Ideou volného lezení je čisté spojení lidské pohyblivosti s neměnným terénem. Při volném lezení se k postupu využívá pouze přirozených terénních tvarů. Do terénu se nesmí připevňovat žádné technické zařízení za účelem usnadnění postupu vzhůru proti zemské gravitaci. Pouze na sněhu, ledu a v mixech jsou akceptovány cepíny a mačky. Jinak ostatní technické zařízení umístěné v terénu smí být použito pouze k jištění proti pádu.
Přirozeně nejvíce se při lezení využívají ruce a nohy. Místa na skále, které skýtají oporu pro ruce se nazývají chyty, pro nohy stupy. Lezeme však celým tělem, a proto se v určitých situacích do lezení zapojí koleno nohy, lokty, trup těla, z něj především záda. V zoufalých situacích se může zapojit i hlava, brada, zadek, ale děje-li se tak často, jsou to už jsou příznaky toho, že něco není v pořádku a takříkajíc meleme z posledního. Dlouhodobě tím ničeho nedosáhneme, leda tak špatných konců.
Chyty
Horní chyt – Nejběžnější způsob úchopu při vzpažení ruky. Dobře se takto drží vodorovné tvary, ať už různé skalní výčnělky, lišty, vodorovné spáry a pukliny
Dolní chyt – "spoďák", tah ruky je veden proti tlaku nohou. Umožní to přitáhnout trup těla ke skále a druhou rukou dosáhnout výše. Dolní chyt často nalezneme v horizontální spáře, nebo na dolním konci vyčnívajícího skalního bloku
Boční chyt – "bočák", zachycuje odklon těla opačným směrem. Tento úchop se využívává například při traverzu (postup v horizontálním směru), při lezení technikou sokolíku, anebo při potřebě stabilizovat postoj na skále při lezení
Chyt na tlak – Ruka tlačí dolů a podpírá nahoru se natahující tělo. Často se využívá ve výlezu nad převis nebo nad skalní polici. Vyžaduje dobré vyvažování těžiště těla
Chyt na stisk – Palec je v opozici vůči ostatním prstům. Držet se tak lze za výrazné hrany skály, skalní hodiny a jiné úzké výčnělky
Chyt na tření – Používá se na hladkých skalních plotnách. Oporu nám v tomto případě poskytuje pouze třecí síla mezi kůží ruky a skálou
Madlo – Výrazný chyt, který lze pohodně uchopit celou dlaní ruky. Madlo potěší, dodá klidu a jistoty do dalšího postupu
Prsťák – Malý chyt výrazně jamkovitého tvaru, většinou dírka pro jeden až dva prsty ruky
Prstová spára – Zachycení v prstové spáře zalomením prstů, účinné, ale bolestivé
Spára na žábu a na pěst – Způsoby uchycení ve středně úzkých sparách
Spára na paži – Uchycení v široké a hluboké spáře. Do nitra spáry se natáhne celá paže a pokrčením se vzpříčí
Spára na loket – Rameno a dlaň se opírají o okraje spáry, paže ohnutá v lokti se ve spáře vzpřičuje
Zavřený úchop – Intuitivně častější způsob úchopu, ale jsou při něm více namáhány šlachy a klouby prstů, což při častém a výrazně silovém užívání může vést ke zdravotním problémům
Otevřený úchop – Ruka se lépe přizpůsobí tvaru skály, což je zdravotně příznivější, ovšem naučit se tento úchop efektivně využívat, zvláště na úzkých lištách, je obtížnější
Stupy
Stup špičkou – Nejběžnější způsob postavení nohy na stupu, ať už se jedná o skalní výčnělek, římsu, vodorovnou spáru, apod
Stup vnitřní hranou – Nejčastější postavení nohy na stupu tvaru úzké lišty, anebo malého skalnatého výčnělku (krystal horniny).
Stup vnější hranou – Typicky se k tomuto postavení nohy dostaneme při úkroku stranou, kdy přesunovanou nohou křížíme pod tu, na které stojíme.
Patička – Velmi nám pomůže při překonávání převisů nebo výrazných stupňů, kdy nohu musíme zdvihat výrazně vzhůru.
Podháknutí – Stabilizační posazení nohy, slouží především k udržování rovnováhy, bráníme se tak převážení těla do nežádoucí polohy
Stup na tlak – Postavení nohy časté při lezení tzv. sokolíkem nebo v komínech, kdy se provádí rozpírání a noha působí v opozici proti síle opačného směru
Stup na tření – Používá se při lezení na ukloněných hladkých skalních plotnách. Lezení po takových stupech je pohybově i psychicky náročné
Spára na špičku boty – Kvalitní stup v úzké spáře, poskytuje značnou oporu, a také velkou bolest. Obuv musí být na noze dobře fixována
Spára na chodidlo – Vhodný stup do středně širokých spár a spárokomínů
Spára na chodidla do „T“ – Vhodný stup do středně širokých spár a spárokomínů
Pohyb při volném lezení po skále
Je řada kritérií, podle kterých je možno chyty rozdělit do různých skupin, ať už podle tvaru, velikosti, způsobu uchopení. Jako podstatné zde však zdůrazníme jedno neobvyklé kritérium, a tím je zda chyt takzvaně „bere“ či „nebere“. To znamená zda skýtá kvalitní oporu pro námi zamýšlený postup v terénu. Intuitivně by člověk očekával, že velký chyt bude vždy lepší, než chyt malý. Což ale nemusí být vždy pravda. Nesmí se totiž zapomenout, že leze celý člověk, který vždy v momentě uchopení chytu je svým tělem v nějaké pozici a pod působením gravitace, která jej stahuje dolů. Výhodnost chytu se tedy měří tím, jak dobře nám pomáhá vzepřít se a překonat při naší stávající pozici gravitaci. Najít dobrý chyt, který „bere“, není záležitostí pouze ruky, ale celého těla.
Ač lezení vzbuzuje dojem, že chytání se rukama je to nejdůležitější, je to obráceně. Klíčem ke snadnějšímu lezení je práce nohou. Při běžné přirozené chůzi po zemi tíha těla spočívá na nohou (a ty jsou proto několikanásobně silnější než ruce). Pokud tuto přirozenost přeneseme do lezení po skále, jsme na cestě k úspěchu. Na skále však nemůžeme stát, jak potřebujeme, jelikož zde nemáme k dispozici rovnou zem bez omezení. Naopak jsme omezeni pouze na ojedinělá místa stupů. Protože lidské nohy jsou ve své podstatě klenba, nesoucí trup těla, tak je i při lezení nanejvýš praktické tuto klenbu vytvořit. Je známé horolezecké pořekadlo: „Když nevíš jak dál, udělej rozpor.“ Roznoží se do stran, a tím se vytvoří ona klenba nohou. Je třeba zaujmout postavení v těch stupech, které nám co nejvíce dopřejí efekt rovnovážné stability, kterou běžně máme při normálním vzpřímeném postoji. Byť při lezení je poloha těla svým zjevem od normálního postoje často na hony vzdálená, pořád se řídí přirozenými pravidly pohybu.
Rozpor nohama zvýší stabilitu postavení - vlevo špatně, vpravo správně
Video: Především v koutech a vhloubeních dokážeme pomocí rozporu pravé divy. Uzavírá nad námi kout převis? Žádný problém. Pomocí rozporu převis můžeme zcela minout, prostě ho ignorovat. Přitom lezení je to fyzicky méně náročné, většinu práce zastanou nohy, kde máme silnější svaly, a ruce se tak zbytečně neunavují.
Správný lezec leze nejprve očima. To znamená, že si ponejprv skálu nad sebou dobře prohlédne, a rozmyslí si svůj další postup. Klade to značné nároky na fantazii, což je vlastnost, která horolezci nesmí chybět.
Při lezení se zbytečně netiskneme předklonem ke skále, ani není dobré natahovat neustále ruce při uchopování chytů do úplného vzpažení. Rukama je dobré pracovat ve výši očí, trup a nohy z bočního profilu udržovat ve svislici, tak aby těžiště těla bylo nad nohama a stupy byly plně zatížené.
Udržování těžiště při lezení - vlevo špatně, vrovo správně
Protože člověk má čtyři končetiny, docílí při postupu nejvyšší stability tak, že třemi končetinami je v kontaktu se skálou, a čtvrtou volnou končetinou vykonává postup. Tomu se říká „pravidlo tří pevných bodů“. Někdy je však rozložení chytů a stupů na skále natolik nepříznivé, že musíme některý kontakt se skálou vynechat a mít jen dva pevné body kontaktů se skálou, v extrémní situaci dokonce jen jeden. Pokud nám kontakt se skálou zabezpečuje stabilní polohu, hovoříme o tzv. statickém lezení. Jeho protikladem je dynamické lezení, při kterém lezec realizuje skok, prudký pohyb, který ho má donést k dalšímu chytu nebo stupu. Každopádně, chceme-li provést dynamický krok, musí vycházet ze statické polohy, abychom se byli schopni vůbec odrazit. Sice i v průběhu dynamického skoku může být určitý kontakt se skálou, ale není to kontakt, který by nás na skále držel. V případě, že nám dynamický krok při lezení nevyjde, následuje neodkladně pád. Proto je dynamické lezení doménou především zkušených lezců.
Spáry a komíny
Spárové lezení je velmi namáhavé, a po právu se lezci, kteří jej ovládají, těší veliké úctě. Přitom spároví lezci, či jak se slangově říká „spáraři“, vám vždy řeknou, že na tom není nic obtížného. Chce to jenom velkou sílu, správnou techniku a nehledět na bolest. Věru, není se co divit, že v dnešní změkčilé době není spárařů nijak mnoho.
Úzké, a především pak úzké koutové spáry, se dají dobře lézt technikou zvanou „sokolík“ (německy se této lezecké technice říká Piaz-griff, podle italského horolezce Tita Piaze, který ve své době pomocí sokolíku překonával velmi obtížné výstupy). Podstatou této techniky lezení je vykonávání tahu rukama při současném protisměrném vzpírání nohama. Pokud v okolí spáry nejsou stupy na tlak, a nemůžeme sokolík realizovat, pak přijde na řadu lezení spár příčením prstů, případně celých rukou a nohou ve spáře.
Lezení sokolíkem - rukama se přitahujeme, nohama se vzpíráme
Jakmile se spára rozšíří tak, že jde dovnitř zasunout trup těla, hovoříme už o komínu. Komín na šířku hrudníku je sice nepříjemný pro lezení, které pohybově připomíná píďalku, ale je poměrně snadné, protože na vzpříčení v komíně se může podílet mnoho svalů těla, a tím lezeme s převahou. Odtud pramení přísloví: „Z komínu nevypadneš.“ U širšího komínu se leze již tak, že lezec se zády opírá o jednu vnitřní stěnu komínu, a chodidly a protilehlou stěnu. Málokdy je komín hladký a ideálně svislý, proto musíme reagovat na sklon vnitřních stěn komínu. Byť mírně převislá nebo hrbolatá stěna velmi komplikuje posun opřenými zády. Stará poučka praví: „V komíně se musíš točit“, a proto pokud sklon stěny překáží kvalitnímu opření zády, je možné řešení otočit se pomocí rozporu, a opřít se zády o tu stěnu, kde jsme se dosud opírali nohama.
Lezení různě širokých komínů
Ty nejširší komíny, které ještě je možno lézt technikou rozporu, se lezou rozporem buď mezi levými a pravými končetinami, anebo mezi rukama a nohama. V těchto situacích usnadní lezení vyhledávání chytu a stupů na vnitřních stěnách komínu, zlepší se tím vykonávání rozporu.
Polohy těla při lezení
Lezení je velmi pestrá pohybová činnost, takže poloh, do kterých se můžeme dostat je nekonečná řada. Nicméně pro několik z nich se ustálil vžitý název. Následující obrázky ukazují několik z nich.
Kozí noha - "prokozit", postoj vhodný pro odpočinek, v principu je to provedení rozporu při vytočeném trupu těla
Žabí postoj - nebo také někdy nazývaný "Egypťan", tento postoj zlepší uchopení chytů, které jsou nepříliš vysoko nad stupy
Šuka - ekvilibristická záležitost pouze pro zdatné, nejčastěji prováděná pod převisy, řešení chybějícího stupu.
Obkročmo - vhodný postoj pro postup po hřbetě skalního hřebene (německy se tento postoj nazývá Reitsitz)
Video: Přeskok z jednoho skalního masivu na druhý. Je potřeba si pečlivě přichystat jistý odskok, dobře zvolit odrazové místo. Zároveň je nutné si patřičně přichystat volný úsek lana, který vede dozadu za nás, abychom měli volný prostor pro let. Těsně před skokem se soustřeďte na místo doskoku, nevnímejte moc okolí, hloubku. Dívejte se na místo doskoku a uvidíte, že to není tak hrozné, jak se někdy zdá.
Video:Přepad z jednoho skalního masivu na druhý. Opět je nezbytné si přichystat patřičnou délku lana, které vede dozadu za nás. Před přepadem a během pohybu se soustřeďte na místo, kam dopadnete rukama. Po dopadu nedělat žádné zbrklé pohyby, a v mysli nezapomenout na nohy. Držet budete jen v součinnosti rukou a nohou, musíte vytvořit tělem klenbu, a tu držet. Teprve až se zklidníte, začněte běžně lézt, tj. rukama si najděte chyty, a přitáhněte nohy na cílový masiv skály.
* * *