Kniha Vysokohorská turistika

Vysokohorská turistika, Soňa Boštíková, Grada, 2004

Na str.14 je věta: „V Německu a Rakousku, krátce po založení horolezeckých svazů na konci šedesátých let devadesátého století…“ Inu drobný překlep. Má být devatenáctého století (DAV i OEAV byly založeny roku 1862).

Na str.40 je věta: „Přilba musí mít atest UIAA.“ Nemusí. Přilba patří mezi tzv. osobní ochranné pomůcky, a jako taková aby se mohla v zemích EU legálně prodávat, musí splňovat podmínky příslušné normy EN. Shoda s touto normou pak bývá na výrobku označena značkou CE. Oproti tomu norma UIAA je normou nestátní organizace, je pro výrobce dobrovolná, ale ti o ni usilují, protože její splnění zvyšuje prestiž výrobku.

Kniha Sportovní lezení

Sportovní lezení, Stefan Winter, Kopp, 2004

Na str.71 popiska obrázku vpravo nahoře uvádí pro karabinu s pojistkou zámku výraz „zámková karabina“. Neustále se opakující nešťastný výraz. Ze starší české literatury je pro západku karabiny používán též výraz „zámek“. Ano, ona páčka, která se na karabině odklápí, aby dovnitř šlo zapnout lano, se běžně v Česku nazývá zámek. Každá karabina má zámek. Výraz „zámková karabina“ je tak velmi matoucí. Správně by se mělo psát karabina „s pojistkou zámku“, nebo „s pojistkou západky“.

Na str.71 je věta: „Západky z drátového třmenu mají větší nosnost, a proto se méně snadno otevírají při nárazu na skálu.“ Takto řečená je ta věta nesmyslná. Jestli se drátová západka při nárazu karabiny na skálu neotevře, nebo jen na velmi krátký okamžik, tak proto, že je drátěná západka lehká, a tudíž má menší moment setrvačnosti. Věta by měla správně znít: „Západky z drátového třemenu jsou hmotnostně lehčí, takže při nárazu celé karabiny na skálu mají menší tendenci pokračovat v pohybu, čili mají menší moment setrvačnosti.“

Na str.93 – 94 je na obrázku zobrazeno odsednutí do řetězu z expresek. Nepořádná metoda! Správně by měl lezec být vybaven tzv. odsedávákem, což je popruhová smyčka do okruhu uzavřená, jedním koncem pomocí prusíkova uzlu připevněná k sedacímu úvazu, a na druhém konci opatřená karabinou s pojistkou zámku, která se cvaká do oka jistícího stanoviště (kruh, nýt, apod.).

Na str.106 – 107 je odstavec věnovaný sebejištění prusíkem při slaňování, kdy prusík je připevněn k nohavičce sedáku. Níže v textu Kritického sborníku se o této problematice již píše. Stručné zopakování: Slaňovací osma se může z karabiny vysmeknout! Pak zůstaneme viset za nohavici sedáku. Možné případy vysmeknutí osmy z karabiny jsou: 1. Omylem nedozavřený zámek karabiny z důvodu zatažení šroubovací pojistky ve stavu otevřeného zámku (pojistka brání uzavření zámku). Během slaňování se může slaňovací osma vysmeknout ven z karabiny. 2. Slaňuje-li se po karabině HMS s poloviční lodní smyčkou, může se oplet lana zachytit o pojistku zámku karabiny (jak šroubovacích, tak automatických) a tah lana pak otevře zámek karabiny. Poté dojde k rozpletení poloviční lodní smyčky (viz. P.Schubert, Bezpečnost a riziko…., str.114 – 115 v 1.čes.vydání). 3. Je-li použita na připevnění slaňovací pomůcky k sedáku karabina bez pojistky (nebo se pojistka zapomene zatáhnout), může se při chvilkovém nadlehčení lezce osma vysmeknout ven z karabiny při bočním tahu lana (viz. P.Schubert, Bezpečnost a riziko…, str.112 v 1.čes.vydání). Je nutno si uvědomit, že sebejištění prusíkem za nohavičku sedáku je účinné jen tehdy, když nám slaňovací pomůcka funguje! Jakmile spojení se slaňovací pomůckou selže, je nám sebejištění za nohavičku sedáku téměř k ničemu.

Katalog firmy Petzl 2004

Od strany 135 je součástí katalogu firmy Petzl kapitola metodických návodů, jak různou horolezeckou výzbroj používat. K uvedenému několik připomínek:

Na str.144-145 je obsah zaměřen na problematiku jištění se na ledovci při současném postupu navázaných lidí. Jako tradičně v katalogu Petzlu je zde doporučováno navázání pouze na samotný sedák. Doprovázeno názornými obrázky, především obrázkem „B“. Je tam ale zobrazen pouze jistič. Všimněte si, ten spadlý tam není. Už jste si někdy zkusili skočit do trhliny s 15 kg batohem na zádech? Zrovna tak na obrázku „D“ vlevo je dole v trhlině visící člověk jen v sedáku a s velkým batohem na zádech hodně nepřesvědčivý. Spor o to, zda na ledovci mít úvazek sedací, anebo kombinovaný, je věčně se opakující, a popravdě řečeno asi neřešitelný, neboť se zde uplatňuje princip „něco za něco, a co za co“. Více na stránce Ledovec.

Na str.146-147 je lezec na klettersteigu zobrazen při lezení se samotným sedacím úvazem, a to dokonce i několikrát s batohem na zádech!! (Viz. str.146 vlevo a dole). Nutno varovat – při použití samotného sedáku je bod navázání pod těžištěm těla, nelze při zachycení pádu vyloučit možnost přetočení horní části těla hlavou dolů s následným nárazem hlavy na skálu díky setrvačné rotaci. Rovněž pokud moment zachycení pádu přijde v poloze tělem vodorovně zády dolů, hrozí poranění bederní páteře. Je tedy daleko bezpečnější používat tzv. kombinovaný úvaz, čili současně použitý prsní a sedací úvaz. — Upozornění na tuto chybu v katalogu Petzl zaslal Kritickému sborníku Vladimír Malota. Děkujeme. —

Pokračovat ve čtení

Karabina s pojistkou v časopise Adventure

Časopis Adventure, číslo 3 (mountain), leden 2004. Na str.56 je článek „Jistící stanoviště alias štand“. Poslední odstavec na této straně končí větou: „Jako centrální jistící bod používáme zásadně karabinu se šroubovacím zámkem s dostatečnou nosností, nejlépe karabinu HMS.“ Poměrně drobná, ale neustále se opakující chybička. Zámek karabiny je zaměňován za pojistku. Ta část karabiny, která se odklápí, aby dovnitř šlo umístit lano, se běžně nazývá zámek. A ten se u karabin používaných při horolezectví nešroubuje. Šroubuje se matice umístěná na zámku, a tato matice se nazývá pojistka, a má za účel bránit nechtěnému otevření zámku. (Šroubovací zámek mají tzv. mailonky, zvláštní karabiny připomínající články řetězu, jsou většinou oválného tvaru, zámek se uzavírá šroubováním okolo závitu udělaného na těle mailonky). Takže v Adventuře by správně měla věta znít: „Jako centrální jistící bod používáme zásadně karabinu s dostatečnou nosností se šroubovací pojistkou zámku, nejlépe karabinu HMS.“

UTM souřadnice v časopise Lidé a hory

Lidé & hory, číslo 5, ročník 2003. Oprava toho, co bylo uvedeno v čísle 3. Upozornění Vladimíra Procházky z Liberce na neúplné a nepřesné informace. Ve výše uvedeném článku bylo v textu v odstavci „Přístroj GPS“ na str.43 časopisu uvedeno několik neúplných informací a údajů – týkají se souřadnicové sítě, označení na str.43 vytištěné mřížky a správného označení polohy cvičného bodu v kurzívou uvedeném odstavci vedle mřížky. Platí, že u nových map Alpenvereinu, které jsou v článku využity jako příklad, se používá systém WGS84 – UTM/WGS84 a nikoliv uvedený systém WGS84 – systém WGS84 je uveden u starších map OEAV. V textu vypadlo i správné označení mřížky – mělo být UTM/WGS84. A správné označení polohy cvičného bodu na mapě Alpenvereinu (v systému zápisu UTM x, UTM y – tímto systémem jsou uváděny m.j. i polohy chat na web stránkách Alpenvereinu) mělo být UTM x: 5211450, UTM y: 288750 (pozor, x a y zde jsou oproti „školským zvyklostem“ prohozené – hodnota x roste směrem nahoru a y směrem doprava! První číslici v x souřadnici – 5 – přístroj GPS zobrazuje, u sítě na cvičné mapě není vytištěna, ale uvedena v legendě).

Popis cest v Rybízově průvodci

Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách, Petr Piskač (Rybíz), vlastním nákladem, 2003

Internetový server Horydoly.cz zveřejnil „Opravník Rybízova průvodce“.

Zde v Kritickém sborníku ještě upřesňujeme a dodáváme:

Na str.38 je popisována Stanislawského cesta na Čierný štít. Autor průvodce uvádí, že na stanovištích jsou osazené vrtané skoby (borháky). Nezbývá, než potvrdit to, co je psáno na Horydoly.cz. V podstatných pasážích cesty žádné borháky nejsou. Teprve až zcela nahoře, po spojení se s Puškášovou cestou, jsou borháky na posledních dvou stanovištích. (Autor kritiky o Stanislawského cestě – Tomáš Kublák, cestu lezl v srpnu 2003.)

Na str.43 je popisována Šádkova cesta na Kolový štít. V hodnocení cesty je uvedeno, že stanoviště jsou osazena nýty. To není pravda, resp. celá pravda. Počet stanovišť osazen nýty je nižší, než ve schématu. Schéma cesty je převzaté z Kroutila, a zdá se, že autor zjevně cestu nelezl (ne za posledních 50let). Počet stanovišť je nižší, než je na schématu. Některá stanoviště, kde je označuje autor, se už dávno nevyužívají. Pozor!!!: Stanoviště označené autorem č.3 už je v drasticky špatném stavu. Navíc není ani v linii cesty, jak se v dnešní době cesta leze. Zbytek stanoviště z doby Šádka tam je, ale sestává se ze 2 shnilých skob, z toho jedna už je součást květeny. Možnost dalšího zajištění je velmi špatná. Na zbytcích tohoto štandu jsme prožili pár perných chvil!!! Čas cesty, 6 hodin se mi zdá nadhodnocen. Jako klíčové místo bych označil spíše závěr traverzu, pod 2 štandem. Šádkova cesta – viz. obrázek [3]. (Autor kritiky o Šádkově cestě – Martin Poltier, HO SAKAL, cestu lezl v srpnu 2003.)

Na str.113 je vlevo dole obrázek s vyznačeným výstupem č.87. Podle autora průvodce to má být „Reichartova cesta – Pravým žebrem JZ stěny“ (Opálové stěny). Ale na obrázku na str.113 je vyznačena cesta „Levým žebrem“. (Autor kritiky o Opálové stěně – Tomáš Kublák, HO SAKAL, cestu „Levým žebrem“ Opálově stěny lezl v březnu 2003.)

Kniha Pohyb po ledovcích

Pohyb po ledovcích, Alexander Krško, Alpy, 2003

Na str.21 je věta: „Při vysokohorské turistice a horolezectví v horách se však používá výhradně kombinace prsního a sedacího úvazku nebo úvazek kombinovaný“. Věčně se opakující zmatení jazyka… Existuje jednokusový úvaz, který obepíná jak stehna, tak i trup a ramena člověka – tento úvaz se správně nazývá celotělový. Naproti tomu kombinovaným úvazem se nazývá správně jen kombinace sedacího a prsního úvazu (spojení obou se provádí buď lanem při navazování, nebo pomocnou smyčkou, lanovou či popruhem). Takže v uvedené větě je první část dobře, ale místo tučně vyznačeného výrazu „úvazek kombinovaný“ mělo správně být uvedeno „úvazek celotělový“. Pokud jsou nějaké pochybnosti o tomto, doporučuje se přečíst si normu ČSN EN 12277.

Za povšimnutí stojí určitý rozpor. Opět ona věta ze str.21 a její pokračování: „Při vysokohorské turistice a horolezectví v horách se však používá výhradně kombinace prsního a sedacího úvazku nebo úvazek kombinovaný. Jiný způsob (samostatný sedací nebo dokonce prsní úvaz) je životu nebezpečný a jedinci, kteří se takto odváží na horskou túru, by měli být pro výstrahu popraveni!“. Jenže na str.37 v kapitole Navázání družstva na lano, je věta: „Každý z členů používá vždy propojení sedacího úvazku s prsním, navázán je však na sedací úvaz“. Tak zaprvé – navázáním se jen na sedák si kombinovaný úvaz vyrušíme, je to jako být jen v samotném sedáku. Dále – v následujících větách se navázání jen na sedák zdůvodňuje lepším postavením pro toho lezce, který zachycuje pád spolulezce do trhliny. Ano, to je pravda, protože bod navázání je pod těžištěm těla chytajícího člověka, zmenšuje se tendence k povalení na zem. Ale nutno myslet na to, jak se bude mít ten padající do trhliny! Pád do trhliny v samotném sedáku je nebezpečný. Zkrátka ideální by bylo, kdyby padající do trhliny měl kombinovaný (nebo celotělový úvaz), a chytající měl sedací úvaz. Ale problém je v tom, že dopředu nelze určit, kdo do trhliny spadne. Může se to stát jak tomu jdoucímu vpředu, tak tomu vzadu. Možná někdo namítne, že pád jen v sedáku není na ledovci tak nebezpečný, protože situace se liší od například pádu na skále. Ale takto argumentovat nelze, je to zase v rozporu s tím, co je uvedeno na str.45 (vcelku správně, někdy však bývá v literatuře uvedeno až 2000 N) – „Síla, přenášená při pádu lanem, která zasáhne prvního jistícího člena, obvykle odpovídá zhruba dvěma třetinám tělesné hmotnosti padajícího (cca 400 – 600 N). Takovou sílu neudrží žádný člověk ve vzpřímeném postoji…. je prostě stržen k zemi“. Ano, bylo správně řečeno, že lano sílu přenáší, a pokud zanedbáme tření na hraně trhliny, pak podle pravidla akce a reakce působí stejná síla i na spadlého se samotným sedákem. Pokud bude při zachycení ve vodorovné poloze zády dolů, hrozí mu poranění páteře! Navíc vše zhoršuje fakt, že při túře na ledovci máme často těžký batoh na zádech, pak je i visení velmi komplikované, při zachycení pádu dojde určitě k přetočení hlavou dolů. Jaké je správné řešení? Inu, to je obtížná rada, je to klasický spor „pro a proti, a co za co“. Jako přijatelné se jeví řešení: mít kombinovaný (popř. celotělový) úvaz, a chodit v čtyř až pětičlenném družstvu, a mít tlumiče pádů na ledovce. Podrobněji o navázání na ledovci na stránce Ledovec.

Klettersteig v časopise Lidé a hory

Časopis Lidé & hory, číslo 4, ročník 2003. Na str.50 je článek „Soupravy pro zajištěné cesty“ věnovaný klettersteigům. V odstavci „Jaká je skutečnost při pádu“ je věta: „Při pádu lezce bez soupravy pro zajištěné cesty v délce 5 metrů má pádový faktor hodnotu pět“. To není přesně řečené, je to jen půl pravdy. Pádový faktor je poměr délky pádu ku délce činného lana. Vyjadřuje se zlomkem f = H / L, kde H je výška pádu, L je délka činného lana. Aby byl tedy pádový faktor pět, je ještě nutno dodat, že smyčka připevněná k lezci by musela být dlouhá 1 m. A ještě pozor – vzdálenost mezi lezcem a dolním kotvením ocelového lana by musela být 4 metry. Pokud totiž lezec spadne, tak bude padat pod dolní kotvení právě o délku smyčky. Jinak řečeno – jeho pád bude 4 metry ke kotvení + ten 1 m pod kotvení, a teprve pak dojde k zaražení pádu.

Oprava k časopisu Lidé a hory 4/2003

Časopis Lidé & hory, číslo 4, ročník 2003. Na str.7 je oprava k číslu 3 časopisu, převzato: „Omlouváme se čtenářům našeho časopisu za dvě chyby v minulém čísle 3/2003. Na straně 22 vpravo nahoře byl místo záběru Alphubelu omylem zařazen pohled na Allalinhorn. Chyba vznikla i na straně 36 u červené výstupové trasy na vrchol Dom ve výtažku mapy – vinou špatného umístění červeného vektoru trasy došlo k posunu výstupové trasy oproti skutečnosti. Chyby vznikly při závěrečném redakčním zpracování. Velice nás toto mrzí, děkujeme za pochopení“.

Průvodce Moravské skály

Moravské skály, Vladimír Skýpala, Vladimir Wolf, vlastním nákladem, 2003. Informace jsou převzaty z článku v rubrice „Mix“ v časopise Montana, číslo 3, ročník 2003, autor článku P.Říha.

Na str.67, Kostelík – vnitřek jeskyně. Zde jsou další dvě cesty. Vedle cesty č.26 zleva vede „Tunelářská s.r.o., 7 „. Mezi cestami č.24 a 25 je cesta „Nikdy neříkej nikdy, 8“. Na str.70, Býčí skála – cesty uvnitř jeskyně. Cesta č.19a se jmenuje „Řetězová reakce, 6+A3“ a vede přes dva slaňovací řetězy na okraj jeskyně. Vlevo od této cesty je projekt R.Jurečky. V pravé části jsou ještě dva projekty, jeden pravděpodobně L.Žákovského. Cesta 19c se jmenuje „Modrá je modrá, 4 A3“. Na str.77, Jáchymka. Cesta č.1 není projekt, cesta je dokončená. Jmenuje se „Tajemný projekt, 6-„. Cesta č.14 má klasifikaci 5+A2.

Kniha Vysokohorská turistika

Vysokohorská turistika, Stefan Winter, Kopp, 2003.

Na str.78 je odstavec věnující se jištění při lezení po žebříku na klettersteigu. Je použitá věta: „Vlastní jištění se zde zavěšuje přímo na příčky žebříku, nebo na ocelová lana, která vedou podél žebříku“. To je špatně, nebo minimálně nepřesně řečené. Tak nejprve – pokud ocelové lano vede souběžně vedle žebříku, pak je vše v pořádku, opravdu není nic lepšího, než se jistit za toto lano k tomu určené. Ovšem pokud je v terénu jen samotný žebřík, pak zajištění za jeho jednu (vodorovnou) příčku je nebezpečné. Pokud se tato vytrhne, následuje pád do propasti. Daleko lepší je se jistit za svislou postraní tyč, ve které jsou příčky ukotveny. Karabina po svislé tyči sjede dolů, zarazí se o vodorovnou příčku, a pokud tato praskne, karabina jen sjede k následující vodorovné příčce. Někdy se stane, že svislá tyč je velkého průměru, takže rozvor karabiny nestačí na to, aby se na ni karabina dala cvaknout. Řeší se to tak, že smyčkou od jistící karabiny se svislá tyč obtočí, a karabina se poté cvakne zpět na pramen její smyčky.

Rybízův průvopdce

Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách, Petr Piskač, vlastním nákladem, 2003.

Na str.142 je kapitola 3.1 Základní vybavení pro horolezeckou túru. Citace: „Výzbroj: zvykněme si do hor nosit dvě tzv. „poloviční lana“ či „dvojčata“ (tl. lan 9 mm, event. 8,5 mm) se kterými lezeme zásadně a jenom tzv. na dvojito. Pouze v lehčích výstupech (III-IV) nám postačí jedno jednoduché lano, tl. 10,5 nebo 11 mm“. První věta je v pořádku. Ale druhá věta doporučující jednoduché lano je nesmysl. Jednoduché lano se může přetrhnout, přesněji řečeno přeseknout při zatížení přes ostrou skalní hranu! A to i zcela nové lano, které je jinak v bezvadném stavu. A ostré skalní hrany se nacházejí i v terénu III a IV obtížnosti! Ostatně nazvat IV terén lehčím výstupem je zavádějící. I sám autor na jiném místě knihy (str.17) charakterizuje stupeň IV jako „velmi těžký“. U slabších lezců zde pád není ničím překvapivým, nakonec např. z důvodu vylomení chytu může spadnout úplně každý. Znovu je třeba připomenout – jednoduché lano je možné považovat za bezpečné pouze na skalkách (cvičných skalách, nebo pískovcích), kde je lezení většinou na 1 lanovou délku, člověk je pohledem ze země schopen posoudit charakter zamýšlené cesty, uvážit zda ostrá skalní hrana hrozí nebo ne. A v případě, že si její nebezpečí uvědomí až po započatí výstupu, tak není díky nevysoké skále až tak velký problém se vrátit na zem. Rovněž bývá často praxe, že na cvičných skalách jsou nad ostrými hranami vhodně umístěna fixní jištění (nýty, borháky), aby k zatížení lana přes hranu nedošlo. Cvičné skály jsou často kultivovaným terénem. Naproti tomu v horách, kde jsou dlouhé výstupy, terén není možno přesně zhodnotit, tam se vedení lana přes ostrou skalní hranu vyhneme jen s obtížemi. Proto v horách používat při horolezectví dvoupramenná lana – buď poloviční nebo dvojčata. (Jen na velmi lehkých túrách do II stupně, které spíše spadají do oblasti vysokohorské turistiky – VHT, kdy se většinu cesty jde pěšky, a občas se musí překonat nějaký skalní schod či stupeň, tak mnozí turisté a horolezci tíhnou k tomu používat z důvodů snadnější manipulace jednoduché lano, ale k tomu je třeba mít znalosti té cesty, a umět poznat, zda je použiti takového lana v daném terénu adekvátní.)

Kniha Lezení na umělé stěně

Lezení na umělé stěně, Slávek Vomáčko, Soňa Boštíková, Grada, 2003

Na str.35 je vysvětlován název karabiny HMS jako vzniklý z německého „HalbMastSicherung“. To není přesné – správně je to Halbmastwurfsicherung. Mast je německy stěžeň, stožár. Wurf je hod, vrh. Teprve složením těchto dvou slov se utvoří slovo Mastwurf, což je německý výraz pro Lodní uzel či smyčku.

Na str.38 je doporučení, že samostatně lze jeden pramen polovičního lana (značené ½ v kroužku) použít při VHT. To je nebezpečné!!! Při VHT (vysokohorská turistika) se sice moc neleze, ale spadnout jde i tak. A pád by to byl v skalnatém prostředí. Pokud by došlo k zatížení lana přes ostrou skalní hranu, tak by se jeden samotný pramen polovičního lana mohl snadno přeseknout. Ostatně se to už i stalo – viz. „Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu 1.díl“, P.Schubert, freytag & berndt, 1997, str.59-60. Právě na str.60 je tam popisována jedna nehoda vysokohorských turistů na Mönchu v Bernských Alpách. Jeden pramen polovičního lana a tři mrtví, dva těžce zranění…

Na str.74 je kapitola Bezpečnost při boulderingu. Poslední věta v posledním odstavci obsahuje: „Záchranu osoby, která je dvakrát větší než my…“. Hmm, jak je to myšleno? Že by výška? Průměrný člověk je vysoký 180 cm, aby byl dvakrát větší, musel by mu záchranu dělat člověk vysoký 90 cm – to je přibližně 4 leté dítě! Když by dělal záchranu dospělý člověk nebo aspoň dorostenec, který není velkého vzrůstu, tak řekněme 150 cm, tak dvojnásobně vysoký lezec by měřil 3 metry! Což zase na této planetě neexistuje. Těžko soudit, ale asi měli autoři na mysli spíše tíhu, takže výraz by měl správně znít: „Záchranu osoby, která je dvakrát těžší než my…“. Velikost je jen vlastnost nějakého rozměru. A rozměry pak máme: výšku, šířku, hloubku, tíhu, atd., a následně je: velká výška, velká hloubka, velká tíha, atd. Je třeba se vyjadřovat přesně.

Na str.77 je tabulka srovnání boulderových stupnic, kterými se hodnotí boulderové výkony. V levém sloupci, kde je stupnice UIAA je chyba. Po stupni X+ následuje jako obtížnější IX- a IX. Je špatně napsaná římská cifra. Správně je pochopitelně stupeň XI- a XI. Podobná chyba je i na str.123. V tabulce v levém sloupci na šestém řádku od zdola je špatně stupeň IX+/IX-. Správně má být IX+/X-.

Kanchenjunga v časopise Montana

Časpis Montana, číslo 4, ročník 2002. Na str.23 je článek „PRE Kanchenjunga 2002“, autor Radek Jaroš a -brk-. Hned první věta článku praví: Kančendžonga, důvěrně horolezci přezdívaná „Kanča“ je svými 8.586 m druhým nejvyšším vrcholem světa.; Není. Kanchenjunga je správně až třetí nevyšší hora světa, tou druhou je pověstná K2, domorodci nazývaná Čhokori, měřící 8.611 m.

Kniha Bezpečnost a riziko – 2.díl

Bezpečnost a riziko – 2.díl, P.Schubert, freytag & berndt, 2002. Informace jsou převzaty ve zkrácené podobě z článku Dvojčata od Pita Schuberta, časopis Montana 2/2003, autor článku Vladimír Procházka ml.

Co se ale „ne zcela povedlo“, to je v řadě míst nedokonalost překladu samotného či jeho zapucování do řeči horo/lezecké. … Opravte si některé nedostatky:

U sebejištění na ferratách nejde o Stichtovu brzdu, jak je v překladu chybně uvedeno, ale o „ementálskou“ brzdící desku používanou v sestavě sebejističe-tlumiče pádu (str.62, v originálu Bremsplatte) – „štichtovku“ použít nelze!

„Dva prameny“ nejsou totéž jako „zwei Ringe“ vázané z jediného kusu provazu dvojím protočením (str.62).

Eingeschlauftes Seilstück není navázaný, ale provlečený (či navlečený) kus lana – v brzdě (tlumiči pádu) na ferraty lano musí klouzat (str.66-67, zde není řeč o ukotvení brzdy k úvazu).

Band(schlingen)knoten (str.136-143) – nikoli uzel na popruhu, ale lépe: uzel na popruhy, neboť se jedná o konkrétní typ uzlu (očková spojka, v „lanové podobě“ u nás znám též pod názvem „uzel UIAA“; na str.157 je tentýž uzel v češtině nazván „skotským“, nikoli nesprávně, zatímco německý originál zachovává pro čtenáře přívětivější jednotné pojmenování Bandknoten).

„Während des letzten Krieges“ jistě není „během první světové války“ (jak ostatně ukazuje i datum 1.10.43 na listu z Pfrimmerova deníku – str.176).

Karabina neleží na otvoru, ale na uchu skoby (str.239).