Podstatou závodního lezení na obtížnost je snaha o vylezení vytyčené cesty na jeden pokus co nejvýše, a to bez odpočinku při visu v laně. Vyhrává ten, kdo doleze nejvýše, to znamená dosáhne na výše položený chyt. Přičemž se rozlišuje mezi uchopením chytu po určitou dobu, což je hodnotnější a více bodované, a pouhým tečováním rukou, většinou při nepovedeném skoku do chytu.
Závodníci nesmějí mít cestu prostoupenou před závodem, leze se tedy ve stylu OS. Pouze před závodem je na několik minut umožněna prohlídka stěny a cesty ze země. Po této prohlídce se závodníci musí odebrat do tzv. izolace, aby neviděli ostatní závodníky při přelezu. Z izolace pak postupně, jednotlivě vycházejí na svůj závodní výstup. V prvním kole pořadí závodníků určuje los, v dalších kolech pak pořadí z předcházejících kol.
Nejprve probíhá kvalifikace. Z ní vzejde větší skupina úspěšných, kteří postoupí do semifinále. Z této skupiny postupuje úzká skupinka nejlepších do finále. Pro každé z těchto kol se zbuduje vždy nová cesta.
Pravidla úplně všech soutěží na světě nejsou vždy totožná. Svá pravidla má oficiální mezinárodní Světový pohár a Mistrovství světa. Vedle toho však existují závody se svou specifickou historií a pravidly, které v základu obsahují podstatu soutěže v lezení na obtížnost, a v některých prvcích se odlišují od oficiálních pravidel. Některé tyto originální závody jsou populární a mezi lezci je vítězství v nich velmi ceněné.
Rovněž je častým jevem, že národní pravidla pro závody v určitém jednom státě se od těch mezinárodních v určitých prvcích liší. Většinou jde o záležitosti, které přinášejí organizační ulehčení.
Stručná verze mezinárodních pravidel pro lezení na obtížnost (IFSC, 2009)
1 Obecná část
1.1 Soutěžní porota
Soutěžní porota sestává z Předsedy poroty, Rozhodčího IFSC (Mezinárodní federace sportovního lezení), Hlavního stavitele trati a Delegáta IFSC. Předseda poroty má rozhodující pravomoc v prostoru závodiště.
1.2 Týmový oděv
Při lezení mají všichni soutěžící za povinnost mít dres národního týmu (tričko) se startovním číslem na zádech. Startovní číslo musí být dobře viditelné (je třeba dát pozor, má-li soutěžící dlouhé vlasy!).
Národní federace musí zajistit, že je dres vyroben v souladu s nařízeními IFCS.
1.3 Trenéři
Každý tým má právo zaregistrovat:
- 1 vedoucího mužstva
- 2 trenéry
- 2 kvalifikované lékaře či zdravotníky
Ti mají povoleno vcházet do izolace a opouštět ji za stejných podmínek jako soutěžící.
1.4 Technická porada
Večer před soutěží se koná technické porada. Pro soutěžící nebo trenéra není povinná, ale může pro ně být velice užitečná (bude vydána provizorní startovní listina).
Webová stránka pořadatelů: Veškeré informace o soutěži (jako informace o zahájení a ukončení izolace) by měly být na webové stránce pořadatelů.
Webová stránka IFSC: Seznam soutěžících bude uveřejněn na nejméně 4 dny před začátkem soutěže.
1.5 Startovní listina
Startovní listina pro kvalifikaci je připravována náhodným výborem. S uzávěrkou izolace budou připraveny oficiální
startovní listiny kvalifikačního kola. Jakýkoliv nepřítomný nebo dodatečný soutěžící bude vymazán/přidán na vydanou listinu na technické poradě bez toho, aby se musel opakovat náhodný výběr soutěžících.
V případě dvou skupin: Soutěžící jsou rozděleni rovnoměrně do dvou stejných nebo podobně velkých skupin na základě systému nasazení. Startovní pořadí v rámci každé skupiny je náhodné.
1.6 Izolace
Uzavírka je velmi přísná. Nejsou povoleny žádné fotoaparáty, mobilní telefony nebo jiná komunikační zař?ízení. Není dovolena žádná komunikace s osobami mimo izolaci (červená karta!). Vejít mohou pouze soutěžící pro aktuální kolo soutěže a oficiální trenéři/vedoucí mužstva/zdravotní personál + sportovní činitelé soutěže.
1.7 Přípravná zóna (Call Zone)
Přípravná zóna je prostor mezi izolací a soutěžní zónou. Soutěžící obdrží oficiální pokyny pro přechod do přípravné zóny, když na něj přijde řada. Vedoucí mužstva a trenéři nesmějí soutěžícího do přípravné zóny doprovázet.
Soutěžící si provede poslední přípravy před startem: například si připraví dres (se startovním číslem), sedací úvazek, atd.
Obvykle se v přípravné zóně soutěžící navazuje na lano. Přípustný je pouze osmičkový uzel + jeden uzel navíc.
2 Průběh soutěže
Lezení na obtížnost se koná na účelově vyrobených umělých stěnách. Všechny lezecké cesty se lezou se spodním jištěním. Lezecká soutěž normálně sestává z kvalifikačního kola, ze semifinálového kola, finálového kola a ze superfinálového kola, když to podmínky vyžadují.
Kvalifikace se může odehrát různými způsoby:
a) Jedna skupina, on-sight (přelez na první pokus bez znalosti cesty) na jedné cestě;
b) Dvě skupiny, on-sight na dvou podobných cestách, kde každý soutěžící zkouší pouze jednu z cest:
c) Jedna skupina, flash (přelez na první pokus s částečnou znalostí cesty) na dvou cestách, kde všichni soutěžící přelezou nejprve první cestu, poté druhou cestu
(Poznámka: Startovní pořadí na druhé kvalifikační cestě je jiné než na té první.
Například při startovním pořadí pro 20 soutěžících: první cesta: lezci 1 až 20, druhá cesta: lezci 11 až 20 a poté 1 až 10.)
d) Dvě skupiny, flash na dvou cestách, kde jsou obě cesty přelézány současně.
(Poznámka: Jakmile soutěžící ukončí svůj pokus na jedné cestě, je přidán na konec startovní listiny na druhé cestě.)
V případě dvou cest je minimální odpočinkový čas soutěžícího 50 minut mezi koncem pokusu na první cestě a začátkem pokusu na druhé cestě.
Odehrává-li se kvalifikace podle bodu c) nebo d) pak bude umístění soutěžících v kvalifikačním kole následující:
odmocnina R1 x R2. Kde R1 je umístění soutěžícího na první cestě a R2 je umístění na druhé cestě. Menší číslo znamená lepší skóre. Příklady:
- 2. na první cestě, 8. na druhé cestě: √ 2 x 8 = √ 16 = 4
- 4. na první cestě, 1. na druhé cestě: √ 4 x 1 = √ 4 = 2
- 4. na první cestě, 9. na druhé cestě: √ 4 x 9 = √ 36 = 6
2.1 Pozorování (neplatí pro flash cesty)
Při pozorování musejí soutěžící dodržovat stejná pravidla, jako když jsou v izolaci. Není dovoleno získávat jakékoliv informace od osob mimo prostor izolace.
Soutěžící (jako skupina) mají povoleno pozorovat on-sight cestu po dobu (obvykle) 6 minut. Soutěžící se mohou dotýkat prvních chytů, obě chodidla však musejí zůstat na zemi. Jsou povoleny dalekohledy (bez fotoaparátu). Je také povoleno pořizovat si náčrtky cesty.
Na konci pozorovací doby se musejí soutěžící okamžitě vrátit do izolace (soutěžící může dostat žlutou kartu, nevrátí-li se okamžitě).
2.2 Lezení
- Při vstupu do soutěžní zóny může soutěžící využít maxima 40 vteřin k poslednímu pozorování (neplatí pro flash cesty). Těchto 40 vteřin není součástí maximálního času lezení.
- Je–li soutěžící vyzván ke staru, musí okamžitě nastoupit.
- Maximální čas lezení pro kvalifikační cesty: 6 minut, pro všechny ostatní cesty 8 minut. Soutěžící se může vždy zeptat rozhodčího, kolik času mu zbývá. Poslední minuta bude oznámena.
- K lezení je dovoleno použít: všechny chyty a struktury, spáry mezi sekcemi.
- K lezení není dovoleno použít: expresky, skoby, hrany stěn, vrcholky stěn, otvory pro montáž chyty (nedovoleno pro ruce).
- černá páska: prostor za černou páskou není možné použít pro lezení.
- Všechny expresky musejí být připnuty ve správném pořadí.
- Z-clip je možné napravit odepnutím a znovu připnutím poslední nebo předposlední expresky.
- Jestliže se celé tělo soutěžícího nedostalo za nejspodnější karabinu nepřipnuté expresky ( z pohledu linie cesty), může soutěžící k této expresce zpátky slézt.
- Jestliže se celé tělo soutěžícího dostane za nejspodnější karabinu nepřipnuté expresky, soutěžící nesmí slézt (a připnout expresku). Slézání v tomto případě znamená: opuštění chytu oběma rukama při pohybu z původní pozice).
- Někdy je chyt a expreska označena (modrým) křížkem. Tato expreska nesmí být zapnuta později nežli přímo z označeného chytu. Jestliže tak soutěžící neučiní, nebudou mu připsány extra body za dosažení/tečování chytu za označeným chytem.
- TOP = když je poslední expreska zapnuta z regulérní polohy.
2.3 Technické incidenty
V případě jakékoliv příhody, která pro soutěžícího vyústí ve znevýhodnění (nebo v nespravedlivé zvýhodnění) je možné oznámit technický incident. Je-li technický incident uznán, je soutěžícímu dán odpočinkový čas 2 minuty za každý pohyb na cestě, než došlo k technickému incidentu (minimálně 20 minut). Technickým incidentem může být: zlomený nebo uvolněný chyt, špatná pozice expresky, napjaté lano, apod. Bude se počítat lepší ze dvou pokusů.
Jestliže se soutěžící rozhodne pokračovat ve svém pokusu poté, co se objevil technický incident, nemůže již později technický incident oznámit.
2.4 Bodování
Rozhodčí IFSC je zodpovědný za zajištění toho, že bude každá cesta očíslovaná. Pouze ruční chyty jsou označeny čísly. Čím dále po cestě, tím větší je pak číslo chytu.
- Drží-li se chytu, dostane soutěžící příslušné číslo chytu.
- Když soutěžící chyt jen tečuje (na místě, kde může být chyt držen), získá pak číslo tohoto chytu s příponou (-).
- Drží-li soutěžící chyt a udělá-li pohyb ve směru cesty lezení, získá číslo chytu s příponou (+).
2.5 Pozice po každém kole
Po kvalifikačním kole postupuje 26 nejlepších lezců do semifinále. Nastane-li remíza na 26. místě, postupují do semifinále všichni lezci z 26. místa.
Ze semifinále postupuje do finále 8 nejlepších lezců. Je-li i po přihlédnutí k výsledkům z minulých kol (count-back) na 8. místě remíza, všichni lezci z 8. místa postupují do finále.
Nastane-li remíza na prvním místě ve finálovém kole poté, co bylo aplikováno zpětné hodnocení, bude se konat superfinále.
Superfinále se může konat na stejné cestě jako finále nebo na cestě nové. Předem se může určit, že v případě stejného skóre může o výhře rozhodovat čas lezení.
3 Protesty
Všechny protesty se provádějí v angličtině. Poplatek za protest je 70 Euro. Při odvolání Předseda poroty shromáždí Odvolací porotu, která se za normálních okolností skládá z Předsedy poroty a Delegáta IFSC. Rozhodnutí je třeba udělat tak rychle, jak to okolnosti dovolí.
Je-li protest uznán za oprávněný, poplatek za něj se vrací. Není-li protest uznán, poplatek se nevrací.
3.1 Protest proti rozhodnutí, které se týká pokusu soutěžícího (když je například soutěžící odvolán na zem za použití šroubu)
Tento protest musí být přednesen okamžitě Rozhodčímu IFSC, který o něm zpraví Předsedu poroty.
3.2 Protest proti uveřejněným výsledkům
Protest proti umístění soutěžícího po daném kole je nutné provést v čase 20 minut od vyhlášení umístění v kvalifikaci nebo v semifinále (do 10 minut ve finále a superfinále). Protest se podává Předsedovi poroty. Poplatek se platí Delegátovi IFSC.
4 Udílení cen
Tři nejlepší finalisté jsou přítomni udílení cen.
[hana-flv-player video=“/wp-content/uploads/zavod.flv“ width=“320″ height=“240″ description=“Závody v lezení na umělé stěně jsou krystalicky čistou formou sportu, mající všechny očekávané atributy – soutěžící, diváky, rozhodčí, stupně vítězů, medaile a poháry. (Juniorské závody v lezení na obtížnost, závod Světového poháru v Praze v roce 2008.)“ player=“4″ autoload=“true“ autoplay=“false“ loop=“false“ autorewind=“false“ /]
Historie závodů
Různé závody v lezení se pořádaly ve světě od poloviny 20. století. Tyto začátky však byly nekoordinované, jednotlivé akce byly vzájemně izolované a bez dalšího pokračování. Rovněž v těchto počátcích nebylo vždy zřejmé, zda je hlavním kritériem soutěže obtížnost nebo čas, či zda se poleze s jištěním lanem, či bez něj nízko nad zemí (de fakto bouldering). Vždy záleželo, jak který pořadatel určil pravidla.
Nejdále v organizaci uceleného systému závodů tomto ranném období pokročil tehdejší Sovětský svaz (Rusko). Nejednalo se o nahodilý jev. V totalitně řízené komunistické společnosti byl za hodnotnou formu sportu považován takový sport, ve kterém je možné vyhrávat a porážet při tom soupeře. Na tuto ideu navazoval i systém státních dotací pro jednotlivé sporty, a tak se pořádání závodů do značné míry stalo pro sovětské horolezce povinným úkolem. Vývoj závodního lezení v Sovětském svazu tak byl, i přes své nesporné pokroky, trvale sevřen vědomím umělého vzniku shora a nikdy se jeho poněkud překombinované pravidla nerozšířila dál, i když o to Sovětský svaz na mezinárodním sportovním poli usiloval. Mimo tuto organizační nestravitelnost byl sovětský systém závodů příliš zaměřen na soutěžení v rychlosti lezení, zatím co západní Evropa více preferovala právě závody na obtížnost.
Ve svobodném světě byl vývoj podstatně pomalejší, ale za to přirozenější. Předně pořadatelé jakýchkoliv závodů v lezení se museli od počátku vypořádat s problematikou financování takových podniků. Jenže ještě v 70. letech 20. století bylo horolezectví příliš okrajový a riskantní sport, kterému se věnovalo relativně málo lidí, a logicky tak závody neměly mnoho fanoušků, a tím pádem nebyly ani dost lukrativní pro případné sponzory. Podstatná změna nastala s příchodem tzv. gymnastického pojetí lezení na skalách, protože podstata tohoto pojetí lezení s množstvím nýtů instalovaných ve skále eliminuje rizikovost lezení, a ve své rekreační podobě zpřístupňuje lezení širokým vrstvám. V 80. letech 20. století byl tento vývoj markantní především ve Francii (také se v této ranné době gymnastickému pojetí říkalo „francouzský styl“), kde se lezení na skalách stalo poprvé skutečně masovým sportem. Brzy v tomto vývoji následovala Itálie, Německo a Španělsko, a později další. Od tohoto momentu se všechny nezbytné složky systému, tj. aktéři – diváci – sponzoři, poskládaly dohromady v potřebném množství a vývoj získal vlastní akcelerující dynamiku.
V roce 1985 se z iniciativy Andrea Mellana a sportovního novináře Emanuele Cessara v italském Bardonecchie uskutečnil první závod v lezení na obtížnost, který svými novými pravidly byl již základem současné disciplíny. Prvními vítězi se tehdy stali Stefan Glowacz z Německa a Catherine Destivell z Francie. Za zmínku stojí, že se tehdy kromě obtížnosti také hodnotil umělecký dojem, později se však toto hledisko z pravidel vypustilo. V roce 1986 se konal první ročník evropské Grand prix v lezení na obtížnost, kam byly zařazeny dva závody ve Francii (Troubat a další v Pyrenejích) a dva v Itálii (Arco a Bardonecchie). V mužské kategorii vyhrál Jacky Godoffe, za ním se umístili Patrick Edlinger a Didier Raboutou. V ženské kategorii vyhrála Lynn Hill před Catherine Destivell a Isabelle Patissier. Téhož roku 1986 byla na Valné hromadě UIAA v Mnichově ustanovena pracovní skupina pro organizaci závodů Světového poháru. Následně v roce 1987 byla v rámci UIAA ustanovena komise závodního lezení. Mezitím se uskutečnily další závody, při kterých se brzy došlo k poznání, že kvůli nestálému počasí je nutné závody pořádat v hale na umělé stěně. První velký závod na umělé stěně se konal v Grenoblu roku 1987. Od roku 1989 se pořádají závody Světového poháru, a to jak v obtížnosti, tak v rychlosti. Výraznou osobou, která se zasadila o organizaci celého tohoto systému, byl Paul Brasset. V roce 1991 se v německém Frankfurtu konalo první oficiální Mistrovství světa v lezení na obtížnost. Hned další rok 1992 přibylo také pořádání Mistrovství světa juniorů. V roce 1997 se v rámci UIAA reorganizovala komise pořádající tyto soutěže a nově se pojmenovala International Council for Competition Climbing (ICC). V roce 1998 se začaly organizovat mezinárodní závody také v boulderingu, a následující rok 1999 již běžel samostatný Světový pohár v boulderingu. Do roku 2006 měla organizaci Světového poháru a Mistrovství světa ve své režii UIAA prostřednictvím své komise ICC. Po rozkolech uvnitř UIAA se později ICC po dohodě osamostatnila a přejmenovala se na International Federation of Sport Climbing (IFSC), a tato organizace pořádá hlavní mezinárodní závody v lezení od roku 2007.
* * *