Vysokohorská turistika

Celá disciplína, které u nás říkáme vysokohorská turistika (VHT) v sobě zahrnuje řadu dalších činností. Bývá poměrně nepřesně zařazována mezi horolezecké interdisciplíny. Na místě by bylo uvést, že to, co se pod pojmem VHT nejběžněji rozumí, tedy zejména přechody horských skupin, výstupy na vrcholy či sedla, hřebenové túry ve velehorském terénu, je ve své podstatě nejpůvodnější formou horolezectví, a VHT by tedy mělo být správně řazeno mezi tradiční horolezecké disciplíny.

Vysokohorská turistika

Tato tradice počala v 18. a 19. století, kdy horské výstupy podniknuté stylem, který dnes označujeme za vysokohorskou turistiku, byly oněmi průkopnickými činy, jimiž začalo horolezectví. Ani dnes není mezi horolezectvím a vysokohorskou turistikou stanovena přesná hranice. S dalším vývojem horolezectví postoupilo více k vlastnímu lezení, hlavní horolezecká činnost se přesunula do svislých stěn hor a skal. Tento vývojový posun místa, kde aktivita probíhá, měl za následek i změnu pojmovou. Pro výstupy starých forem již přestávalo být označení horolezectví přesné. V Česku, a na Slovensku, se podle sovětského vzoru ujalo označení vysokohorská turistika, v alpských zemích se užívá širší pojem alpinismus.

Jelikož označení obsahuje výraz turistika, je potřeba si vysvětlit i tento pojem. Při běžné pěší turistice a cestování je hlavním motivem konání touha poznávat krajinu. Turista při pěší turistice nevyhledává obtíže, a proto se pohybuje po cestách a pěšinách, či alespoň schůdným terénem. Za takovéto ryze turistické aktivity můžeme považovat v horách pěší turistiku po značených stezkách, treking (dálkové přechody v horách), apod. Naproti tomu horolezec vyhledává především sportovní výkon, ať už v pojetí tradičním nebo gymnastickém. Pro horolezce zkrátka není tou konečnou metou prožít si cestování. Horolezec chce zejména absolvovat (vylézt) výstup (horolezeckou cestu).

VHT je formou horolezectví, kdy je přítomna touha vystoupit na vrchol, a zároveň je přítomna i touha poznávat kraj či pohoří. Aby šlo tyto dvě motivace efektivně skloubit dohromady, musí být absolvované výstupy snazší. Jedním z charakteristických rysů vysokohorské turistiky je nižší stupeň obtížnosti túr, zpravidla převládá chůze či pohyb v lehkém horolezeckém terénu definovatelném stupněm I. až II. UIAA, a jen příležitostně dosáhne vyšších stupňů, obecně se o turistice hovoří maximálně při III. stupni UIAA. Jasno zde však nemají ani sami vysokohorští turisté. Mnozí hovoří o vysokohorské turistice při absolvování celodenních túr ve stupni II. – IV. v zimních podmínkách. Zde sehrává roli subjektivní přístup a do popředí se dostává právě otázka motivace. Vysokohorský turista se nepovažuje za sportovního lezce, převažující motivací je touha poznávat doposud neznámý terén nebo malebnou cestu, a případné obtížné pasáže by byl ochoten obejít a linii si tak zjednodušit. Teprve nevidí-li jinou možnost pro průstup vybrané túry, absolvuje náročnou pasáž zcela klasickým horolezeckým způsobem s využitím postupového jištění, štandování, atd.

Výstupy při vysokohorské turistice směřují na vrcholy hor, nebo se jedná o přechody hřebenů hor, přechody výše položených horských sedel, přechody horských ledovců, apod. V lezeckých pasážích cesty, anebo na ledovci, se používá horolezecká výzbroj a horolezecké výstupové a jistící techniky.

Vysokohorskou turistiku lze dělit podle prostředí ve kterém je vykonávána a podle způsobu, kterým je vykonávána.

Do rámce VHT patří náročnější formy horské turistiky, která je obvykle definována jako pěší pohyb v horském terénu v horách nad pásmem lesů. VHT lze provozovat v horách vyznačujících se skalnatými pasážemi, ve středních velehorách i nejvyšších velehorách, túru lze vést převážně údolím s přechody sedel, popř. s výstupy na vrcholy, anebo hřebenovou s přechody vrcholů.

Obvykle bývá VHT provozována v určité oblasti z jednoho výchozího bodu (např. horské chaty), ze kterého se vyráží na jednotlivé denní túry a přechody. Při této formě VHT bývají kombinovány výstupy na vrcholy s přechody typu údolí-sedlo-údolí, případné hřebenové túry bývají spíše kratší.

Svébytnou formou VHT je treking – dálkové přechody, mnohdy i trvající více týdnů v extrémnějších případech i měsíců. Obecně je lze rozdělit na dálkové přechody v přiměřeně osídlené (a turistickou infrastrukturou opatřené) krajině, kde je jejich trasa obvykle vedena tak, aby turista přenocoval na horských chatách, v horším případě bivacích, nebo na túry vedené v málo známých horských oblastech a často zcela mimo civilizaci. V pojetí evropských trekařů se obvykle jedná o odlehlé trasy v nejvyšších velehorách, Himalájích, Karokorámu či Andách, čeští turisté mnohdy upřednostňují turisticky ještě méně vyhledávané oblasti, jako např. rozsáhlá pohoří středoasijská. Trekingová trasa obvykle vede spíše údolími a přes sedla, přechody horských hřebenů jsou méně obvyklá.

Další výrazně odlišnou aktivitou, která je často řazena mezi VHT, je zdolávání tzv. zajištěných cest, tedy v podstatě původně horolezeckých cest zajištěných umělými prostředky (ocelová lana, řetězy, kramle či žebříky). Tyto umělé cesty se nazývají v německy mluvících zemích klettersteig, v Itálii via ferrata. Právě na případě klettersteigů lze ukázat nevyhraněnost a nevyjasněnosat pojmu horské či vysokohorské turistiky proti horolezectví. Původním úmyslem mělo být zpřístupnění horolezeckého terénu turistům, avšak na zajištěných cestách se vyvinula zcela nová, svébytná disciplína, kterou je jen těžko možné zařadit. Na jedné straně se dají klettersteigy považovat za špici rekreačně-konzumního přístupu k horolezectví (lezení s odbouráním složky vlastní invence a volby), na druhé straně zajištěné cesty zpřístupnily dříve nedosažitelné pasáže turistům-nehorolezcům; avšak nabízejí jim to ve formě jakési obdoby technického (nebo též „technologického“) lezení.

* * *