Lanová záchrana

Následující záchranné metody nejsou samozřejmě všechny existující, jedná se jen o ty jednoduší, které vcelku bez problémů lze provádět s běžnou horolezeckou výbavou, kterou člověk sebou na túře v horách má. Namísto často uvedených prusíku je samozřejmě možno použít i různé druhy šplhadel, ale člověk by měl umět poskytnout záchranu i s co nejjednodušší výzbrojí, a proto jsou prusíky v následujícím textu zmiňované. Některé finty také lze použít i na skalkách při krátkém lezení, kdy se ani tak nejedná o záchranu, jako spíše o pomoc slabšímu spolulezci, který má problémy s přelezením obtížného místa. Je dobré pár fíglů umět, aby hned kvůli každé prkotině nemusela do terénu vyrážet horská služba.

Rychle ke zraněnému

Pokud se spadlý lezec při pádu vážněji zraní, musí k němu jistič (zachránce) rychle vyrazit, aby mu poskytl první pomoc. Zachránce zafixuje lano na štandu, vezme sebou lékárničku, a pomocí šplhadel či prusíků vyšplhá ke zraněnému. Pokud se spadlý lezec nalézá ve spádnici štandu, je to snadné. Pokud ale je spadlý lezec v traverzu nebo pod převisem, je to už horší. Účinným a rychlým způsobem, jak se pak k němu po zafixovaném laně dostat, je použít střídavě dva vánočkové prusíky, se kterými je možno ”rychle” a bezpečně šplhat nahoru, ale i dolů.

ZÁCHRANA SMĚREM DOLŮ

Dlouhé spuštění

Nejprostším způsobem, jak zraněného dostat dolů na zem, je spustit jej. Ovšem pochopitelně je zde potíž, co když je zraněný již v takové výšce, že lano svou délkou pro spuštění nestačí? Pak musíme přistoupit ke spojení dvou lan, abychom délku lana prodloužili. Následuje hned ale další potíž – jak spojovací uzel při spouštění protáhnout skrz jistící pomůcku?

Pro sestrojení způsobu spouštění, který překoná všechny tyto potíže potřebujeme toliko spojovat lana vůdcovským uzlem (s dostatečně dlouhými koncovými zbytky lana), a karabinu HMS větších rozměrů (vnitřní obvod karabiny aby byl dost velký na to, aby jím prošel vůdcovský uzel na laně). Spouštění se provádí pomocí poloviční lodní smyčky, stejně jako při jištění jistící metodou UIAA.

Přechod spojovacího vůdcovského uzlu přes poloviční lodní smyčku na karbině HMS

Vůdcovský spojovací uzel, navázaný normálně (souběžně), má tendenci při posunu se odvalit stranou od překážky, na kterou narazí, v tomto případě karabinu HMS a napnuté lano vedoucí dolů. Teprve až ve fázi, kdy uzel narazí na sevřený otvor mezi karabinou a křížným ohybem lana, nemůže uzel pokračovat v posunu. Uzel se zarazí o lano. Pokud pokračujeme ve spouštění (tj. povolujeme rukou neaktivní část lana), ohyb lana v poloviční lodní smyčce začne být pod tíhou zachraňované osoby uzlem stahován dolů. Jakmile protažení ohybu poloviční lodní smyčky se zvětší dostatečně pro to, abychom tudy uzel prošel, vtáhneme do oka ohybu zbytkové konce uzlu, které nám poslouží pro dobré uchopení lana, a silou přetáhneme uzel skrz oko ohybu. Doprovázeno krátkým, ale znatelným cuknutím. Hotovo, spojovací uzel je přetažen přes jistící pomůcku.

Tato metoda spouštění na dlouhém laně najde uplatnění především v horách s relativně nízkými skalními stěnami. Nutno si uvědomit, že lezeme-li v horách s lany dvojčaty nebo lany polovičními, kdy lano je dlouhé např. 60 m, tak po spojení obou pramenů máme k dispozici pro spuštění 120 m lana. Pokud lezem ve vícečlenném družstvu, a máme k dispozici dva páry lan (dvojčata, poloviční), tak jsme schopni dát dohromady až 240 m lana pro rychlý a nepřerušovaný spust třeba až na zem pod stěnu.

Prosté slanění se zraněným

Prosté slanění je nejjednodušší způsob, jak se zraněným slanit. Základem metody je použití jen jedné slaňovací pomůcky, od které je vedena dvouramenná smyčka, případně dvě smyčky. Zachránce samozřejmě vždy používá sebejistící prusík při slaňování.

Zraněný umístěný mezi nohama

Zraněného si zachránce může umístit před sebe, anebo za svá záda. Pohodlnější je mít zraněného před sebou mezi nohama, je to stabilnější posazení, nehrozí při něm, že se zraněným bude moc smýkána a převalováno. Ovšem předpoklad je, že stěna podél které se slaňuje je svislá, rovná bez výčnělků. Jinak by skalnaté výčnělky, police a jiné nerovnosti naráželi na záda zraněného. Zachránce má jistou možnost se ke skále natočit bokem, aby případné výčnělky odclonil, ale už to je někdy komplikace.

V případě slaňování podél velmi členité skály je proto dobré dát přednost umístění zraněného za zády zachránce. Aby se zraněný nesvezl ze zad dolů a nepraštil sebou o stěnu, dává se zraněnému okolo hrudi a ramen pomocná smyčka, kterou si zachránce zraněného fixuje k tělu.

Zraněný umístěný za zády

Sériově zapojené slanění se zraněným

Zachránce na lano zapne dvě slaňovací pomůcky, a ty spojí pevnou spojovací smyčkou. Poté se zachránce připojí pomocí pevné kratší smyčky k dolní slaňovací pomůcce. Následně si zachránce pro sebe zřídí sebejištění prusíkem pro slaňování. To mu umožní viset na laně bez držení rukou, ruce má volné. Zachránce poté zraněného zavěsí pevnou delší smyčkou k horní slaňovací pomůcce, a to tak, aby zraněný se nacházel za jeho zády.

Metoda Hoi

Výhodou metody Hoi je to, že během záchranné akce nemusí zachránce zraněného nadzdvihovat, nijak nosit, což by jej jinak stálo množství sil. Tato metoda se hodí především pro situaci, kdy je spadlý lezec vážněji zraněn (např. bezvědomí) a není s to nijak pomáhat při sestupu. Nevýhodou je fakt, že lano se při záchranné akci posunuje, může se tedy dřít o ostré skalní hrany nebo může shazovat volné kameny v terénu.

Metoda Hoi

V následujícím popisu se předpokládá, že spadlý lezec se nachází pod jističem, a to ještě před tím, než jističi prošla půlka lana jistící pomůckou. V případě, že by tomu tak není a půlka lana již prošla, musí zachránce spadlého lezce k sobě buď vytáhnout výše Straussovou metodou , nebo jej spustit k sobě. Pokud ani na spuštění dolů není dost lana, musí zachránce zafixovat lano, vyšplhat výše, a zřídit nový, vyšší štand. Pak sestoupit dolů a zrušit starý štand, a opět vyšplhat nahoru na nový štand, a teprve poté zahájit vlastní záchranu metodou Hoi.

  1. Po zachycení pádu jistič zafixuje zatížené lano vedoucí ke spadlému lezci prusíkovací smyčkou připnutou ke štandu smyčkou ”vánočkou” (to je smyčka spojené uzlem, který jde rozvázat i v zatíženém stavu; také je možno hned jako fixující prusík použít vánočkový prusík, pak se smyčka „vánočka“ použít nemusí). Pak se lano vyjme z jistící pomůcky, a jednoduše se založí do karabiny (ta se musí obětovat, zůstane na štandu). Na volný pramen lana (ten co nevede k spadlému lezci) se založí slaňovací pomůcka a prusík na sebejištění při slaňování.
  2. Zachránce se posadí do slanění a zatíží volný pramen lana. Jako protiváha mu působí tíha spadlého lezce. Nyní se zruší smyčka ”vánočka” a na ní napojený prusík, který doteď držel pramen lana vedoucí ke spadlému lezci. Zachránce zahájí slaňování ke spadlému lezci. Poté, co k němu dorazí, mu poskytne první pomoc.
  3. Zachránce na lano nad spadlým lezcem založí delší prusíkovací smyčku (nadvojato dlouhou asi 1 – 1,5 m, na obr.33 zelenou barvou) a tu si (zachránce) připne ke svému úvazu. Pomocí této smyčky sebou táhne spadlého lezce dál při pokračování slaňování.
  4. Pokud slanění nevede až na zem, musí zachránce v terénu najít místo pro nový štand. Nesmí se ale slanit až na samotný konec lana! Zachránce by si tak velmi zkomplikoval situaci. Nejvíc slanit tak 2 –3 m nad konec lana.
  5. Poté co zachránce najde dobré místo na zaštandování, zbuduje bezpečný a pevný štand.
  6. Zachránce přiváže k úvazu spadlého lezce delší (1,5 m) nosnou smyčku, a tu pak nadvojato vede skrz karabinu ve štandu, a druhý konec této nosné smyčky si zachránce připne ke svému úvazu pomocí ”vánočkové” smyčky. Pak doslaní trochu níž a převěsí svou a spadlého lezce tíhu právě do této nosné smyčky. Vzájemně se svojí protiváhou vyvažují.
  7. Nyní zachránce zruší své slanění (vyjme slaňovací pomůcku a sebejistící prusík), a stáhne lano dolů. Pak lano opět vloží do další karabiny cvaklé do štandu (opět ji bude muset obětovat a nechat na štandu), a volný konec lana (je dobré na něm udělat uzel proti vyslanění) svěsí dolů. Dále na tento volný konec lano znova umístí slaňovací pomůcku a sebejistící prusík.
  8. Zachránce pomale rozváže ”vánočkovou” smyčku, čímž dojde k převěšení obou do lana, přičemž se opět zachránce a spadlý lezec vzájemně vyvažují. Nyní se pokračuje ve slaňování dolů, buď už na zem, anebo na další štand, kde se celá operace opět zopakuje.

ZÁCHRANA SMĚREM NAHORU

Straussova metoda

Tato metoda je dobrá např. pro situaci, kdy má druholezec problémy s přelezením obtížného místa. Jistič nahoře jej vytáhne nahoru. Na obrázku modře vyznačená smyčka je vlastně odsedávák zachránce, ale oproti obvyklému odsedáváku musí být trochu delší, aby dávala zachránci prostor pro dostatečně táhlé odsednutí do prusíku napojeného na lano.

Metoda Strauss

Karabinový ”kladkostroj”

Karabinový kladkostroj s prusíky

Karabinový kladkostroj s tibloky

Záchrana v traverzu

Jako první případ si zde ukážeme relativně malý problém, který se může při lezení vyskytnout. Lezec postupuje v traverzu nebo mírně šikmo vzhůru, doleze k obtížnému místu, založí si tedy postupové jištění, a zkouší pokusy o přelezení obtížného místa. Leč je neúspěšný a obtížné místo nedokáže přelézt. Odsedne si tedy do lana a ono nejzazší postupové jištění, kterého dosáhl mu poslouží jako vratný jistící bod pro spouštění dolů. Jenže – co když se situace odehraje vysoko ve skalní stěně, kdy lano nedosáhne na zem? Protože je lezec v traverzu, tedy bokem od spádnice protínající jistící stanoviště, byl by při spouštění spuštěn někam nesmyslně dolů svisle od postupového jištění, což je mu na nic. Je potřeba jej spustit zpět na jistící stanoviště, protože odtud lze situaci dál řešit (buď slaněním všech členů lanového družstva, anebo zkusí pokus o přelezení obtížného místa někdo jiný z družstva).

Spouštění v šikmém traverzu se provádí tak, že lezec se na lano v úseku mezi jističem a nejzazším postupovým jištěním (vratný bod) připne pomocí vodící smyčky opatřené karabinou, dlouhé tak, aby na lano dosáhl rukama. Hodí se k tomu například zkrácená odsedávací smyčka, nebo také obyčejná expreska (ale tu, pokud nemá pojistky zámku na karabiných, je dobré zálohovat navíc paralelním zapnutím například právě odsedávací smyčkou s karabinou s pojistkou zámku). Jistíč poté povoluje lano, ale to je pod tíhou odsednutého lezce napnuté, a tím vede spouštění lezce připojeného smyčkou patřičným směrem, tedy zpět k jistícímu stanovišti.

Záchrana v šikmém traverzu spouštěním

Horšími a komplikovanějšími připady jsou situace, kdy lezec v traverzu nepřekoná obtížné místo, spadne do lana a zůstane viset mimo dosah nejzazšího postupového jištění, a nemá již síly se k němu vrátit, nebo toho ani není například pro zranění schopen. Níže na obrázku je schéma, jak přetáhnout nemohoucího lezce přes traverz. Toto sestrojení je možné aplikovat jak na prvolezce, ale je použitelné i na přitáhnutí druholezce.

Schéma záchrany v traverzu

Pokud si není spadlý lezec kvůli zranění schopen ani sám zapnout podané lano, musí zachránce lano zafixovat, a zavěšen na karabině cvaknuté v laně přeručkovat po vodorovných úsecích lana, a po prusících (nejlépe střídavě se dvěma vánočkovými prusíky) slézt dolů ke spadlému lezci. Zapnout ho do lana, a pak se opět po prusících a karabině vrátit na štand a teprve nyní provést přetažení přes traverz.

Záchrana v převisu

Záchrana v převisu je ve své podstatě velmi podobná záchraně v traverzu. Když si odmyslíme okolní prostředí a soustředíme se na rozložení jistících bodů v prostoru, často zjistíme, že je to podobné. Jenom místo svislé stěny vedle nás, jak je tomu v traverzu, máme v převisu rovinu skalní stěny vodorovně nad hlavou a nohy nám visí dolů do vzduchu. Ale to, jak je umístěné jistící stanoviště a vůči němu postupová jištění, a jak zase vůči nim visí zachraňovaný lezec, to je v případě traverzu nebo převisu vskutku často velmi podobné.

Nicméně převis vždy přináší do lanové záchrany obtíže, protože nemáme oporu pro nohy, a často celá váha lezce zatěžuje jistící řetězec. Pochopitelně pak jsou některé činnosti značně ztížené.

Nejobyčejnější, ale také nejčastějsí formou záchrany v převisu, je obyvyklé spouštění prvolezce dolů v situaci, kdy se prvolezec v převisech vyčerpal, a je potřeba ho vrátit zpět dolů na jistící stanoviště. Opět zde nejlépe uplatníme metodu spouštění v šikmém traverzu (neboť lano v převisu často vede šikmo, vnímáme-li to v 3D prostoru). A právě aby lezec nebyl spouštěn kamsi bezcílně do vzduchoprostoru, musí být krátkou vodící smyčkou připojen k prameni lana, které vede od vratného jistícího bodu (tj. nejvýše dosaženého postupového jištění) k jističi. Oproti spouštění v šikmém traverzu je zde ale potíž s vypínáním expresek (popř. karabin) postupového jištění, napnuté lano je zatěžuje, a spouštěný lezec nemá někdy ani trochu možnost se vzepřením nohou o skálu nadlehčit a expresku vyjmout ze skoby. V takovém případě si může spouštěný lezec pomoci tzv. přitahovací smyčkou.

Přitahovací smyčka by měla ideálně být dlouhá cca 2 m, lezec si ji připojí k sedacímu úvazu, a její druhý volný konec vždy prostrčí zbytkovou mezerou mezi okem skoby a karabinou postupového jištění. Pochopitelně by měla přitahovací smyčka být tak tenká, aby se do mezery vešla, ale přitom tak tlustá, aby se dobře svírala v ruce. Obvykle se hodí smyčka kulatého průřezu o průměru 6 – 7 mm, ale tam, kde mají skoby malá oka se také dobře uplatní plochý popruh. Po jejím založení do oka skoby se lezec přitáhne rukou, druhou rukou vyjme expresku, a následně pomalým povolováním přitahovcí smyčku ze skoby vytáhne. Je nutná součinnost jističe, který v ten moment musí přestat spouštěn, lano zastavit a zatáhnutím jej co nejvíce napnout.

Tip: Pokud je vratný jistící bod nekvalitní a máme obavy z jeho vytržení, je dobré být navíc, mimo krátkou vodící smyčku, připojen k prameni lana, který vede k jističi, ještě prusíkovací smyčkou, která by měla být o něco delší, než vodící smyčka. Více o této zajišťovací metodě na stránce Dolní jištění.

Při spouštění v převisu bývá problematické sebrání expresek nebo karabin postupového jištění. Činnost si ulehčíme použitím pomocné přitahovací smyčky.

* * *