I letos se na Festivalu Obzory konalo několik přednášek, které měly vztah k tématu horolezecké metodiky.
První z takových přednášek se věnovala bezpečnosti při postupu na ledovci, přednášku vedl Vojtěch Dvořák, a jednalo se o zdařilý souhrn podstatných otázek, kterými se musíme zabývat před a během vstupu na ledovec. Co potěšilo, byla hned na úvod nadnesená otázka “proč na ledovec vůbec vstupovat?”, protože to se dotýká taktiky postupu v horách. Skutečně, řadu problémů můžeme vyřešit tak, že si je prostě nezpůsobíme. A pro ty případy, kdy na ledovec prostě vkročit musíme, protože jinudy cesta nejde nebo by jiná cesta nedávala smysl, následoval rozbor jednoltlivých otázek, které se pak před člověkem otevírají. Celou přednášku zde obsáhnou nelze, a tak vypíchneme jen to zajímavé. Zcela správně bylo dost času věnováno tomu, jak mít dlouhé lano při různém počtu členů lanového družstva. V podstatě byl balzám na duši, když tu Vojta Dvořák ukázal výrobcem předpřipravené 30 m lano že údajně speciálně určené na ledovce, a pak začal rozebírat, na co takové lano bude stačit, respektive na co nebude stačit. Pro většinu případů je tak krátké lano k ničemu.
Dalším méně obvyklým faktorem, který tu byl po právu zdůrazněn, je fakt, že na ledovci jsme vlastně furt sami. Ano, sice kráčíme navázáni na lano v lanovém družstvu – ale lano mezi členy družstva musí být napnuté, takže jeden kamarád je 12 metrů před vámi, a druhý 12 metrů za vámi, takže vlastně celou túru kráčíte tak nějak sami a s nikým defacto neprohodíte celou dobu jediné lidské slovo (krom hulákání různých povelů). Jde-li se po ledovci se zakrytými trhlinami, ani na svačinu se lidi neshlukují, pauza se dělá na roztaženém laně, jako když kráčíme. Furt sami. Tohle se málokdy zdůrazňuje. Je známo, že někteří lidé s tím mají problémy, psychika je neúprosná a lidská potřeba se družit a poklábosit si je u některých lidí až obsedantní, jenže to prostě jde proti bezpečnosti a tady musí nastoupit disciplína, jen tak lze zkrotit naše zlozvyky. Bylo dobře, že přednáška se neomezila jen na obvyklé otázky navazování a uzlíků (což je taky důležité a probíralo se to tady), ale dosažení bezpečnosti je daleko víc komplexnější záležitost, než jen fígly s uzly.
Další přednáškou bylo Zálesáctví od Ladislava Siegera. Nelekejte se, nešlo o žádný trampský potlach a nebyl tu muž s teletem na ruksaku v maskáčích. Ladislav Sieger je fyzik, technik a polárník, takže šlo o ukázku postupů, jak rozdělat oheň v podmínkách, kdy toho co nevíce ztratíme a co nejvíce se toho porouchá. Asi jako kdyby Láďa hledal něco jako “Prométheův svatý grál”, způsob, jak udělat oheň z ničeho (což samozřejmě nejde, takže jinak: z čehokoliv, co se v nehostinné pustině válí kolem nás). Jen škoda, že klasicistní učebna Filosofické fakulty vybavená dřevěným nábytkem nedávala více prostoru a ochladila jinak pověstnou zapálenost přednášejícího pro dané téma, prostě se málo rozohnil. Téhle přednášce by slušely vysoko šlehající plameny. Snad jindy jinde 🙂
Další den byla přednáška o lavinovém nebezpečí od Viktora Kořízka. Ten měl přednášku na toto téma už při loňském ročníku. Tehdy se ale věnoval převážně otázce počasí a jeho vlivu na vznik lavinového nebezpečí. Letos to bylo zaměřené na otázku záchrany a toho, co dělat po nehodě. A bylo důkazem kvality přednášky, že hned z úvodu se (takřa nepostřehnutelně, kdoví kolik lidí v sále se tou dobou už soustředilo na výklad) dotka veledůležitého faktoru – sice je nadneseno téma: “co dělat PO nehodě”, ale to, co budeme moci dělat po nehodě obrovsky ovlivňuje to, co uděláme PŘED nehodou. První okamžiky přednášky Viktor uzkazoval fotografii s terénem, kde spadla lavina, a na jednotlivých slajdech měnil rozestavení postaviček s výkladem, jak se mění šance na záchranu při tom kterém rozestavení. A jsme zase u toho – taktika. Chování lidí, koordinovanost postupu, zaujetí výhodného postavení, vzájemné sledování se členů družstva. To dál v přednášce bylo také zajímavé a důležité, ale tohle bylo z ní to nejdůležitější sdělení.
Poslední přednáškou byly via ferraty v podání opět Vojtěcha Dvořáka. Obvyklá přednáška na dané téma, byly představeny některé populární terény, jak ferraty v ČR, tak i v Alpách, doporučení na které se vydat. Následovalo představení nutného vybavení na ferraty a jak s ním správně zacházet. Zvláštní pozornost si oprávněně zasloužila novelizace normy EN 958 a jaké novinky to přináší. Na závěr se dost prostoru věnovalo tomu, jak řešit některé specifické problémy, dopomoc slabším lezcům na ferratě a jak postupovat s dětmi. Obsah přednášky byl sestaven spíše s ohledem na začátečníky, takže ostřílenější návštěvníci ferrat na přednášce místy už trochu klimbali. Ale přesto tu byla jedna věc, která probudila zájem všech. Přehled fotografií, které Vojtěch Dvořák pořídil během svých návštěv různých ferrat doma i v zahraničí, ukazující jaké nesmyslné způsoby navázání a sestavení improvizovaných ferratových setů jsou lidé schopni udělat. Z některých “samodomo” dělaných příšerností šly na člověka mrákoty. Jaksi očekáváme, že to lidi z neznalosti udělají špatně… ale takhle očividně blbě?!? Neuvěřitelné. Ještě horší než hrůzy, které si představujeme, jsou hrůzy, které si představit nedokážeme.
Nuže, Festival Obzory skončil, přednáškové sály utichly, světla zhasla… Na metodických přednáškách zaznělo spousty užitečných rad, varování, jak se nedostat na horách do problémů, některé rozbory byly až do detailů, až ta přemírá informací a postřehů vytváří houštinu. Není něco, co by všechny ty rady, bezpečnostní opatření a zdůvodnění nehod nějak sjednocovalo, ukazovalo na jeden zdroj nebezpečí?
Obtížná otázka bez šance na trvale platnou odpověď, ale pro tento okamžik a dojem, který vyvolaly věci zde shlédnuté a vyslechnuté, jako letmý záblesk člověka napadá, že ten zdroj nebezpečí popisují tato slova:
Příroda nás vychytrale vybavila domýšlivostí, aby nás ušetřila bolestného poznání vlastní nedokonalosti.
— Francois de La Rochefoucauld —
To sice není výrok k horolezecké bezpečnosti… ale vlastně je.