Přenosné hyperbarické (přetlakové) komory jsou zařízení pro léčení těžké akutní horské nemoci, vysokohorského plicního otoku a vysokohorského mozkového otoku. Vyrábějí se z lehkých syntetických materiálů, takže jejich transport není obtížný. Přetlaku uvnitř komory se dosahuje nafukováním ruční nebo nožní pumpičky. Takto uměle zvýšený tlak napodobí u osoby umístěné ve vaku sestup o cca 1500 – 2500 metrů nadmořské výšky. Po dosažení přetlaku se stav nemocného akutní horskou nemocí významně z lepší zhruba během 60 až 90 minut.
Hyperbarická komora se smí nasadit jako léčebný prostředek až u těžších forem akutní horské nemoci. Nehodí se pro prevenci, ani zmírňování lehkých forem akutní horské nemoci. Hyperbarická komora neslouží k tomu, aby vylepšovala aklimatizaci, nebo nějakým způsobem vylepšovala špatně prováděnou aklimatizaci. Takový postup by byl naprostou hloupostí. Zbytečné použití hyperbarické komory naopak narušuje průběh aklimatizace. Správně prováděnou aklimatizaci nic nenahradí. Hyperbarická komora je až poslední možností, opatřením, které na chvíli zlepší stav postiženého pouze pro provedení okamžitého sestupu. Anebo v případě, že již není schopen sestupu, tak jej udržuje v lepším stavu při transportu dolů.
Mít ve vybavení hyperbarickou přenosnou komoru se hodí především v oblastech a místech, kde není snadná možnost rychlého sestupu. Používá se především při výpravách do pohoří nad 5000 až 6000 m nad mořem v málo civilizovaných krajích. Zacházet s hyperbarickou komoru by měly jen osoby, které jsou náležitě poučené se zacházení s ní. Na začátku expedice by měli toto školení absolvovat všichni účastníci, protože nikdy nelze dopředu říci, kdo kde bude léčení v hyperbarické komoře potřebovat, a kdo ho bude provádět. Udržování přetlaku v komoře pomocí pumpování je poměrně namáhavé. Je nutno vzít v úvahu, že sami zachránci nebudou mít po čase dostatek sil pokračovat v udržování tlaku. Zvláště ve velké nadmořské výšce mají sami zachránci potíže vystačit z dechem a fyzickými silami. Proto je nutno, ihned jak to jde, zahájit sestup, který je jediným skutečným trvalým řešením potíží postiženého.
Vak hyperbarické komory je před umístěním postiženého do ní potřeba izolovat od země podložkou, a to zvláště na sněhu. Postižený musí během vzrůstání tlaku v komoře náležitě polykáním vyrovnávat tlak v ušní dutině a normálně, pravidelně dýchat. naopak při vypouštění komory musí postižený uvnitř komory vydechovat. Do komory je možné umísti i postiženého v bezvědomí, ovšem nezapomenout jej správně polohovat (stabilizovaná poloha). Podle klimatu je potřeba dávat pozor i na přehřátí, zvláště pozor na sluneční záření. Pokud by přehřátí vnitřku komory hrozilo, je nutné vak udržovat ve stínu, např. natažením tropika stanu nad komorou.
Poté, co postiženého uložíme do komory, zvyšujeme pumpováním tlak, dokud nezačne vzduch unikat ventily ven, což je doprovázeno slyšitelným syčením. Dosažený tlak udržujeme zhruba 1 hodinu stálým pumpováním, cca 8 až 12 pumpnutí za minutu. Kromě udržování přetlaku tak dodáváme do komory i vzduch a bráníme tím hromadění CO2 uvnitř vaku. Velmi vhodné je skrze průhledné okénko komory udržovat s postiženým vizuální kontakt a uklidňovat jej mluvením. Po zhruba jedné hodině se pobyt v komoře přeruší a zjistí se stav postiženého, zda již došlo ke zlepšení umožňující sestup. Pobyt komoře lze po sobě vícekrát opakovat. Postižení vysokohorským otokem plic je nepříjemná poloha v leže na zádech. V takovém případě je nutné komoru podložit nebo umístit na svah, aby hlava byla výše (zhruba ve sklonu 30°).
Možné potíže při použití hyperbarické komory
- hromadění oxidu uhličitého (CO2) jestliže je průtok komorou nižší než 40 litrů za minutu, může dojít k otravě oxidem uhličitým
- úzkost a klaustrofobie
- zvracení postiženého uvnitř vaku
- postižení s vysokohorským otokem plic nesnášejí vodorovnou polohu
- pumpování k udržení tlaku a výměny vzduchu ve vaku vyžaduje značné úsilí