A: Zorientování mapy k severu
Na mapu se položí buzola. Značka severu na otočném kotouči se nastaví proti ukazateli na podélné ose buzoly. Pak se celou buzolou otáčí dokud se severní střelka nedostane do branky. Poté se mapa pod buzolou natočí tak, aby mřížka mapy byla rovnoběžná s dlouhým okrajem buzoly (ale i s ryskami otočného kotouče a střelkou), a sever mapy směřoval stejně jako severní střelka.
Zkrácená metoda: Buzola se jakkoliv položí na mapu, otočným kotoučem se nastaví severní střelka do branky, a mapa se pod buzolou natočí tak, aby se rysky na otočném kotouči shodovaly s mřížkou na mapě a severní střelka ukazovala k severnímu okraji mapy.
B: Určení azimutu
V terénu vidíme nějaký bod, a chceme určit jeho azimut.
Buzolu nasměrujeme k cíli průzorem. Otočným kotoučem otočíme tak, aby severní střelka byla v brance. Podélná osa buzoly ukazuje na stupnici otočného kotouče hodnotu azimutu.
C: Zjištění azimutu na mapě
Na mapě víme, kde je výchozí místo a cíl, a chceme zjistit jaký azimut vede z výchozího místa do cíle. Mapa při tom nemusí být zorientována k severu !
Buzola se na mapu přiloží tak, aby dlouhý okraj spojoval výchozí místo s cílem. Otočný kotouč na buzole se natočí tak, aby se rysky kotouče shodovaly s mřížkou na mapě, a sever na otočném kotouči mířil na sever na mapě. Podélná osa buzoly ukazuje na stupnici otočného kotouče azimut.
D: Pochod podle azimutu zjištěného z mapy
Poté, co se buzola nastavila dle pokynu C:, se v terénu určí cíl a cesta k němu.
Nastavená buzola se vezme do ruky. Otočným kotoučem se nehýbá ! Celou buzolou se otáčí tak, aby se severní střelka dostala do branky v otočném kotouči. Jakmile se tam nastaví, podélná osa buzoly a průzor ukazuje k cíli. Ve směru průzoru si najdeme tzv. dílčí cíl, a dojdeme k němu. Od něj opět už nastavenou buzolou určíme další dílčí cíl. A tak až do hlavního cíle.
Je-li hustá mlha a dílčí cíle nejsou vidět, můžeme kráčet a přitom neustále sledovat buzolu a dbát na to, aby se severní střelka stále udržovala v brance.
E: Určení místa, kde jsme
Jsme někde v terénu, a nevíme kde přesně na mapě to je.
Mapu nejprve zorientujeme k severu dle pokynu A:. Z místa, kde stojíme, si vyhlédneme v okolí nápadné krajinné body (hora, sedlo, vesnice, rozhledna), které jsou vyznačeny na mapě, a nejdou zaměnit s jinými body. Nyní se buzola nasměruje průzorem k nápadnému bodu v terénu. Otočný kotouč se natočí tak, aby severní střelka byla v brance. Pak se buzola položí na mapu, rysky otočného kotouče se musejí krýt s mřížkou na mapě, a sever na otočném kotouči musí směřovat k severu mapy, a dlouhý okraj buzoly musí protínat nápadný krajinný bod zobrazený na mapě. Podél tohoto dlouhého okraje buzoly se tužkou narýsuje přímka. To samé se provede s jiným nápadným bodem v terénu. Tam, kde se přímky protínají, je naše stanoviště.
P.S.: Mapa nemusí povinně být zorientovaná k severu, ale je-li, je to přehlednější.
F: Pochod jedním směrem
V terénu si vyhlédneme nějaký cíl, a chceme k němu dojít, i když víme, že cestou jej ztratíme z dohledu.
Buzolu nasměrujeme k hlavnímu cíli průzorem, a otočným kotoučem dáme severní střelku do branky. Ve směru průzoru najdeme v terénu tzv. dílčí cíl. Vydáme se k němu a buzolu necháme nastavenou. Po dojití k dílčímu cíli (hlavní cíl se nám mezitím ztratil z dohledu) opět vezmeme už nastavenou buzolu, a celou ji natočíme tak, aby severní střelka byla v brance. Průzor ukazuje směrem k hlavnímu cíli, i když jej nevidíme. V tomto směru si vyhlédneme další dílčí cíl. A tak dál až od hlavního cíle.
Magnetická deklinace
Deklinací se nazývá úhel, který svírá směr určený magnetickou střelkou se zemským poledníkem v určitém místě na zemském povrchu. Je to dáno tím, že magnetická střelka buzoly ukazuje směr k magnetickému pólu, a tento magnetický pól se neshoduje se zemským pólem, což je místo, kterým prochází pomyslná zemská osa otáčení a z něhož vycházejí poledníky. Úroveň deklinace je na zemském povrchu různá, může mít jak nulovou (žádnou) hodnotu, tak i přes 100°. Rovněž úroveň deklinace na zemském povrchu není rovnoměrně rozvrstvená. Pokud bychom místa se stejnou hodnotou deklinace pospojovali na mapě čárami, dostali bychom obrazce podobné jakýmsi chaotickým vrstevnicím. Deklinace není ani stálá v čase, s průběhy let se velikost deklinace v určitém místě mění. Chce-li člověk vědět, jaká je v oblasti, kde se nachází, velikost deklinace, měl by se to dozvědět z aktuální mapy. Kvalitní mapy od poctivých výrobců mají v tiráži či legendě k mapě údaj o deklinaci uveden.
Deklinace se rozeznává západní a východní, podle toho, kterým směrem vychyluje magnetický pól střelku buzoly od skutečného severu. Na otočném kotouči buzoly je pro měření deklinace udělána podstupnice, a pokud chceme přesně zaměřit skutečný sever, musíme hodnotu deklinace, kterou jsme si zjistili v mapě pro danou oblast, nastavit tak, aby se kryla se střelkou buzoly, a sever na otočném kotouči nám pak ukazuje ke skutečnému severu.
Sever mapové sítě a poledníková konvergence
Aby nebylo zmatků málo, tak i mřížka na mapě, respektivě její svislé čáry, nemíří ke skutečnému severu. Mřížku na mapě totiž často netvoří zobrazené poledníky a rovnoběžky, ale tzv. čtvercová kilometrová síť. A ta je od poledníků a rovnoběžek částečně odchylná. Tato odchylka se nazývá konvergence. Podle toho jestli je čtvercová kilometrová síť (mřížka) natočena od směru skutečného severu na západ či na východ, hovoříme o západní konvergenci či o východní konvergenci. Hodnota konvergence by u kvalitních map měla být uvedena v tiráži či legendě k mapě. Pokud tam není, lze aspoň přibližně ji stanovit podle odklonu svislých čar mřížky od poledníku za předpokladu, že poledníky jsou na mapě také zobrazeny. Pokud nejsou, je ještě možnost zjisti konvergenci podle odklonu svislých čar mřížky od svislého okraje mapy. Solidní výrobci map vždy podélné okraje map vedou ve směru ke skutečnému severu.
Budiž však útěchou, že odklon čtvercové kilometrové sítě od skutečného severu je často jen minimální, a pokud člověk zrovna nepodniká dlouhé kontinentální pochody někde v pouštích či na Antarktidě, tak může poledníkovou konvergenci ignorovat.
* * *
Rovněž ve střední Evropě (region Vysokých Tater nebo Alp) je magnetická deklinace téměř zanedbatelná, a pokud člověk zrovna buzolou nezaměřuje desítky kilometrů vzdálené vrcholky hor, tak se zde většinou deklinace nebere v potaz.
V jiných regionech je však k této ignoraci nutno mít adekvátní informace, mít ony hodnoty zjištěné (buď z mapy nebo z jiných zdrojů), a vědět, že jsou malé a je tudíž možno je ignorovat. To platí i pro ignorování poledníkové konvergence.
Inklinace magnetické střelky
Inklinací střelky se nazývá její výkyvnost ve směru nahoru a dolů. Postihuje ty buzoly a kompasy, které mají střelku vyrobenou ze zmagnetizovaného kovu či mají tento kov (magnet) zabudovaný ve špičce ručičky střelky. Taková magnetická střelka se k magnetickému pólu nejen natáčí doprava – doleva, ale i dolů. Např. kdybychom se nacházeli na zemském povrchu přímo nad magnetickým pólem, k němuž je severní konec střelky přitahován, tak se tento konec střelky úplně sklopí dolů, střelka se jakoby vyvrátí. Nezvykle se však toto v menší míře děje i na celé opačné polokouli Země, než pro kterou je střelka zmagnetizována.
Příklad: Máme buzolu jejíž severní konec střelky ukazuje k severnímu magnetickému pólu. S buzolou odjedeme do Jižní Ameriky do Patagonie v Chile. Střelka bude mít stále tendenci ukazovat k severnímu magnetickému pólu, ale nebude rovnoběžně kopírovat zemský povrch! Je třeba si uvědomit, že střelka neukazuje povrchovou cestu k magnetickému pólu, ale je k němu přitahována, tudíž ukazuje nejkratší, nejpřímější směr. A ten je vlastně skrz planetu Zemi. Střelka se tak vychýlí dolů.
A zde je jádro problému, konstrukce buzoly. U některých buzol není pro jakékoliv výchylky střelky v horizontální úrovni místo, zkrátka prostor pro ručičku střelky v otočném kotouči je malý, střelka při větší inklinaci se dostává do kontaktu s vnitřními stěnami otočného kotouče, drhne o svou osičku, a nepohybuje se plynule. A co je horší, neměří přesně.
Buzola či kompas je totiž vyráběn pro určité zemské pásma či alespoň pro severní nebo jižní polokouli Země. Výrobce tak podle toho, kde má buzola bezproblémově fungovat, provede přesné vyvážení střelky, což musí být provedeno s hodinářskou přesností. V Evropě prodávané buzoly jsou pochopitelně vyrobené tak, aby fungovaly v Evropě, a tudíž nemají ani problémy v Severní Americe, Asii, protože tyto světadíly leží v přibližně stejném pásmu rovnoběžek. Solidní výrobce buzoly by tedy měl s výrobkem dodávat informace, kde všude je možno s jeho buzolou pracovat. Nebo zda je jeho buzola konstrukčně řešená tak, že umožňuje eliminovat vliv inklinace. Toto konstrukční řešení je většinou založeno na tom, že samotná ručička střelky není nijak magnetická, a je pomocí nějakých páček či výčnělků napojena na výkyvný, dutý a především magnetický váleček, jenž je nasunut na osičku střelky, a který se otáčí a vykyvuje k magnetickému pólu a své pohyby přenáší na střelku jen v horizontálním směru „vpravo – vlevo“. Střelka tak zůstává vždy vodorovná.