Slaňovací stanoviště

Pokud se jedná o fixní, tedy ve skále trvale osazené jištění, které slouží jako slaňovací stanoviště, je nutno ho před zatížením bedlivě prohlédnout. Zjistit, zda nejsou kovové části rezavé, smyčky prodřené či natavené, apod. Při pochybách o kvalitě slaňovacího stanoviště je dobré, je-li to možné, jej vylepšit vlastními jistícími prvky.

Fixní stanoviště pro slaňování je nejčastěji tzv. slaňovací kruh, což je masivní jištění, obvykle lepená nebo temovaná skoba osazená do otvoru vyvrtaném ve skále, na konci opatřená okem, kam se provléká lano. Slangově se slaňovací kruh nazývá „slaňák“. Ale existují i jiné formy, např. tzv. prasečí ocásek, nebo pomocí nýtů ke skále připevněný řetěz. Někdy to může být i jen obyčejná skalní skoba, která má ve svém oku navíc ještě kovový kroužek. V horách často slaňovací stanoviště tvoří několik různých jistících bodů poblíž sebe, která jsou mnohdy „divoce“ pospojována několika smyčkami, do jedné z nichž se nakonec vkládá lano po kterém slaňujeme. Také někdy jako slaňovací stanoviště může sloužit i kmen stromu.

Kovové oko slaňovacího stanoviště, kterým se provléká lano, nesmí mít žádné ostré hrany, nebo ohýbat lano v ostrém úhlu. Poloměr ohybu lana by neměl být menší jak 5 mm. Ostré hrany a ohnutí lanu nesvědčí a ničí ho.

Je-li slaňovací stanoviště tvořeno smyčkou, musí se po slanění lano stahovat dolů pomalu! Třením mezi lanem a smyčkou dochází k zahřívání, které může slaňovací smyčku natavit. Kdokoliv další by pak byl při slaňování ohrožen sníženou nosností slaňovací smyčky.

Někdy se člověk dostane do situace, kdy musí slanit z nějakého jištění osazeného ve skále, které není pro tento účel zřízeno. Např. vklíněnec s okem z ocelového lanka, nýt s plaketou z tenkého plechu, skalní skoba bez kroužku, apod. V takovém případě se do tohoto jištění musí buď vložit karabina, která tam už ale zůstane a člověk ji ztratí, nebo se tam obdobně zanechá smyčka. Nechce-li však člověk o horolezecký materiál přijít (ať už z důvodů finančních, či estetických vůči přírodě), existuje několik metod, jak slanit a mít pak možnost slaňovací stanoviště zrušit.

Slanění s natřikrát přeloženým lanem

Při této metodě musí být smyčka, nejlépe plochý popruh dostatečně úzký na to, aby šel bez problému protáhnout okem jištění (např. okem nýtu, skalní skoby,…), ale zároveň musí být dostatečně nosný, aby vydržel bezpečně s rezervou tíhu člověka. Po slanění se nejprve provede stažení těch částí lana, po kterých se slaňovalo, a pak se stáhne i poslední část lana napojená na smyčku. Ta se tahem vyvlékne z oka jistícího stanoviště ven. S touto metodou však lze slanit pouze třetinu délky lana, tedy máme-li např. 50 m lano, tak takto slaníme jen cca 16 m.

Třikrát přeložené lano

Slanění s pomocnou šňůrou

Obdobná metoda jako výše uvedená, ale namísto třetí části lana vedené nahoru ke slaňovací smyčce, je použito pomocné šňůry, za kterou se tahá, aby člověk stáhl dolů i slaňovací smyčku.

Slanění s pomocnou šňůrou

Slaňování na jednom prameni lana

Může nastat situace, kdy je potřeba slaňit pouze na jednom prameni lana, ale nikoliv na laně ukotveném za jeho konec, které je trvale fixně připevněné ke kotevnímu bodu. Zkrátka aby šlo slanit po jednom prameni, ale aby současně bylo možné po dokončení slanění lano stáhnout dolů pro další použití. Typicky toto může postihnout uživatele slaňovací (jistící) pomůcky, která je zkonstruovaná pro použití na jednom prameni lana, např. poloautomatické jistící pomůcky, jako jsou Grigri, Cinch, Click-up a další.

Dalším důvodem může být například poškozené lano. Pokud až v průběhu akce se na některém místě lana objeví jedno poškozené místo (např. se nám prodře oplet), a my po tomto laně musíme slanit, použijeme právě tuto metodu zkonstuování slaňovacího stanoviště. Slaníme po té zdravé půlce lana, a za poškozenou budeme lano pouze stahovat.

Provádí se to následujícím způsobem. Lano obvyklým způsobem provlečeme okem slaňovacího stanoviště, ale na jednom z pramenů je navázána smyčka, opatřená karabinou s pojistkou zámku, přičemž druhý pramen lana prochází právě touto karabinou. Slaňovat se musí po tom prameni, který prochází skrz karabinu! Tento pramen lana tvoří společně s karabinou uzavřené oko, které obchvátí oko slaňovacího stanoviště, a tudíž na něm drží. Kdežto druhý pramen lana volně visí dolů, a slouži ke stažení lana po dokončení slanění. Pozor při realizování, aby nedošlo omylem k záměně pramenů lana!

Slaňovací stanoviště pro slanění na jednom prameni lana. Slanění musí být provedeno na tom prameni lana, které prochází skrze karabinu (na obrázku vpravo označené zelenou šipkou), za druhý pramen lana se lano pouze stahuje dolů po ukončení slaňování (na obrázku vlevo označené modrou šipkou).

Pokud tímto způsobem navážeme smyčku s karabinou uprostřed lana, máme zhruba k dispozici opět polovinu délky lana pro slanění, tak jako při obvyklém způsobu slaňování. Tedy máme-li lano 50 metrů, slaníme i takto na jednom prameni lana 25 metrů.

Řešení komplikací na slaňovacím stanovišti

Pokud je slaňovacím stanovištěm kruh naplocho poležený k ukloněné skále (např. stěnový kruh na pískovcových skalách, nebo kruh upevněný na řetězech), mělo by se při stahování lana dolů tahat za ten konec lana, který vychází z kruhu ke skále. To proto, že tah spodního konce lana má za následek odklápění kruhu od skály. Naopak tah za lano vycházející z kruhu horem má za následek přitisknutí kruhu ke skále. Tímto přitisknutím se může lano přimáčknout, a nepůjde stáhnout. Zvláště je na toto nutno dávat pozor při slaňování po lanech spojených uzlem. Uzel nutno vhodně umístit vůči kruhu už před započetím slaňování, neboť později už člověk nemá šanci to opravit. Může se stát, že lano nepůjde vůbec stáhnout dolů! Za jeden konec lana (ten horní) to nepůjde proto, že to bude působit přitisknutí lana ke skále, a za ten druhý (dolní) proto, že spojovací uzel nepůjde protáhnout kruhem. Tato situace je ještě v zásadě dobrá. Po dvojitém laně lze spolehlivě vyprusíkovat. Horší je, když lano sice ztuha, ale přeci jenom protáhnout lze, a zasekne se až zesílený (zpevněný) konec lana. Po takovém laně by byl pokus o výstup sebevraždou. Tuto situaci je nutno řešit jako u zaseklého lana, jak bylo popsáno v předchozím kapitole.

A - správně, při tahu za spodní pramen půjde lano stáhnout; B - špatně, při tahu za horní pramen se kruh přitiskne na spodní pramen a lano se zasekne; C - správně, spojovací uzel je navázán na spodním pramenu, a lano půjde stáhnout; D - velmi špatně, spojovací uzel je navázán na horním pramenu, lano nepůjde vůbec stáhnout dolů

Nastávají také situace, kdy chceme odněkud slanit, ale nikde v terénu není žádné slaňovací stanoviště. Musíme si jej tedy zbudovat sami. Technika je naprosto shodná jako při osazování postupového jištění do skály. Horolezecký materiál, který k tomu použijeme však budeme muset v terénu ponechat a ztratíme jej. Výjimkou je situace, kdy nalezneme v terénu vhodně tvarovaný skalní hrot nebo hodiny, a obtočíme je do okruhu uzavřenou smyčkou. Pak můžeme tuto slaňovací smyčku stáhnout buď podle metody natřikrát složeným lanem, nebo s pomocnou šňůrou.

Komplikací může být, že v terénu nepůjde zbudovat žádné jedno solidní jištění pro slaňovací stanoviště. Pokud jsme ochotni obětovat karabinu, řešení je poměrně snadné. Dvě méně důvěryhodná jištění spojíme do okruhu smyčkou s plovoucí karabinou, což zajistí rovnoměrné rozložení tíhy. Každé jištění tak samo ponese jen část celkové tíhy. Lano se do této propojovací smyčky nesmí dát samotné bez karabiny. Oko vzniklé překroucením na smyčce se totiž při zatížení stahuje, zaškrtilo by se okolo lana, a to by pak nešlo stáhnout dolů!

Plovoucí propojení

Pokud karabinu nejsme ochotni obětovat můžeme rovnoměrného rozložení tíhy na dvě méně důvěryhodná jištění dosáhnout tzv. Prohaskovou metodou. Při ní k žádnému stahování a zaškrcování smyček okolo lana nedochází, a tudíž lano pak jde snadno stáhnout dolů. A to jak v situaci, kdy obě pofiderní jištění vydržela, tak i v situaci, kdy jedno z nich se vytrhlo.

Prohaskova metoda