Mimo dělení horolezectví na jednotlivé disciplíny dle různých hledisek, jak bylo uvedeno v předešlé části, je třeba ještě zmínit rozdíl v koncepci lezeckých technik. Zvolíme-li pro akci některou z lezeckých technik, výrazně tím určíme charakter horolezecké akce. Některé techniky lezení jsou natolik specifické, že při jejich použití lze hovořit o samostatné horolezecké disciplíně.
Lezeckou technikou je míněna vlastní metoda konání, díky které se horolezec pohybuje v terénu. Zatímco například při lanových technikách používaných ve speleoalpinismu, výškových pracích či záchranářství se lezec pohybuje přímo na laně (jednolanová technika), při horolezectví nebo skalním lezení se horolezec při výstupu pohybuje po lezeckém terénu.
Horolezec má přitom možnost výběru ze dvou technik lezení, a to buď volným lezením, anebo technickým lezením. Při volném lezení lezec překonává zemskou gravitaci pouze svou vlastní silou a k postupu využívá pouze přirozených přírodních skalních útvarů. Zároveň se aplikuje některá z metod jistící techniky, čili používá se výstroj a výzbroj, která pouze zabezpečuje proti pádu.
Naproti tomu při technickém lezení se používá k postupu umělých prostředků, chytá se rukama za postupové jištění (skoby, vklíněnce, apod.), a stoupá se do smyček a jiných třmenů zavěšených do postupového jištění umístěného ve skále. Právě technické lezení je natolik specifické, že je často chápáno jako zcela samostatná horolezecká disciplína.
S technikou lezení úzce souvisí účast osob. Můžeme lézt s někým dalším v družstvu, anebo sami. Jednodušší je lézt v družstvu, neboť o řadu činností se mohou lezci podělit, tedy si konání ulehčit. Ovšem je možno také lézt sám, a takový způsob výstupu se nazývá sólolezení, při kterém je vykonán sólovýstup. A opět jsou dvě možnosti, jak sólovýstup vykonat – buď se sám jistit, anebo lézt bez jištění.
* * *