Slaňování na ledu

Úplně nejprostší, ale také nejbezpečnější je slanit ze šroubu osazeného v ledu. Jelikož oko ledovcového šroubu často není uzpůsobeno pro provlékání lana, je nutno navíc ještě připnout karabinu s pojistkou zámku, skrz kterou povede lano pro slanění. Pokud máme pochybnosti o pevnosti ukotvení ledovcového šroubu, doporučuje se zavrtat dva šrouby a spojit je smyčkou s plovoucí karabinou.

Podobně jako ve firnovém sněhu je možno v ledu na příhodném místě vysekat tzv. ledovou „hrušku“, což je uměle vytvořený hrot. Ten se obtočí lanem, takže dolů vedou dva prameny lana a po nich se obvyklým způsobem slaní. Oproti „hrušce“ dělané ve firnovém sněhu může být ledová „hruška“ menší, takových 20 – 30 cm jedná-li se o tvrdý, vodní led. Pozor však na praskliny v ledu vzniklé při sekání, aby se hrot („hruška“) neulomil! Také třeba dávat pozor na to, že led je oproti firnovému sněhu tvrdý a kluzký, pokud by měl nevhodný tvar, hrozí sesmeknutí lana dolů.

Někdy se v ledové stěně vytvoří ledové hodiny, většinou tak, že nějaký rampouch naroste tak dolů, až se spojí s ledem pod ním (vznikne jakási obdoba krápníku zvaného stalagnát). Jsou-li takovéto ledové hodiny dostatečně masivní, sloupek široký alespoň 15 – 20 cm a celý útvar je z průzračného vodního ledu, a sloupek nahoře i dole dobře srostlý s masou ledu, je to solidní a vděčné slaňovací stanoviště.

Poněkud náročné je slanění z ledovcového šroubu s následným vykroucením pomocí lana. Jedná se o takovou téměř iluzionistickou fintu. Do ledu se zavrtá delší šroub, ale tak, aby ho cca 4 – 5 cm vyčnívalo z ledu ven. Do oka šroubu se přiváže smyčka, a ta se pak ováže proti směru hodinových ručiček právě okolo vyčnívající části trubky šroubu. Konec smyčky se pak pomocí prusíku připojí k lanu. Po slanění se musí tahat za ten pramen lana, na kterém je navázaný prusík. Tahem za tento pramen lana začne smyčka namotaná na trubce šroubu odmotávat, přičemž bude zároveň vykrucovat šroub ven z ledu, a až se ten vykroutí, vše (smyčka i šroub) spadne k nám dolů. Tolik teorie.

Demontovatelné slaňovací stanoviště v ledu

Nutné podmínky pro metodu vykroucení šroubu: 1. vyčuhující část trubky šroubu musí být hladká, ostré závity šroubu musí být jemné a ze začátku ukryté v ledu; 2. šroub musí být osazen kolmo k budoucímu směru tahu lana; 3. šroub nesmí být v ledu silně utažen nebo přimrzlý. Nesmí však být ani příliš volně osazen, aby nevyjel z ledu během slaňování. Zkrátka musí dobře držet, ale zároveň s ním musí být možno bez většího odporu kroutit; 4. délka namotané smyčky musí být vyměřená, aby počet odvinutí stačil na vyšroubování celého šroubu. Tato metoda vyžaduje praxi, mít to nacvičené. Dělat toto slanění poprvé v životě někde v náročné ledové stěně je šílenost. V případě nezdařilého vykroucení šroubu je člověk v pasti, lano nemůže stáhnout dolů, a protože si nemůže být jistý tím, jak moc se šroub povytáhl ven, nemůže ani po laně šplhat nahoru to opravit, neboť hrozí, že by se během šplhání šroub mohl vytrhnout a člověk by se zřítil. Závěrem ještě jednou varování: pro aplikování této metody je nutno mít praxi z nacvičování!

Další možností zřízení slaňovacího stanoviště je vybudovat tzv. Abalakovovy hodiny a jimi protáhnout smyčku. Abalakovovy hodiny však nemusí být nutně jen slaňovací stanoviště. Mohou posloužit i jako jistící stanoviště, nebo také jako postupové jištění. Zaslouží si proto zmínit v samostatné kapitole.