumiče pádů na ledovce. Podrobněji o navázání na ledovci na stránce Ledovec.