Cepín

Cepín je nástroj, pomocí něhož se leze a udržuje se opora na sněhu a ledu. Lze s ním sekat chyty a stupy, zasekávat a chytat se ho jako chytu, opírat se o něj, brzdit jím při pádu na sněhovém svahu, a v neposlední řadě i sondovat, kopat, hrabat, apod.

Cepíny se rozdělují na dvě velké skupiny:

  • klasické
  • speciální

Klasické cepíny

Klasický cepín slouží k lehčímu lezení, anebo jen k vysokohorské turistice. Má rovné topůrko, je spíše delší, aby umožňoval pohodlné opření se.

Cepín se skládá z několika částí a prvků na nich, které mají své názvy – viz.obr. dole.

Zobák slouží k zasekávání do sněhu (ledu), lopatka slouží k vysekávání stupů, hrabání, zasekávání do měkkého sněhu, bodec slouží k zapichování topůrka do sněhu, poutko brání upadnutí cepínu poté, co jej pustíme rukou, a otvory v hlavici cepínu a v topůrku nám umožňují k cepínu přicvaknout karabiny nebo přivázat smyčky.

Zobák – podle profilu se dají se rozlišit tři typy zobáku:

  • obloukový
  • inverzní
  • rovný

Obloukový zobák je prohnutý směrem nahoru, a u klasických cepínů je nejčastěji se vyskytujícím. Svým tvarem kopíruje oblouk švihu při zasekávání, je takovou přirozenou kotvou, hákem, pro lehčí lezení na sněhu.

Inverzní zobák je prohnutý směrem dolů, což má výhodu v tom, že se lépe vytahuje zaseknutý z ledu. To ho upřednostňuje pro speciální cepíny určené na lezení v náročných, svislých ledech. Ale výjimečně se používá i na klasických cepínech, zvláště jsou-li krátké.

Rovný zobák (někdy se taky říká „jedničkový“ nebo „terrodactyl“) se už moc často nevyskytuje, byl spíše takovým vývojovým mezistupněm od klasického obloukového cepínu ke speciálnímu s inverzním zobákem. Dnes je rovný zobák spíše na nějakých jednodušších, levných cepínech.

Vlevo: obloukový zobák - uprostřed: inverzní zobák - vpravo: rovný zobák

Tvar hrotu zobáku – rozlišujeme tři tvary:

  1. pozitivní … +
  2. neutrální … 0
  3. negativní … –

Pozitivní hrot zobáku se díky své špičatosti hodí do tvrdého zledovatělého sněhu, nebo i do snadných, lehčích lezeckých úseků na ledu. Hodí se především na zimní túry. Ovšem údery na skálu se rychle tupí.

Negativní hrot je jaksi ze své podstaty tupý, takže se hodí na pěší vysokohorskou turistiku v létě, kdy s cepínem bušíme do kamení a trsů trávy, a při túře překonáváme jen někdy a občas malá sněhová pole, kde nehrozí delší pád na sněhu, a spíš se chceme o cepín opírat a přidržovat se. Pokud bychom totiž s negativním hrotem cepínu chtěli brzdit na svahu s velmi tvrdým, ledovým povrchem, tak je nutno si uvědomit, že při správně prováděném brždění cepínem nadzvedáváme dolní konec topůrka nahoru, čímž je negativní hrot odkláněn od povrchu a v principu funguje jako jakási brusle, nezarývá se, ale klouže. Tedy na tvrdý sníh a led se tento typ hrotu zobáku příliš nehodí.

Neutrální hrot zobáku je jakýmsi kompromisem, takovým univerzálním hrotem zobáku pro každé roční období. Zkrátka takový „ani výhody, ani nevýhody“.

1. pozitvní hrot - 2.neutrální hrot - 3.negativní hrot

Na spodní hraně zobáku je za sebou několik zubů. Slouží k zvětšení tření zobáku při zaháknutí za skálu, nebo když je zaseknut do ledu a sněhu. Na některých cepínech bývají poměrně výrazné, ale není to vždy nutné. Zuby se zbytečně velkými zpětnými háčky pak jen ztěžují vyndání zaseklého zobáku z ledu ven.

Pokud plánujeme s cepínem pohyb na ledu, měl by hrot zobáku být u starších a již ztupených cepínů nabroušen. Brousit ho jen jemným pilníkem, po broušení nesmí zůstat žádné rýhy, které by snižovaly pevnost. Zobák, i když je z tvrdé oceli, se dokáže zlomit!

Lopatka – její ostří bývá buď kruhově vypouklé (konvexní), nebo vykrojené (nekonvexní). Konvexní je lepší do měkkého sněhu, nekonvexní do tvrdého až ledového sněhu. Někdy jsou v lopatce otvory, ty slouží jednak ke cvakání karabin k cepínu, ale taky je někdy výrobce dělá za účelem odlehčení hmotnosti cepínu.

Hlavice cepínu bývá u klasických typů cepínů jednolitá, tedy zobák a lopatka jsou svařením spojeny v jeden kus. Bývají vyráběny dvěma způsoby. Jednak jako ploché, vyříznuté z válcovaných ocelových plástů, a opracované broušením. Jednotlivé hroty (zobák, lopatka) jsou sice tvrdé, ale ne maximálně. Časem se snadněji otupí. Zato jsou ale levnější. Druhý způsob výroby je kování. Kované hlavice jsou na pohled pěkné, vskutku řemeslné dílo. Kovaná ocel je i tvrdší. A cenově drahá.

Na hroty cepínů se používá tzv. pérová ocel, metalurgové ji označují jako „19452.4“.

Poutko – je vyloženě dobré, aby na cepínu bylo. Cepín bez poutka jsou tak trochu vyhozené peníze. Jeden způsob přidělání poutka k cepínu je napojení popruhu poutka na kovový (nebo plastový – pozor, menší nosnost) kroužek, který je posuvný po horní části topůrka. To nám umožňuje mít stále poutko kolem zápěstí ruky, ať už se držíme za hlavici cepínu, nebo za rukojeť, a nebo i při přechmatávání. Druhý způsob přidělání poutka je mít ho pevně přidělané do jednoho z otvorů v cepínu (buď otvor v hlavici, nebo v topůrku), a poutko mít delší tak, aby vystačilo jak k hlavici, tak k rukojeti. U této druhé varianty přidělání je nutné, aby na poutku byla přezka, umožňující si individuálně nastavit délku poutka. Mimo to by každé poutko mělo být opatřeno aspoň jednoduchým zadrhovadlem (jezdcem), které zaručí trvalé utažení poutka kolem zápěstí ruky. Pozor na nosnost poutka! Není vyráběno na zadržení pádu člověka, u klasických cepínů ani na unesení jeho váhy. Proto se u klasických cepínů do poutek nikdy nezavěšovat pokud nevíme, kolik poutko unese. Někdy precizní výrobce přišije na poutko cedulku s údajem o nosnosti, ale u klasických cepínů tomu není často. Úplná šílenost a hovadina by bylo za poutko jistit.

Otvory v cepínu slouží k cvakání karabin k cepínu, což se všestranně využívá při jištění. Někdy je v hlavici cepínu otvorů vícero. Na jištění přes cepín topůrkem zabodnutý do sněhu je nejlépe použít ten otvor, který je v ose topůrka, ale není to vyložená nutnost. Pokud do hlavice cepínu zaseknutého v ledu chceme dát smyčku, abychom si přes ni do cepínu odsedli, tu využijeme ten otvor, který je nejblíže k povrchu ledu (tehdy působíme silou co nejvíc podél ledu, a tendence vytažení zobáku kolmo ven z ledu je nejmenší). Někdy také bývá otvor dole v topůrku u bodce, jeho využití bývá sporadické, ponejvíce při budování slaňovacího stanoviště – k tomu více na stránce Slaňovací stanoviště na sněhu.

To, jak bychom měli mít klasický cepín dlouhý, určíme zhruba tak, že když se postavíme rovně, s rukou podél těla a se zaťatou pěstí, tak by se svisle postavený cepín měl vejít od pěsti k podlaze. Jinak za určitou střední délku se považuje 70 cm, od níž se rozeznávají cepíny krátké, nebo dlouhé.

Klasické cepíny běžně váží něco kolem 500 g, což je zhruba tak ideální, aby s nimi šlo dát pořádnou ránu. Ale pro účely letní horské turistiky, kdy se člověk při túře vzácně dostane na sníh (jinými slovy člověk většinou cepín nese na batohu), se vyrábějí tzv. odlehčené cepíny, které váží jen přibližně 350 g. Na zimu a do tvrdého sněhu a ledu se tyto odlehčené cepíny nehodí, neboť jsou moc lehké a při švihu nezískají takovou hybnost, tudíž jejich zaseknutí do ledu je slabé.

Speciální cepíny

Používají se pro náročné lezení v ledech a na strmých sněhovo-ledových svazích. Oproti klasickým cepínům jsou kratší, jejich délka je přibližně okolo 50 cm. Jejich charakteristickým znakem je prohnutím tvarované topůrko. To proto, aby si lezec při zasekávání cepínu do svislého ledu neomlátil klouby prstů o led. (Krátké a rovné topůrko by to umožňovalo snadno).

Hlavice speciálních cepínů je montovatelná, a skládá se z několika dílů. Jednak zobák a lopatka jsou od sebe odděleny. Mezi nimi je stření část hlavice, která je vlastně horním zakončením topůrka. K této střední části hlavice je pomocí šroubů připevněn zobák, tak i lopatka. Šrouby mají většinou imbusovou hlavičku, což je výhodou, neboť při mlácení cepínem nemůžeme „vnitřně“ umístěný imbusový profil nijak poškodit.

Nesmírnou výhodou montovatelné hlavice je možnost vyměňovat zobák, ať už poškozený za nový, nebo nějaký za jiný vhodnější typ zobáku, který se nám bude lépe hodit pro námi zamýšlený výstup. Rovněž i lopatka je výměnná, a místo ní můžeme dát jinak tvarovanou lopatku, nebo i tlouk, čímž z cepínu uděláme kladivocepín.

Mimo jiné bývají v hlavici cepínu často namontovány poměrně velké šrouby, které často nemají zjevný účel. Nic nedrží, nic nespojují…(?). Jsou to závaží, která mají za účel vyvažovat cepín. Jejich přidáním nebo vyjmutím z hlavice si můžeme měnit hmotností vlastnosti cepínu, což trochu ovlivní práci s ním.

Různé komponenty montovatelých speciálních cepínů

Zobáky u speciálních cepínů jsou téměř výlučně inverzní, protože ty se nejsnáze vytahují po zaseknutí z ledu. Aby bylo vytažení ještě víc ulehčeno, tak se horní hrana zobáku zaostřuje. Jelikož se speciální cepíny především zasekávají do tvrdého ledu, jsou hroty jejich zobáků dělány jako pozitivní, tedy zašpičatěné.

V naprosté většině dělá vždy výrobce k danému cepínu několik druhů zobáků. V obchodech je možno si je dokoupit. Člověk si tak může pořídit např. náhradní zobák na cepín pro případ zničení toho původního. Nebo se pořídit jiný zobák vhodný na jiný sklon svahu, či do jinak tvrdého sněhu a ledu. To, který zobák do jakého ledu či sklonu svahu použít, se zjistí v katalogu konkrétního výrobce cepínů. Jednotlivé díly cepínů od různých výrobců nejsou vzájemně kompatibilní.

Podobně jako u klasických, tak i u speciálních cepínů se vyskytují ploché zobáky vyříznuté z válcovaných ocelových plástů opracovaných broušením, a potom také tvrdší kované zobáky.

Poměrně důležité u zobáků speciálních cepínů je ozubení. Zuby by měly být ostré, precizně vybroušené, ale na druhou stranu není dobré, aby zuby byly vytvarovány do výrazných zpětných háčků. Zaseklý cepín pak jde velmi ztěžka vyndávat z ledu, a lezení s ním se mění na úmornou činnost plnou vzteku.

Existují zvláštní typy zobáků, jako jsou trubkový (do velmi tvrdého, tříštivého ledu), polotrubkový, mixový, atd. Jejich využívání není v praxi však nijak časté, a běžně na prodávaných cepínech namontovány nejsou. Musejí se dokupovat zvlášť jako komponent.

Lopatky nejsou u speciálních cepínů tak důležité, neboť při lezení v ledech jen málokdy vysekáváme stupy. Často se lopatky dělají jako trojúhelníkové s jedním vrcholem trojúhelníku jako s hrotem. Využívá se pak jako jakýsi plochý hrot (kolmý k rovině zobáku) pro zasekávání do velmi měkkého krystalického ledu, kterým se díky své šířce neprořízne.

Poutko je u speciálního cepínu co se významu pro lezení týče, celou polovinou cepínu. V naprosté většině bývá upevněno k topůrku cepínu. Na popruhu poutka musí být přezka, která umožní si individuálně podle potřeb lezce nastavit délku poutka. Také poutko musí mít zadrhovadlo umožňující trvalé a pevné utažení poutka okolo zápěstí ruky. Popruh poutka v úseku, který zápěstí ruky obepíná, by měl být rozšířen a vyztužen. Při lezení totiž často silně rukama za poutka taháme, neboť nám rychle ochabují ruce a samotné držení rukou za rukojeť cepínu nestačí. Proto také je nutné, aby poutko bylo pevné a bylo s to unést váhu člověka.

Jelikož při náročném lezení v ledech potřebujeme osazovat jištění (zavrtávat šrouby), ruku z poutka cepínu musíme často během výstupu vyndávat. Přitom se ale musíme druhou rukou držet za zaseklý druhý cepín. Proto je dobré, aby celý systém povolování a utahování poutka okolo zápěstí ruky šel ovládat lehce, pokud možno jednou rukou. Nebo aby si aspoň šlo vypomoci zuby v puse. Různí výrobci to řeší všelijak, pomocí suchých zipů, umělohmotných blokovacích přezek, odepínáním celého poutka zavěšeného v karabince, apod.

Často bývá na poutku z boku ještě navíc takové malé očko, tvořené přišitým úzkým popruhem. Je to tzv. odsedávací očko. K němu se připojuje karabinkou smyčka, která spojuje cepín se sedákem, a tak si lezec během výstupu může do zaseknutých cepínů odsednout. Tím, že je odsedávací očko našité trochu z boku, nezpůsobíme jeho zatížením zúžení hlavního oka poutka, kde máme ruku, a tak i když v poutku sedíme, můžeme ruku do něj volně vkládat i vytahovat.

Topůrko speciálních cepínů, jak už bylo řečeno, bývá různě tvarované prohnutími, z důvodů šetrnosti k rukám a prstovým kloubům lezce. Jaký je však ideální tvar, není dáno. Je to záležitost povícero individuální, každému člověku vyhovuje nějaký jiný tvar. Obecně se dá říci, že pro lezení ledovo-sněhových svahů, pro horské výstupy, je lepší, když je topůrko spíše rovnější, jen mírně prohnuté. A pro výhradně ledové lezení svislých „obřích rampouchů“ jsou lepší topůrka ohnutá v ostřejších úhlech, největší oblibě se těší jakoby „banánové“ zahnutí topůrka.

Speciální cepíny

Rukojeť musí být na povrchu pogumovaná a jemně profilovaná, aby držení cepínu stiskem ruky bylo pevné. Pro ty speciální cepíny, které mají topůrko spíše rovnější, a jsou více určeny na lezení v horách, zdolávání ledovo-sněhových svahů, je lepší, když rukojeť nijak moc nepřevyšuje svým průměrem tloušťku topůrka. Cepín se pak snadněji zabodává topůrkem do sněhu, lépe se tak budují jistící stanoviště na sněhu. Rovněž se lépe leze s cepíny na strmém svahu metodou, kdy do sněhu zabodáváme topůrka, a cepínů se držíme shora za hlavici (tzv. „na tlak“). Naopak pro lezení svislých ledů (obří rampouchy), kdy na cepínech visíme držíc je za rukojeť, je lepší, když na dolním konci rukojetě je výrazné rozšíření (vzniká nápadná „bambule“ nebo zarážka), které brání sjíždění sevřené dlaně dolů po rukojeti.

Speciální cepíny váží ideálně tak 600 g – 800 g. Určit, na co jak těžký cepín je lepší, je obtížné, závisí to hodně na individuálních dispozicích lezce, a na tom, co vlastně polezeme. Aspoň několik postřehů: Chceme-li se vydat na dlouhé, horské výstupy, které trvají mnohdy celý den (nebo i několik dnů), musíme si uvědomit, že celý den budeme mávat cepíny nad hlavou, a s příliš těžkými to moc velká radost nebude. Na kratším (např. 1 lan.délka), byť extrémním výstupu to s těžším cepínem chvíli vydržíme, ale nesmí jejich váha zase být přehnaná. Ovšem přespříliš lehké cepíny mají ve švihu menší razanci a jejich zaseknutí není tak průrazné. Rovněž i charakter námi lezené cesty má vliv na pohodlnost lezení při různých hmotnostech cepínů. Pokud je led tvořen převisle naskládanými rampouchy, a my lezeme v mírném záklonu, je zápřah rukou dozadu za hlavu s těžším cepínem nepříjemný. A naopak na ukloněném ledovém svahu nám trochu těžší cepín tolik nevadí.

Cepíny pro moderní mixové lezení a drytooling

Cepíny pro moderní mixové lezení

* * *