Na umělých stěnách je fixní postupové jištění umístěno v těsné blízkosti za sebou. Na první pohled to vzbuzuje pocit bezpečí a záruky pohodového a ničím nerušeného lezení.
Jenže právě blízkost postupového jištění neustále způsobuje jednu chybu, která se nám většinou na přírodních skalách s velkými rozestupy mezi postupovými jištěními nestane. Paradoxně tak prostředí, které má být bezpečné, produkuje nebezpečí, které nám v nebezpečném prostředí nehrozí. Tou chybou je podebrání lana pod nižším postupovým jištěním při cvakání vyššího postupového jištění. Na krátkém fotoseriálu si ukážeme o co jde.
Tato chyba způsobí a) prodloužení délky případného pádu, b) velké tření lana, někdy i znemožňující další postup dál, a tím navodí zase situaci za a), tedy pád.
Chyba se stává poměrně často, a je typická pro začátečníky, ale v zápalu boje se také občas přihodí i ostříleným matadorům. Při cvakání lana do postupového jištění se lezec musí soustředit na to, jaký pramen lana do expresky cvaká, a také nebát se dolézat úvazem do úrovně expresky, ono je pak i cvakání expresky jednodušší, protože člověk nemusí nabírat tak dlouhý úsek lana. Také výrazně pomůže metoda, kdy pro nabírání lana do ruky poslepu nejprve sáhneme rukou na navazovací uzel, a poté rukou jedeme po laně, a pokud na nic nenarazíme, tak po natažení paže můžeme lano nabrat, a máme jistotu, že jsme expresku nepodhmátli.