Při lezení v situaci, kdy nemá prvolezec cvaknuté ještě ani jedno postupové jištění, jde o věru napínavý moment, kdy v případě, že nám nějaký krok nevyjde, pád nevyhnutelně skončí na zemi. Pád na tvrdou zem je vskutku lezcova noční můra. A tak jakmile je první postupové jištění osazeno a cvaknuto, hoj – to je radosti! Pocit úlevy navozuje dojem, že už jsem za vodou. Ale kdepak…
Často, a právě na dobře borháky zajištěných skalách nebo umělých stěnách je to ještě výraznější, boj o zdravé kosti teprve vrcholí. Zdaleka největší nebezpečí dopadu na tvrdou zem nám hrozí při dosahování druhého postupového jištění. Jako většina problémů má i tento původ v člověku a jeho chybě. Bez chyby člověka by toto nebezpečí nenastalo nebo bylo alespoň podstatně eliminováno. Tou chybou je uspěchání, snaha se rychle dostat pryč z nepříjemnosti. Taková typická lidská trampota – ve snaze uniknout potíži, dostaneme se do ještě větších potíží. Na následujícím příkladu se podíváme, jak to vzniká.
Zvláště na umělých stěnách platí: zatímco při dolézání k prvnímu postupovému jištění jsme nízko nad zemí, a pokud se k prvnímu postupovému jištění natáhneme vzpaženou rukou, tak jsme dokonce nohama v ten moment téměř na zemi a odskok lze zvládnout. Jenže pak nastane problém, že stejnou taktiku zopakujeme u druhého postupového jištění. Rukou nadebereme lano a natáhneme se rukou nahoru, abychom cvakli druhé postupové jištění. Jenže právě v tento moment jsme už nohama výše nad zemí, dost na to, abychom si způsobili zranění při odskoku, ale celkově nejsme dost vysoko nad zemí, abychom byli lanem zachyceni ve vzduchu. Tím jak nabereme lano vzhůru pro cvaknutí druhého postupového jištění, odvineme jeho větší délku, než kolik máme prostoru pod sebou. Následující obrázek vše názorně ukazuje: a – délka lana mezi 1.expreskou a vrcholen nadebrání, b – délka lana nezi vrcholem nadebrání a bodem navázání, c – vzdálenost mezi bodem navázání a nohama, d – vzálenost mezi 1.expreskou a zemí.
Má-li pád být zachycen lanem ve vzduchu, aniž by se lezec dostal do kontaktu se zemí, musí součet vzádleností a + b + c být menší, než vzdálenost d. Z obrázku je patrné, že něco takového mezi prvním a druhým postupovým jištěním na umělé stěně není možné. Pokud se cvaknutí druhého postupového jištění nepovede, pád zákonitě skončí na nohama na zemi. Lezec, který si toho není vědom a nečeká to (má přeci již cvaknuté první postupové jištění) odskok zpravidla nezvládne a končí to vymknutým kotníkem, zlomenými patními kůstkami nebo i hůř.
Obrana je jednoduchá. Nesnažit se druhé postupové jištění cvakat tak brzy a natahovat se k němu rukou. Je potřeba lézt dále, a bodem navázání se přiblížit k druhému postupovému jištění. V ten moment vzdálenost od bodu navázání k 1.expresce bude relativně krátká, a tehdy v případě pádu již nohama na zem nedosáhneme. Neřku-li, že pokud dolezeme bodem navázání k 2.expresce, tak se i pohodlněji cvaká lano, protože jej nemusíme tolik nabírat. A to nakonec platí i pro ostatní postupové jištění. Dolézáním bodem navázání (většinou u pasu na sedáku) si často výstup ulehčíme a máme to bezpečnější. Sice se pak lezec vystavuje pocitu skutečného prvolezce, tj. nadleze postupové jištění, což začátečníkům občas působí pocit strachu, ale to se musí překonat. Dlouhé nadebírání lana k následujícímu postupovému jištění z nejisté lezecké pozice je, zvláště na umělých stěnách, cesta ke zhoršení své situace.