Klettersteig a historie

Určit jednoznačně, kdy byl zbudován první klettersteig není možné. Už jen proto, že neexistuje jednoznačná definice klettersteigu (zajištěné cesty). Za první typy klettersteigů lze považovat cesty vytyčené v 2. polovině 19. st. a na záčátku 20. století, které zpřístupňovaly populární alpské vrcholy, ať už to byl Dachstein, Gross Glockner nebo Zugspitze. Tyto první zajištěné cesty byly vnímány jako běžné výstupové trasy, kde jen v krátkých obtížných pasážích byly osazeny železné kramle, řetězy, žebříky, které měly ulehčit volné lezení či dokonce chůzi. Jen výjimečně byly uměle zajištěny delší úseky výstupové trasy, jako tomu bylo například v Dolomitech na Piz de Ciavazes ve skupině Sella. Rozhodně však všechny tyto zárodečné zajištěné cesty sledovaly přirozené terénní linie.

Další důležitou, avšak dosti smutnou etapou ve vývoji zajištěných cesty byla 1. světová válka, kdy se v oblasti jižních Tyrol a Dolomit vedla v horách zdlouhavá, tři roky trvající poziční válka. Armády Rakousko-Uherska a Itálie tu za ono období vybudovaly řadu zajištěných cest, jejichž součástí byly i podzemní tunely, visuté lávky, apod., které využívaly k přesunům vojáků. S koncem bojů však toto zařízení nebylo dále udržováno a postupně chátralo. Jeho chvíle však měla teprve přijít.

Období mezi světovými válkami rozvoji zajištěných cest nepřálo. V horolezectví převládaly v té době ideály čistého lezení. Zastánci tohoto přístupu viděli ve vytyčování dalších těžších cest pomocí umělých prostředků degradaci alpinismu. Nutno jim dát v mnohém za pravdu. Rozhodně je rozumné jakoukoliv oblast nejprve prostoupit čistě horolezeckými výstupy, a teprve do takto „horolezecky zmapované“ krajiny zasadit klettersteig. Právě k tomu došlo například ve skupině Brenta v pohoří Dolomity, kde známá Via ferrata Bocchete byla vlastně vybudována za účelem usnadnění nástupu horolezců pod významné stěny a věže v této oblasti.

Po 2. světové válce se situace měnila. Jednak se horolezecká výkonnost posunula dál, a některé lehčí terény ztratily pro ryzí horolezce význam, a také už Alpy byly z velké části horolezecky poznány a zmapovány, a bylo zřejmější, kde jsou které výstupové linie, na nichž nebude docházet ke střetu zájmů. Ruku v ruce s tím jak se zlepšovala ekonomická situace, a návazně se rozvíjel turistický ruch, začaly vznikat nové zajištěné cesty. Začalo to v Dolomitech, kde byly znovu objeveny staré vojenské zajištěné cesty z 1. světové války. Postupně byly v 60. a 70. letech 20. století opravovány a doplňovány o nové úseky, často kompletně zajištěné ocelovými lany. Dolomity se tak staly významným centrem via ferrátové vysokohorské turistiky.

V posledních dvou desetiletích 20. století až do současnosti nastal všeobecný rozkvět zajištěných cest. Provozovatelé hotelů a lanovek ihned poznali, jak existence klettersteigu v jejich blízkosti dokáže výrazně zvýšit návštěvnost, a začali zajištěné cesty záměrně budovat. Postupně se do tohoto úsilí leckde vložily i úřady místní samosprávy ve snaze podnítit ve svém kraji cestovní ruch. Zajištěné cesty tak začaly vznikat i v těch alpských zemích, kde dosud neměly tradici, jako byla Francie nebo Švýcarsko.

Klettersteigy současné moderní doby však doznaly oproti svým starším předchůdcům změn. Ve snaze o dosažení co největší atraktivnosti se začala zvyšovat úroveň obtížnosti. Toho se nejčastěji dosáhlo poněkud násilným vedením výstupové trasy, která již nesleduje přirozené terénní linie, ale je takříkajíc „tvrdě narýsovaná pravítkem“ přes hladké skalní plotny nebo převisy. Nezřídka jsou některé z těchto obtížných klettersteigů zbudovány mimo horské prostředí, a nacházejí se v nízké nadmořské výšce ve skalní stěně lemující údolí.