Taktika postupu v horách
Při plánování jsme si stanovili odhadem dobu trvání túry. Z tohoto odhadu a připočtené časové rezervy je potřeba stanovit čas odchodu z výchozího místa. Na túru není dobré vyrážet ve spěchu a zmatku. Před túrou je třeba věnovat čas ranní toaletě, snídani, přípravě některých částí výstroje. Pokud jsme přes noc tábořili, je nutno počítat s dobou pro balení tábora. Ranní budíček by tedy měl být před vlastním odchodem na túru stanoven úměrně k těmto potřebám.
Na túru je zpravidla dobré vyrazit časně ráno. Je to potřeba zvláště v případech:
- když půjdeme dlouhou trasu
- v klimatu, kdy jsou přes poledne vysoké teploty
- očekávají se odpolední bouřky
- při snaze mít rozhled z vrcholu před příchodem odpolední oblačnosti
- zastihnout tvrdý sníh, aby se člověk při chůzi nebořil
- procházíme místem ohroženým padajícím kamením strhávaným tajícím sněhem
- vyhnout se lavinám uvolněným vyššími teplotami přes den
- je nutné překonávat ledovcové řeky, které se zpravidla odpoledne rozvodní
- a zejména v případech kdy např. pro nedostupnost informací neznáme přesné podrobnosti a nástrahy zvolené cesty
Někdy je kvůli nedostatku času potřeba vyrazit ještě za tmy. Není však dobré se do této situace nutit. Ve tmě za světla svítilen není orientace dobrá, a hrozí zbloudění, a tím i daleko větší ztráta času. Nicméně pokud si okolnosti žádají vyrazit tak brzy, je velmi užitečné si večer předchozího dne úvodní pasáže cesty jít za denního světla prozkoumat. Získané znalosti o cestě nám pak druhý den ráno ve tmě hodně pomohou.
Na cestu nevyrážíme při odchodu jak splašení. Nejprve je potřeba zahřát organismus těla a pomalu se rozhýbat. Prvních 15 minut kráčíme pomalu, v zimním nebo studeném prostředí i déle. Po tomto úvodní rozehřátí je dobré zvýšit tempo na požadovanou intenzitu, tak abychom byli schopni dodržet časový plán.
Při vyšším tempu se brzy dostaví zahřívání organismu, začne nám být horko a potíme se. Je nezbytné teplotu těla regulovat odkládáním oděvů, abychom docílili co nejpříjemnější tělesné teploty. Je praktické používat spodní vrstvu oděvu z tkanin, které lépe odvádějí pot od těla.
V případě poklesu tempa chůze nebo při jiné příčině začneme pociťovat chlad. Pak je potřeba se obléci a zamezit prochladnutí. Zvláště při neočekávaném vystavení větru, kdy jsme zpocení, je prochladnutí velmi náhlé a nepříjemné, a může mít následky pro naše zdraví. Lehká větrovka by měla v batohu být rychle při ruce.
Nezbytné jsou při horské túře přestávky v chůzi. První velkou přestávku bychom měli provést zhruba 2 hodiny poté, co jsme začali postupovat v intenzivním tempu. Velká přestávka by měla trvat zhruba 25 minut. Po přestávce je opět potřeba začít postupovat volnějším tempem, teprve po chvíli opět zařadit intenzivní tempo postupu. Další přestávku je dobré učinit po 2 hodinách. Místo pro přestávky je dobré si volit na příhodných místech. Během postupu v náročnějších úsecích, jako například výstup do strmého svahu, musí člověk občas zastavit a nabrat síly, ale tyto krátké odpočinky by neměly přesáhnout 30 vteřin času. Mají posloužit pouze k tomu, aby člověk „popadl dech“. Delší, několik minut trvající přestávky, aplikované každou chvíli, nám mnoho nepomohou. Na odpočinek jsou krátké, ale na rozrušení rytmu těla bohužel stačí dostatečně.
Výživa na túře
Všeobecně je pohyb v horách velmi namáhavý a člověk při něm vydá hodně energie. Tu je potřeba formou výživy doplňovat. Oproti běžným stravovacím zásadám, není před horskou túrou dobré se bohatě nasnídat. Ranní jídlo by mělo být sice přiměřeně vydatné, ale lehce stravitelné, obsahující uhlohydráty a cukr. Hodí se chléb, müsli, sušenky s čokoládou, marmeláda, apod. Není dobré mít před túrou plný žaludek a cítit se těžce.
Během túry se doporučuje jíst málo, ale energeticky vydatná jídla obsahující uhlohydráty, jako jsou chleba nebo müsli, a jednoduché i složené cukry, které nám dodá čokoláda, sušené ovoce, různé čokoládové tyčinky a oplatky.
Po skončení túry má večer následovat velké jídlo, obsahující mimo jiné tuky a bílkoviny. Tím doplníme hlavní energetickou ztrátu, přes noc strávíme, a druhý den jsme opět připraveni vydat energii pro pochod.
Velmi důležité je v horách dodržovat pitný režim. Pokud jsme na pochodu 8 hodin, je nutné vypít za den zhruba 2 – 4 litry tekutin. Ráno ke snídani se hodí čaj. Během túry pak máme při ruce láhev s pitím. Vydatně pijeme především při přestávkách v pochodu. Pokud máme žízeň i během chůze, napijeme se i tehdy, ale pouze střídmě, stačí dva až tři loky tekutiny. Pití by se nemělo stát důvodem k častým a delším zastávkám.
Pohyb skupiny lidí
Výlety ve skupinách jsou tou nejoblíbenější a nejčastější formou vysokohorské turistiky. Jít ve skupině má několik výhod. Máme se s kým poradit, prožívat radost z úspěšného postupu a krásné krajiny okolo, povídat si, řešit společně problémy, a v neposlední řadě lépe vzdorujeme strachu, necítíme se být sami.
Inverzně však lze říci, že druzí lidé mohou být zdrojem potíží. Abychom se těmto potížím vyhnuli, je třeba, aby skupina byla celistvá, a sjednocená v touze po společném cíli. To je první a základní podmínka, aby vůbec skupina fungovala. Dalším důležitým kritériem je kondice a zkušenost. Je nesmírnou výhodou, když jsou lidé ze skupiny přibližně na stejné výkonnostní úrovni.
Nicméně i při ideálním sladění skupiny se nevyhneme jedné potíži. Komunikaci v rámci skupiny. Příliš početná skupina se stává nemotorným tělesem. Se zvyšujícím se počtem členů se komplikuje domluva, předávání si pokynů. V místech a činnostech, kde se koná jednotlivě, vznikají časové prodlevy, protože ostatní čekají až jeden dané konání dokončí. Praxí se došlo k přirozenému poznání, že má-li být skupina akceschopná, neměla by přesahovat přibližně 15 členů. V závislosti na náročnosti akce pak maximální počet možných členů skupiny klesá.
- lehká turistika po značených stezkách max. 15 členů
- náročná vysokohorská turistika mimo stezky max. 8 členů
- vysokohorská turistika s lezením a jištěním max. 6 členů
Vlastní postup skupiny musí mít svůj určitý řád. Sice každý člen skupiny kráčí podle sebe, ale měl by znát své místo ve skupině, a svůj postup tomu přizpůsobovat. Prvním předpokladem pro to, aby se každý člen skupiny racionálně choval, je znalost cíle a cesty. Každý musí vědět, kam se jde. Rovněž je potřeba si předem domluvit způsob konání pro případ, že se stane nějaká nepředvídaná událost.
Seřazení skupiny se provede tak, že v čele a na konci skupiny jsou umístěni zkušenější členové. V čele jdoucí člověk by měl být vedoucí, anebo jiný člen, který zná velmi dobře cestu, anebo se dokáže dobře orientovat. Pokud se jde mimo stezky, musí také umět správně vybrat linii trasy tak, aby chůze byla co nejrozumnější. Poslední ve skupině by neměl připustit, aby se za něj dostal nějaký opozdilec. Jeho úlohou je skupinu uzavírat, a hlídat, že se nikdo neodtrhne od skupiny.
Přirozeně při postupu se skupina roztahuje v terénu, postupně se trhá na menší skupinky nebo jednotlivce. Nezkušený člen skupiny nikdy nesmí jít sám. Během cesty je nutné si vytyčovat tzv. shromažďovací místa, kde ti rychlejší počkají na pomalejší členy skupiny. Po příchodu posledního, a jeho potvrzení, že nikdo ze skupiny se za něj nedostal, se provede kontrola, zda jsou všichni přítomní, a jde se dál.
V přehledných úsecích je možno tvar skupiny nechat více roztažený. Jakmile ale ztrácíme přehled, je nutné se seřadit k sobě, utvořit sevřený tvar. Takové situace nastávají v členitém terénu nebo za špatné viditelnosti v mlze, hustém sněžení, apod.
V místech ohrožení, přičemž nejčastější příčinou je ohrožení padajícím kamením, se pohybujeme po jednom, aby případná nehoda postihla jen jednoho člena, a ostatní mu byli k dispozici pro záchranu. Pokud však je úsek ohrožený uvolněním kamení příliš dlouhý (např. úzký dlouhý žleb), postupuje skupina sice společně, ale ve velmi těsně sevřeném tvaru, aby případně někým uvolněný kámen při míjení ostatních členů nestihl ještě nabrat vysokou rychlost, při které by mohl někoho vážně ohrozit.
* * *