Horolezectví a ochrana přírody

ČÁST PRVNÍ – LIDÉ A PŘÍRODA

Úvod

Tato stránka je rozdělena na tři části. V první části se stručně a obecně vysvětluje vznik a důvody existence chráněných přírodních území (rezervací). K tomu je nutno objasnit několik pojmů z ekologie a dalších přírodních věd (vpravo v barevných rámečcích), což lze doufat, bude pro řadu horolezců pouze připomenutí již dávno známého. V druhé části se text věnuje rostlinám, živočichům a skalnatému prostředí, a formám jejich ničení při horolezectví. Ve třetí části se opět text přenese do obecné roviny, jsou předloženy čtyři principy, které se vzájemně prolínají a snaží se o komplexní pohled na problematiku horolezectví a ochrany přírody.

Proč se vůbec chrání příroda – stručně o vzniku problému a jeho řešení kompromisem

Člověk je tvor, který má oproti jiným živým tvorům jednu podstatnou vlastnost, kterou se odlišuje – je schopen plánovanou, cílevědomou fyzickou a duševní činností uplatňovat svou vůli. Vůle člověka přirozeně směřuje nejčastěji k zlehčování svého údělu, k ulehčování si práce, ke snadnějšímu žití. Tato schopnost člověka částečně vyděluje z přírodního rámce, člověk není jen součást přírody ovládaný jejími zákonitostmi. Člověk do určité míry je schopen přírodu přesáhnout, ovlivnit její existenci, určit její podobu. Člověk tak může přírodu měnit, a každá změna má jen dva možné směry. K lepšímu, nebo k horšímu.

Co je však neřešitelný problém, je bezpečně určit, co je to ono „lepší“. Člověk přírodu nevymyslel ani nevyrobil, nerozumí všemu, co přírodu tvoří a určuje, a přes všechen vědecký pokrok stále není s to odhadnout následky svý činů. Sice je jasné, že určité drastické akce by zaručeně měly špatný vliv na životní prostředí samotného člověka, ale o tom není tolik sporu. Problém je však s tím, že i drobné, nepatrné zásahy do přírody mohou spustit ničivé procesy. Jde o to, jak moc je příroda, a především vazby mezi jejími jednotlivými částmi, křehká nebo odolná. I když je v tomto směru intenzivně bádáno, nemáme stále žádné konečné a jasné vědomosti. A není radno s tím experimentovat. Přirovnání k člověku, který experimentálně řeže větev na které sedí, není od věci.

Ať už příroda vznikla a funguje jakkoliv, nakonec tu je taková, že jsme jako lidé v ní začali existovat, a dá se v ní vcelku dobře žít. Čili ač se snažíme přírodu pochopit, je zatím jistější se snažit bránit změnám přírody lidskou činností. Jenže jak už bylo jednou řečeno, člověk se přirozeně svou vůlí snaží o usnadnění svého žití, a to je možné jen změnou, utvářením přírody. Zde je jádro sporu, a důvod toho, proč je činnost člověka a ochrana přírody tak často v protichůdném vztahu.

Jako každý zásadní spor se i tento musí řešit rozumným kompromisem. Člověk sice prosazuje svou vůli, ale tak, aby se tím pokud možno co nejméně měnila příroda. Na jednu stranu lidstvo neustále něco vyrábí, uzpůsobuje, transportuje, apod. Ale také stanovuje, jak se to smí dělat, aby tyto aktivity neničili přírodu a její funkce. A protože lidské společenství tíhne k sebeorganizaci, tak se ustanovily úřady, ministerstva a jiné povětšinou státní instituce, které mají dodržovaní těchto pravidel na starosti.

Rezervace

Jedním z podstatných počinů vedoucích k ochraně přírody je založení systémů rezervací. Rezervace jsou území z nichž je do určité míry vyloučen vliv člověka na jejich podobu. Jsou tak jakousi náhradou za to, že jiná území člověk zcela přeměnil, zrušil tam dříve existující přirozené ekosystémy, a nahradil je umělými ekosystémy. Jak umělé, tak i přirozené ekosystémy nejsou uzavřené systémy. Jednotlivé složky přírody se mohou prolínat napříč přirozeným i umělým ekosystémem. A důležitým prvkem je při tom ten fakt, že některé složky, které jsou důležité pro existenci umělého ekosystému, mohou vznikat pouze v přirozeném ekosystému. Musíme tak někde mít nějaké území, které ponecháme přirozené, aby tam mohly vznikat organismy, které potřebujeme pro fungování našeho umělého, pro lidi uzpůsobeného území.

Navíc se přidává problém genetického vybavení jednotlivých organismů. Prostředí má totiž do určité míry vliv na to, jak geneticky (= dědičně, z rodičů na potomky) uzpůsobí vlastnosti jednotlivých organismů. Pokud by totiž některé organismy začaly trvale žít v umělém ekosystému, je nebezpečí, že by časem přestaly plnit tu roli, které je pro existenci i takového systému nutná. Čili rezervace také plní úlohy jakési zásobárny geneticky nepozměněných jedinců.

Zoraganizování ochrany přírody, právní řád a činnost ČHS

V rezervacích je hlavním cílem ponechat ekosystémy pokud možno svému vývoji, chránit je před radikální změnou z vnějšku. Jak to však provést v praxi?

Optimální by bylo chránit co největší plochy, jenže velké plochy nelze chránit tak přísně – v rozsáhlých oblastech nelze například zakázat veškerou hospodářskou činnost. Jde tedy o typický příklad trade-off. V praxi je třeba rozhodnout, zda přísně chránit menší plochy, anebo méně přísně chránit plochy větší. Toto dilema se řeší hierarchickou, několika stupňovitou ochranou, kdy pro větší plochy, jako jsou u nás chráněné krajinné oblasti (CHKO), platí méně přísná kritéria ochrany, zatímco pro zvláště cenná maloplošná území (např. NPR) platí přísná kritéria ochrany. Zvláště cenná velkoplošná území patří do kategorie národních parků (NP) a jsou přísněji chráněna než chráněné krajinné oblasti. Všechna velkoplošná chráněná území jsou zároveň rozčleněna na několik pásem s různě přísnou úrovní ochrany.

Nejdůležitější právní normou v České republice, která má na zřízení chráněných přírodních území vliv, je zákon 114/1992 Sb. (tzv. zákon o ochraně přírody). Nutno dodat, že zákony v České republice schvaluje parlament. Jeho složení pak vychází z výsledků voleb. Je-li tedy nějaký prvek ochrany přírody zakotven v zákoně, je jeho legitimita značná.

O tom, kdo a které rezervace má právo v České republice vyhlásit, jaký v nich platí režim stanovený zákonem 114/1992 Sb., kdo provádí kontrolu dodržování režimu viz. na stránce Chráněná území.

V České republice se drtivá většina horolezeckých terénů nalézá v chráněných přírodních územích, v rezervacích. V některých z nich je dokonce horolezecká činnost přímo zakázána právě zmíněným zákonem 114/1992 Sb. V jiných zase sice není horolezectví přímo zakázané zákonem, ale zákon dává příslušné instituci provádějící ochranu přírody právo horolezectví zakázat, nebo stanovit pro něj pravidla. Horolezci representovaní svými organizacemi (v ČR to je Český horolezecký svaz – ČHS) jsou tak nuceni, chtějí-li provozovat na dotčených územích horolezectví legálně, žádat o souhlas s provozováním. (Pokud se jedná o rezervaci, kde je horolezectví zakázané přímo zákonem 114/1992 Sb., tak je možnost vyjednat tzv. „výjimku ze zákona“ – zákon takovou možnost dává – výjimku uděluje přímo Ministerstvo životního prostředí). Případná povolení s provozováním horolezecké činnosti pak přirozeně platí jen pro členy ČHS, a recipročně také pro členy zahraničních horolezeckých organizací sdružených v UIAA. Povolení pro provozování horolezectví v rezervacích pak mají podobu úřední listiny, a její text z větší části tvoří jednotlivé konkrétní podmínky a povinnosti, které jsou horolezci nuceni dodržovat. Tyto podmínky přikazují kudy se v rezervaci pohybovat (přístupové cesty ke skalám), případně kdy se tam pohybovat (v jakých měsících v roce), které sektory skály jsou zakázané, které povolené, kudy sestupovat z vrcholu skály, jaké používat prostředky k jištění ve skále, apod. Horolezci jsou povinni tyto podmínky znát (tzv.poučená veřejnost) a dodržovat, případná neznalost neomlouvá. Jejich zveřejňování probíhá pomocí Bulletinů ČHS, poslední dobou jsou umísťovány na internetové stránky ČHS. Povolení se vydává na časově omezenou dobu, zpravidla na 2 – 4 roky. Po skončení její platnosti ochranáři vyhodnotí vliv horolezecké činnosti na dané území, a buď vydají nové povolení, nebo nadále horolezeckou činnost zakáží. V případě nedodržování dohodnutých podmínek v průběhu platnosti povolení můžou ochranáři povolení okamžitě zrušit.

Co je to ekosystém

Ekologický systém neboli ekosystém představuje základní strukturně funkční jednotku biosféry, zahrnující vedle živé složky (biocenóza) i neživé abiotické prostředí. Mezi organismy a jejich prostředím, i samotnými organismy navzájem, existují zákonité vztahy, které jsou základem rovnovážného stavu celého ekosystému.

Reálné, v přírodě se vyskytující ekosystémy, jsou více či méně výrazně prostorově ohraničené a mohou mít rozličné rozměry. Pro studium je nutno ekosystémy ohraničit z toho důvodu, aby bylo možno definovat tok hmoty a energie přes hranice; např. ekosystém rybníka je v podstatě určen pobřežní linií. U suchozemských ekosystémů se hranice zpravidla vymezují podle jeho nejnápadnější složky, což je vegetace. Pro suchozemské ekosystémy se používá též termín geobiocenóza, kde předpona geo- vyjadřuje neživou (abiotickou) složku. V krajině vytvářejí ekosystémy různě pestrou mozaiku.

Všechny ekosystémy jsou charakterizovány především tokem energie, koloběhem látek a vývojem. Jako otevřené systémy jsou závislé na neustálém přísunu energie slunečního záření, CO2, a ve větší či menší míře i různých látek (zejména vody a minerálních živin) z okolí prostřednictvím vstupů; na druhé straně určitá část energie a látek z ekosystémů uniká do okolního prostředí a tvoří výstupy. U suchozemských ekosystémů představují hlavní cesty vstupů atmosferický CO2, dešťové srážky, spad částic z atmosféry, zvětrávání geologického podkladu a osídlení novými druhy organismů. K výstupům z ekosystému dochází především dýcháním, dále vyzařováním, vymýváním z půdy, odtokem povrchovými vodami, větrnou erozí a vystěhováním organismů. Zákonitosti vzájemného působení (interakce) mezi jejich jednotlivými složkami platí stejně v přirozených, jako i umělých ekosystémech. Mezi přirozené ekosystémy, závislé především na příkonu sluneční energie a přírodních abiotických a biotických zdrojích. Umělé ekosystémy, vytvořené činností člověka (pole, sad, ale třeba i akvárium) se udržují jen díky dodání tzv. dodatkové energie, zejména v podobě hnojiv, postřiků, obdělání, pletí, apod.

V ekosystému se uskutečňují konkrétní vzájemné vztahy mezi různými organismy. Mezi nejdůležitější z nich patří potravní závislosti – trofické vztahy, které tvoří základ fungování celého ekosystému. Podle funkčního postavení v ekosystému a podílu na přeměně energií a látek lze organismy rozdělit na producenty, konzumenty a destruenty. Producenti jsou autotrofní organismy, schopné tvořit z jednoduchých anorganických látek prostřednictvím fotosystézy (zelené rostliny) nebo chemosyntézy (některé bakterie) látky organické. Vyprodukovaná organická hmota představuje primární produkci ekosystému. Produktivita vyjadřuje rychlost produkce biomasy na jednotku plochy za jednotku času. Konzumenti se jako heterotrofní organismy živí přímo či nepřímo organickými látkami vytvořenými producenty. Patří sem býložravci, masožravci a různí parazité. Destruenti jsou organismy provádějící rozklad (dekompozici) odumřelé organické hmoty na organické sloučeniny, CO2, vodu a minerální živiny, které mohou být opět využity producenty. Mezi nejvýznamnější skupiny rozkladačů patří houby a bakterie. Množství organické hmoty vytvořené v těle konzumentů a destruentů, tj. všech heterotrofních organismů, odpovídá sekundární produkci ekosystému.

Přenos látek a energie v ekosystémech se uskutečňuje v potravních řetězcích. Tvoří je několik organismů, z nichž každý se živí předchozím členem potravního řetězce a sám slouží jako potrava dalšího článku. Potravní řetězce mají zpravidla 3 – 4 články, zřídka je jejich počet vyšší než šest. Vždy začínají zelenými rostlinami, za nimi následují býložravci (konzumenti 1.řádu) a na ně pak navazují masožravci (konzumenti 2. i vyšších řádů); koncovým článkem bývá šelma či dravý pták, často však i člověk. Poněvadž v každém článku potravního řetězce se ztrácí – hlavně dýcháním – až 90% energie, je počet jeho členů omezený. Sluneční záření pohání všechny procesy probíhající v ekosystému. Tok energie probíhá jednosměrně, tj. od producentů, přes konzumenty až k destruentům, přičemž dochází k postupné přeměně větší zářivé energie v odpadní teplo. Látky však v ekosystému kolují a mohou být využity opakovaně (koloběh látek).

Druhová rozmanitost

Diverzita (= rozmanitost) živého světa představuje obrovské bohatství, ať už v čistě ekonomickém, nebo kulturním slova smyslu. Je ovšem na místě se ptát, jaký je její ekologický význam, jinými slovy, do jaké míry je vysoká diverzita nezbytná pro zajištění ekologických procesů nezbytných pro trvalou existenci společenstev. Je zřejmé, že druhové ochuzování společenstev nemůže pokračovat do té míry, že společenstvo přestane být společenstvem, na druhou stranu neexistují žádné doklady, které by svědčily pro to, že přirozeně vzniklá druhově chudší společenstva jsou nějakým způsobem „méněcenná“ oproti společenstvům bohatším. Přirozené monokultury, jako jsou třeba rákosiny, nejsou méně stabilní nebo „vitální“, než druhově bohatá společenstva. Ochuzení diverzity vnějším zásahem však představuje změnu, která (jako každá jiná změna) někdy může vést k řetězci dalších nevratných změn. Záleží na tom, do jaké míry se mohou druhy ve společenstvu z hlediska funkce vzájemně zastupovat – pokud dojde k vymizení druhů, které hrají ve společenstvu zásadní roli a nejsou nahraditelné, řetězec změn je nevyhnutelný. Stejně je tomu v případě, kdy snížení množství určité skupiny druhů již nestačí na vykonávání základních funkcí nezbytných pro zachování celého společenstva. Bohužel prakticky nikdy nemůžeme předem vědět, kdy tato situace nastane. Společenstva jsou někdy přirovnávána k letadlu, kde jednotlivé druhy představují šrouby, díky nimž letadlo drží pohromadě. Odstranění několika šroubů nemá žádné následky, když však budeme odstraňovat další šrouby, letadlo se rozpadne.

Taxon

Skupina organismů, kterou spojuje určitý stupeň vzájemné podobnosti, a která je dostatečně rozdílná od jiných podobných skupin téže úrovně; Taxonem je např. druh, rod, čeleď, atd.

Biotop

Stanoviště, místo, sídliště, osídlené živými organismy – biocenózou. Podmínky pro život na biotopu určují jak samotné živé organismy (tzv.biotičtí činitelé), tak i anorganické prostředí (půda, klima, tzv. abiotičtí činitelé).

Biocenóza

Soubor všech živých organismů (rostlin, živočichů, mikroorganismů) obývajících určité místo – biotop.

Humus

Humus v půdě je tvořen mrtvou organickou hmotou rostlinného a živočišného původu včetně produktů látkové výměny. Příznivě ovlivňuje dynamiku teplotních a vlhkostních poměrů v půdě, dynamiku vodního a vzdušného režimu a jako teplotní izolátor zmenšuje teplotní výkyvy mezi dnem a nocí i mezi ročními sezónami. Je zvláště důležitým faktorem v hydrologii lesních půd, zachycuje srážky, ovlivňuje rozdělení vody do hloubky a koloběh vody v půdě, rozhoduje o průsaku, výparu, jímavosti a odtoku vody. Zabraňuje škodlivým účinkům větrné a vodní eroze. Chemický význam humusu spočívá v jeho vlivu na dynamiku kyselosti půd, na koloběh živin, zvláště uhlíku, dusíku a fosforu, na tvorbu CO2, a tím na urychlení zvětrávacích procesů v půdě. Humus v půdě podléhá velmi složitým změnám. Proces přeměny primárních organických látek v humusové se nazývá humifikace.

Rozeznáváme v podstatě dva základní typy humusu:

• nestabilní (živný) humus – skládá se z primárních, ještě nehumifikovaných a většinou dobře rozložených organických látek jako jsou glycidy, pektiny, bílkoviny a další. Není proto tmavě zbarven a v půdě tvoří důležitou energeticko-živinovou rezervu i zdroj potravy pro všechny mikroorganismy a půdní živočichy
• stabilní (stálý) humus – se skládá ze sekundárních humusových látek, jako jsou huminové kyseliny, fulvokyseliny, huminy, humoligniny apod. Tento humus je hnědě až černě zbarven a jeho složky jsou velice odolné biologickému rozkladu, ale mají význam pro fyzikální a chemické vlastnosti půd.

Podle stupně rozkladu organické hmoty a vztahu k minerální složce se rozlišuje surový humus, tangel, moder a mul.

ČÁST DRUHÁ – PŘÍRODA VE SKALÁCH

Skalní stěny díky své vertikální orientaci představují pro některé živé organismy přirozený úkryt. Má-li tedy nějaký druh organismu již takříkajíc „na kahánku“, může jeho nerušené pobývání na skalním stanovišti být pro jeho další existenci klíčové.

Rostliny

Rostlinstvo představuje podstatnou složku naší krajiny. Velkoplošné přeměny krajiny, změny ve způsobu obdělávání zemědělské půdy i lesním hospodářství, nárůst znečištění ovzduší, vod a půdy, stejně jako rozvoj stavebních i rekreačních aktivit člověka – to vše má za následek ústup až úplné vymizení mnohých rostlinných organismů i celých společenstev. S rostoucí intenzitou hospodaření byla řada původních rostlinných společenstev nahrazena zemědělskými monokulturami, přirozené lesní porosty byly z větší části přeměněny na stejnověké smrkové a borové lesy.

Mezi nejvíce ohrožená společenstva patří přirozené horské smrčiny, které jsou v současnosti těžce postiženy průmyslovými imisemi a kyselými srážkami. Intenzivním odvodňováním jsou rovněž ohrožena společenstva vlhkých luk, rašelinišť, lužních lesů a dalších typů mokřadů. Ke značným změnám vlivem ústupu extenzivní pastvy došlo u teplomilných travinných společenstvech, která rychle zarůstají dřevinami (zejména hlohy, trnitými růžemi a také akátem).

Ohroženost naší květeny stoupá, úplná ztráta či silný ústup řady biotopů navíc vytvářejí předpoklad pro její další ochuzování. Proto v opačném směru sílí snaha o zastavení tohoto nežádoucího trendu, vytvářejí se podmínky pro zachování co největší druhové rozmanitosti.

Účinná ochrana jednotlivých druhů rostlin je možná pouze v rámci ochrany celých společenstev, resp. ekosystémů. Současná strategie ochrany přírody proto přechází od tradiční ochrany vybraných ohrožených druhů k integrované ochraně celé krajiny a její rozmanitosti. Ukázalo se totiž, že druhové populace mohou dlouhodobě, bez nežádoucích genetických změn přežívat jen na přirozených biotopech původních společenstvech, za podmínek trvalého tlaku abiotického prostředí i členů biocenózy. Jakékoliv jiné pokusy o záchranu taxonů rostlin mimo původní společenstva, např. v botanických zahradách, je třeba považovat za řešení spíše výjimečné, nouzové a dočasné, protože vzhledem k omezenému počtu pěstovaných jedinců lze takto podchytit jen malou část genetické výbavy příslušného taxonu.

Jednotlivé populace či druhy rostlin jsou nositelé určitých souborů genetických informací, označovaných jako genový fond, v případě rostlin zkráceně fytogenofond. Fyfogenofond podmiňuje vlastnosti rostlin, v mnoha případech využitelných člověkem, a proto je lze chápat jako přírodní zdroj. Je to však zdroj vyčerpatelný, takže vyhubení kteréhokoli druhu znamená ztrátu nejen z hlediska vědy, ale i případného využití ze strany člověka, znamená další ochuzení celé biosféry.

Ochrana fytogeofondu

Zákon 114/1992 Sb. odkazuje Ministerstvu životního prostředí pravomoc stanovit seznam chráněných rostlin (čítá přes půl tisíce druhů). Tyto rostliny jsou vedeny jako „rostliny chráněné“, a podle stupně jejich ohrožení je zákon rozděluje do tří skupin – ohrožené, silně ohrožené, kriticky ohrožené.

Chemismus půdy

Pro vegetaci má význam chemismus půdy, primárně určovaný chemismem matečné horniny.

Z tohoto pohledu lze rozdělit horniny na:

• kyselé – žula, rula, svor, kyselý diorit, pískovec, písek
• neutrální – jílovité břidlice, normální diority, andesity, fylity, porfyry
• alkalické – vápenec, dolomit, čedič, opuka, vápnité písky a slepence, gabro, serpentin

(Chemismus půdy má kromě rostlin vliv i na výskyt živočichů – Některé druhy živočichů s vysokou spotřebou vápníku na stavbu schránek, kožních pancířů a koster se vyskytují na vápenitých půdách. Označujeme je jako vápnomilné (kalcifilní) druhy – plži, mnohonožky aj. Formy, které se vyhýbají vápenitým půdám nebo u nichž spotřeba vápníku je malá, nazýváme druhy kalcifobní. Vztah půdních živočichů k pH půdy je různý. Na aciditu půdy citlivě reagují žížaly. Jsou schopny rozlišit i malé rozdíly v rozmezí pH 5,5 až 8,0. Mezi acidofilní rostliny se řadí např. bika hajní, kostřava ovčí, rosnatka okrouhlolistá. Za neutrofilní a alkalifilní formy jsou považováni např. plži s ulitami, stejnonožci, mnohonožky. Na půdách s vysokým obsahem solí rostou halofyty, ze živočichů se vyskytují halobiontní a halofilní druhy brouků, ploštic aj. Většina rostlin je však halofobních, nesnáší vyšší koncentrace solí v půdě.)

Při horolezectví můžeme chemismus půdy narušit různými způsoby. Nejběžnější formou je odhazování odpadků, tvorba skládek biologického i nebiologického odpadu a budování záchodů („kadibudek“) poblíž horolezeckých tábořišť. Místo které dlouhodoběji obýval člověk, tak můžeme v terénu poznat ještě několik let poté, co jej opustil. V místě pak roste neobvyklá vegetace, u nás nejčastěji různé kopřivy a plevele.

Specifickou formou změny chemismu půdy může být trvalé „práškování“ plochy pod skalní stěnou magnéziem, které se používá na vysoušení rukou. (Stačí si jen uvědomit, jak se např. v tělocvičně s umělou stěnou často snášejí k zemi obláčky prachu magnézia. Lépe si to pak ještě uvědomí ten, kdo jednou v takové tělocvičně uklízel a zametal podlahu.) Magnézium je zásadité povahy, proto škodí především rostlinám a drobným živočichům na kyselých a neutrálních půdách, pochopitelně pouze nachází-li se stanoviště těchto organismů přímo na skále nebo pod skalní stěnou.

Prořezávání vegetace na skále

V některých horolezeckých lokalitách je vegetace velmi dominantní. Skalní útvary zarostlé, povrch skály obrostlý mechem, pro horolezce samá hrůza… Horolezci pak často šahají k radikálnímu řešení. Svépomocí prořezávají keře, oškubávají trsy trávy, seškrabávají mech a lišejník. Což o to, v některých situacích to nemusí být až tak ke škodě. Někdy mohou být na skále tzv. invazní rostliny. (Biologická invaze – šíření nepůvodních druhů organismů mimo svůj primární areál; v novém areálu vytlačují a ničí původní organismy a narušují stávající rovnováhu. I když biologická invaze probíhala v dávné minulosti vždy, působením člověka se výrazně urychlila a nabyla nepřirozené podoby). Ovšem rozhodnutí o tom, co je a co není invazní rostlinstvo v určité horolezecky vděčné lokalitě nacházející se v rezervaci, přísluší pouze orgánu ochrany přírody. K rozhodnutí, že nějaký druh rostlinstva je invazní povahy a je možno jej odstranit, je potřeba odborných znalostí! Proto chce-li horolezec provést odstranění rostlinstva ze skalní stěny, je nezbytné tuto akci konzultovat s ochranáři, do jejichž správy daná rezervace spadá.

Vegetační období

Vegetační období je část roku vhodná pro růst rostlin v podmínkách dané oblasti. V tomto období jsou některé druhy rostlin vzrostlé a prakticky nejvíce zranitelné při případném poškození. Jsou-li v tomto období rostliny zničeny ještě před rozmnožením, je jasné, že to bude mít v dané lokalitě vliv na úbytek exemplářů dotčeného rostlinného druhu.

Vegetační období rostlin je častým důvodem pro omezení horolezecké činnosti na určité období v roce.V Česku to je ve většině případů jarní a letní období.

Životní cyklus rostlin trvá od několika týdnů do několika tisíc let. Podle délky a povahy životního cyklu lze rostliny rozdělit na:

• efeméry – celý vývoj, od vyklíčení do vytvoření plodů, trvá jen několik týdnů
• jednoleté – v jednom roce vytvářejí plody a odumírají, nepříznivé zimní období přečkávají v podobě semen
• ozimy – na podzim vyklíčí, přezimují, na jaře dalšího roku pokračují v růstu, vytvářejí plody a odumírají
• dvouleté – prvým rokem vytvářejí růžici přízemních listů, zpravidla teprve druhým rokem kvetou, přinášejí plody a odumírají
• vytrvalé – žijí více vegetačních období a opakovaně přinášejí plody, zimu přečkávají v podobě oddenků, hlíz, cibulí či kořenů; podle charakteru stonku může jít o byliny, polokeře, keře nebo stromy

Opakem vegetačního období je tzv. vegetační klid. Během ontogenetického (= vývin organismu od oplodnění vaječné buňky až do dospělosti) vývoje procházejí rostliny jedním nebo několika obdobími vegetačního klidu (= odpočinek, cizím slovem dormance, z lat. dormire = spát), kdy rostlina zastavuje růst a výrazně snižuje metabolickou aktivitu. Nástup dormace bývá často provázen zvýšením koncentrace látek inhibiční povahy (zejména kyseliny abscisové), které se hromadí v semenech a pupenech. V důsledku teho semena, hlízy či cibule neklíčí, nedochází ani k rašení pupenů. Dormace představuje velmi významné přizpůsobení rostlin pro přežití nepříznivých podmínek během životního cyklu nebo ročního období na daném stanovišti.

Rozdělení rostlin podle fytogeografických areálů

Relikty jsou rostliny, jejichž výskyt na určitém uzemí je pozůstatkem minulých období s rozdílným typem klimatu. K reliktům patří tzv. dealpinské druhy, což jsou rostliny, které mají těžiště svého primárního rozšíření na hranici lesa a aspoň v některé části svého areálu později vzniklé lokality na příhodných stanovištích nižších lesních stupňů.

Kontinentální a subkontinentální druhy jsou druhy, které do střední Evropy zasahují z východní Evropy a Sibiře nebo Střední Asie. Ačkoliv se ve střední Evropě chovají často jako teplomilné rostliny, jsou přizpůsobeny dlouhým a velmi chladným zimám s nedostatkem sněhu.

Submediteránní rostliny mají těžiště areálu ve Středozemí a do střední Evropy zasahují od jihu. Jako perialpidské se označují druhy rostoucí v okolí vyšších evropských pohoří. V obou skupinách se nachází mnoho tzv. hraničních prvků, což jsou druhy jejichž víceméně souvislý areál končí v příslušné oblasti.

Endemity – rostlinné druhy, které vznikly a vyskytují se pouze na malém omezeném území.

Ptáci

Dalším častým důvodem pro časové omezení provozování horolezectví v určité lokalitě, je hnízdění ptáků. Následující přehled uvádí ty, se kterými se můžeme na našich skalách nejčastěji setkat. Anebo v sousedních státech, jako například Orla skalního, jehož můžeme střetnou ve Vysokých Tatrách a v Alpách, českými horolezci tak hojně navštěvovanými. Za povšimnutí stojí, že charakteristikách některých ptáků, hlavně dravců, stojí: „obývá otevřenou krajinu…“. Často si horolezci při zjištění hnízdění ptáků spíše v dobrém se sarkastickým humorem postěžují „To se ten fógl nemohl ubytovat támhle vzadu v zalesněných údolíčkách, vždyť by tam měl větší klid!“. Nemohl. Potřebuje lovit pro mláďata, a k tomu potřebuje co nejvýhodnější pozici. Často tak bývá určité místo ve stěně jediné v celé skalní oblasti, kde je možné účinně zahnízdit. Mnozí dravci jsou ohroženým druhem, přísně chránění.

Pokud zjistíme ve skalní stěně hnízdo ptáků, rozhodně tam nelezeme! Neleze se ani v blízkých cestách, vedoucích okolo hnízda. Když už se stane, že přilezeme na skalní římsu, k výklenku, a tam objevíme hnízdo, tak mláďata nebereme do rukou, nedotýkáme se jich! Co nejdříve místo opustíme, a jdeme lézt jinam. Dole u nástupu na horolezeckou cestu (nejlépe na takové místo, kam se dostanou jen horolezci) dáme cedulku nebo vzkaz na papíře, kde stručně uvedeme, že nahoře hnízdí ptáci, a které cesty nelézt. V případě, že se jedná o hnízdo některého z chráněných dravců, vyrozumíme i ochranáře, kterým přísluší správa dané rezervace nebo území.

Mnozí dravci bývají využíváni při sokolnictví, a jsou proto ohroženi tím, že jejich mláďata z hnízda vykradou komerční chovatelé, kteří ptáky shánějí pro obchod. (To je také jeden z důvodů, proč u chráněných dravců je zahnízdění dobré nahlásit ochranářům, ti pak případně z řad svých dobrovolných pomocníků sestavují hlídky, které se střídají při non-stop hlídání hnízda). Cizím lidem, ne-horolezcům, zbytečně nevykládáme, že tam a tam hnízdí dravci.

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus)

Dravec střední velikosti, menší než káně s dlouhými špičatými křídly. Patří mezi nejlepší vzdušné akrobaty. Žije v otevřené krajině v nížinách i vyšších polohách, kde nechybí skály. Hnízdo si staví ve výklencích na strmých skalních stěnách. Loví ptáky, převážně za letu.

Zajímavý je vývoj početnosti sokola stěhovavého v Evropě a v Severní Americe během 2.pol. 20.století. V důsledku rozsáhlého používaní DDT začaly od poloviny 50.let jeho stavy prudce klesat. Nahromadění pesticidů typu chlorovaných uhlovodíků v tělech totiž způsobuje nižší plodnost samic a snesená vejce mají tenčí skořápku, která se vahou sedícího ptáka prolomí. Do poloviny 70.let z mnoha států sokol stěhovavý zcela vymizel nebo zůstaly jen žalostné zbytky populace. Teprve od poloviny 80.let začaly stavy poměrně rychle růst, a to díky stovkám vypuštěných sokolů, kteří byli odchováni v zajetí. V Evropě žije v současné době 6200 až 10 000 párů. Stoupající tendence je v posledních letech patrná i u nás. Sokol stěhovavý má zcela odlišné nároky na klid v okolí hnízdiště než např. poštolka obecná. Je velmi citlivý na jakýkoliv viditelný pohyb nad úrovní hnízdiště. Tedy daleko více mu vadí pohyb turistů či horolezců na okolních vyhlídkových bodech a skalách, než pohyb na pěšinách pod hnízdem. Při jakémkoli vyrušení sokol ihned opouští hnízdo – což může vzhledem k brzké době hnízdění znamenat podchlazení vajec a zničení zárodků. Stavba hnízda: od konce března do konce dubna; mláďata: od května do konce července;

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

Běžný sokolovitý dravec, u nás druhý nejhojněji se vyskytující dravec. Malých rozměrů, 33 – 36 cm, rozpětí křídel 70 cm. Částečně tažný pták, jen část populace se vyskytuje zde po celý rok. Bývá sám, nebo nanejvýš v rodinných skupinkách. Loví převážně hraboše, které vyhlíží za třepotavého letu na jednom místě. Obývá otevřenou krajinu typu polí a luk, také se velmi často vyskytuje ve městech. Hnízdí vysoko na stromech, na skalách, zříceninách hradů, věžích. Stavba hnízda: od začátku dubna do konce srpna; mláďata: od konce května do konce září;

Raroh velký (Falco cherrug)

V Čechách se příliš nevyskytuje, jeho občasný výskyt častější na Moravě, a to pouze v počtu cca 10 párů. Oproti sokolu stěhovavému je více zbarven dohněda. Často létá nízko nad zemí. Hlavní část jeho potravy jsou drobní hraboši, např. sysli, ovšem je schopen se i přeorientovat na lov drobných ptáků ve vzduchu. Vyskytuje se spíše v otevřené krajině, a to v nížinách do 400 m n.m. Hnízdí na stromech i na skalách. Raroh velký je sokolnicky velmi ceněný, proto jsou jeho mnohá hnízda ohrožena vybráním. Stavba hnízda: od konce března do poloviny června; mláďata: od května do srpna;

Orel skalní (Aquila chrysaetos)

Zejména v Evropě je jeho dnešní rozšíření do značné míry ovlivněno člověkem. Z nižších poloh téměř vymizel a zůstal jen v některých horstvech. Hnízda si buduje většinou na nepřístupných místech v puklinách a výklencích vysokých skalních stěn, méně často v korunách věkovitých stromů. Hnízda bývají používána opakovaně několik let, postupným dostavováním časem nabývají velkých rozměrů, průměr dosahuje až 2 m. Podobně jako u jiných orlů podléhá mladší ze sourozenců útokům staršího. Orel skalní se dožívá dlouhého věku, cca 60 let. Dříve byl orel skalní nejvíce ohrožen přímým pronásledováním. (Např. v Norsku bylo ubito více než 88 000 orlů). V současnosti je přísně chráněn. V Evropě žije cca 6 000 párů. Hlavním nebezpečím je nyní pro něj zmenšování potravní nabídky a degradace vhodného prostředí. Nám nejbližší hnízdiště jsou v Tatrách a v Alpách, občas se zatoulá i do Česka. Stavba hnízda: od konce března do začátku května; mláďata: od začátku května do začátku srpna;

Rorýs obecný (Apus apus)

Tažný pták. Větší než vrabec (rorýs měří 17 – 19 cm), ale s dlouhými křídly, rozpětí křídel až 45 cm. Pobývá u nás od jara do konce léta. V Česku se vyskytuje asi 80 000 hnízdících párů. Prudce létá s rychlými rázy křídel a pronikavým hlasem, často ve skupinkách, a to jak ve dne, tak i v noci. Hnízdí od nížin do nejvyšší polohy, často létá nad horskými hřebeny. Převážně se vyskytuje ve městech, místy ve zříceninách, skalách i v lesích. Hnízdí v dutinách. Stavba hnízda: od dubna do června; mláďata: od května do července;

Rehek domácí (Phoenicurus ochruros)

Vyskytuje se na území celé České republiky. Tažný druh, přesto pár jedinců u nás zimuje. Menší než vrabec, štíhlý, část samců má šedé břicho. Rychle pobíhá po zídkách, skalách, přitom neustále kmitá ocasem a často podřepává. Vyskytuje se jednotlivě. Hnízdí o nížin až po suťová pole vysokohorských štítů. V přírodě žije ve skalách, často se však stahuje do lidských sídel, i do středů měst. Hnízdo je v dutinách skal a budov. Stavba hnízda: od konce dubna do poloviny července; mláďata: od začátku května do konce srpna;

Výr velký (Bubo bubo)

Naše největší sova, sedící měří až 70 cm, rozpětí křídel až 2 m. Na velké hlavě má pera ve tvaru oušek. Hnízdí v lesnatých a skalnatých místech do nadmořské výšky 1000 m. Hnízdo má na zemi v prohlubni, pod kořeny, často na skalních římsách, řidčeji ve starých hnízdech dravců a volavek. Mláďata mají nápadné bílé opeření, jsou malá s velkýma očima. Živí se ptáky a savci do střední velikosti, které loví mimo les. Přes den sedává ukrytý ve skalách nebo starých stromech. V dávných časech byl člověkem z pověrčivých důvodů huben. Také jej neradi vidí myslivci ve svých honitbách, což v minulosti vedlo k jeho dalšímu cílenému hubení. Dnes přísně chráněný. Přesto když ornitologové hodnotí úspěšnost zahnízdění, sotva výsledek přesáhne 20 %. V Česku je nyní asi 600 – 900 hnízdících párů. Stavba hnízda: od února do dubna; mláďata: od konce března do začátku června;

Kavka obecná (Corvus monedula)

Velikosti holuba. Částečně tažný pták, u nás zimuje jen část populace. Je černá s šedým krkem a bílýma očima. Žije pospolitě v krajině se starými stromy, ve věžích hradů, zříceninách i ve městech. Létá lehce a obratně. Hnízdí v dutinách stromů, na skalách, půdách, věžích ap. Živí se hmyzem, plži, červy, drobnými obratlovci i semeny a bobulemi. Stavba hnízda: od dubna do května; mláďata: od května do června;

Krkavec velký (Corvus corax)

Velký jako káně se silným zobákem a načepýřeným peřím na bradě. Je výrazně větší než vrána. Ozývá se daleko slyšitelným hlasem (korrk). Létá vytrvale s mohutnými rozmachy křídel, často plachtí i klouže za letu. Hnízdí ve skalnatých územích i v lesích. Hnízdo si staví vysoko na skalách nebo na stromech. Živí se obratlovci (i mršinami), hmyzem a odpadky. Potravu sbírá na zemi při chůzi. Stavba hnízda: od začátku února do dubna; mláďata: od března do května;

Konipas horský (Motacilla cinerea)

Menší a štíhlejší než vrabec, s nápadně dlouhým ocasem. Hnízdí od nížin do stupně kleče, převážně ve vyšších polohách. Vyskytuje se poblíž proudících řek a potoků. Pobíhá po březích vod. Hnízdo je ve skalních výklencích, pod mosty, na budovách. Převážně tažný pták, v Česku zimuje tak 500 – 1000 exemplářů. Stavba hnízda: od dubna do července; mláďata: od května do konce září;

Bělořit šedý (Oenanthe oenanthe)

Vyskytuje se na území celé České republiky. Tažný druh. Sedává na skalách, po zemi pobíhá velmi obratně, přitom poklonkuje a potrhává ocasem. Létá lehce a obloukovitě. Velký jako vrabec. Vyskytuje se převážně jednotlivě. Hnízdí od nížin po hory až do 2000 m n.m. Vyskytuje je se ve skalnatých a ruderálních plochách s řídkou vegetací nebo i bez ní, v lomech. Hnízdo je v zemní dutině. Stavba hnízda: od konce dubna do první půlky července; mláďata: od poloviny května do konce srpna;

Zedníček skalní (Tichodroma muraria)

Zedníček skalní žije vysoko v horách na strmých skalách, u nás jen v Karpatech od přibližně 600 do 2 600 m n.m.. Vyskytuje se vzácně, ale když už, tak ho nelze přehlédnout. Díky velkým křídlům vypadá větší, než je ve skutečnosti. Neobvyklý vzhled mu dodává pestré zbarvení, a tenký delší zobák zahnutý směrem dolů. Má též nápadný houpavý, třepotavý způsob letu. Často leze trhavě po skalách, přitom pocukává křídly a pootvírá je. Ze skal slétává dolů a pak opět po skále šplhá vzhůru. Tělo je velikosti vrabce. Vyskytuje se jednotlivě nebo ve dvojicích. V zimních měsících sestupuje i do trochu nižších poloh. Hnízdo mívá ve skalních štěrbinách. Stavba hnízda: od začátku května do konce června; mláďata: od června do začátku srpna;

Další živočichové

Kromě ptactva žije v našich skalách samozřejmě i množství dalších živočichů. Skalní dutiny a spáry si za úkryt vybírají netopýři, plši (např. plch velký, plch skalní). Častými obyvateli skal bývají ještěrky. Ještěrku obecnou a ještěrku zelenou střetneme spíše v nížinách a středních polohách, ještěrka živorodá se vyskytuje i vysoko v horách.

Méně známými živočichy vyskytujícími se na skalách jsou měkkýši. Zvláště na vápencových skalách se vyskytují, neboť uhličitan vápenatý potřebují ke stavbě ulit. Nejčastěji můžeme střetnout údolníčka žebernatého, vřetenatku hladkou, skalnici kýlnatou, drobničku válcovitou.

Z nesčetných druhů hmyzu bychom jako typické obyvatele skal snad mohli uvést aspoň mravkolva obecného, škvora dvojskvrnného, vosíka francouzského, saranče modrokřídlé, skákavku pruhovanou, ploskoroha žlutého, z motýlů pak okáče skalního.

Mravkolev – hmyz čeledi síťokřídlých, tělo asi 2 – 3 cm dlouhé, blanitá čirá křídla, tykadla kyjovitá. Typické důlky, jamky na suchých místech pod skalními stěnami vytvářejí jeho larvy, které jsou dravé. Na čtyřúhlé hlavě mají mocné sací čelisti v podobě kleští. Žijí ukryty na dně jamek, které si sami v sypkém písku vyhrabaly, a živí se drobným hmyzem (mravenci a pavouci), kteří na sypkých okrajích jamky snadno uklouznou. Prchající hmyz se larva snaží srazit víc ke dnu jamky pískem, který hlavou ze dna jamky vyhazuje nahoru.

Eroze půdy

Eroze půdy je vodní nebo větrné rozrušování půdy a její odnos na jiná místa, kde se ukládá. Ve vztahu k horolezectví je jako podstatná brána eroze působením vody. Pochopitelně bývají touto erozí nejvíce postiženy svahy, po kterých v době deště stéká voda. Proces eroze půdy vodou nesmírně urychluje narušení půdního krytu, jako je shrnování spadaného jehličí, suchého listí, rozdupání trávy. Vyšlapání pěšiny ve svahu vedoucí ke skále bývá často zahajující formou devastace svahu.

Z tohoto důvodu bývají často přístupové trasy ke skále od ochranářů přikázány, a vedeny ne přímo nejkratší cestou ke skále. Je nutno to dodržovat. Předpokládá se, že horolezci jsou sportovně zdatní, a nějakých pár metrů cesty navíc oklikou je nezdeptá. Přístupové trasy se pak vedou takovými místy a takovým směrem, aby pokud možno k vytváření erozních rýh v půdě nedocházelo. V knižních horolezeckých průvodcích bývá velmi často na mapkách vyznačeno, kudy tyto přístupové trasy vedou.

Někdy je možno se setkat s komickým názorem, že beztak všechny ty skály v minulosti vznikly díky erozi, takže se nejedná o nic mimořádného. Jistě, vznikly erozí. Ale bez působení člověka, který je schopen tyto jevy nepřirozeně akcelerovat. Navíc se eroze netýká jen „hromady písku a hlíny“. Je to půda, která je nezbytná pro život rostlin. A některé vzrostlé stromy zase vrhají stín na skály, což může být jediné místo pro život určitých živočichů v daném území.

Když není možno k přístupu pod stěnu použít nějakou alternativní trasu, a začínající eroze je už v terénu patrná, je praktické vybudovat přístupové chodníčky, schody, žebříky, a protierozní zábrany. Organizaci jejich budování má na starosti ve většině případů správce skal (jmenuje jej ČHS). Pokud se jedná o lokalitu v rezervaci, jedná po konzultacích s ochranáři spravujícími danou rezervaci.

Ve velmi populárních horolezeckých oblastech, kde je četná návštěvnost, bývají tyto zbudované horolezecké pěšiny někdy velmi rozsáhlé, někdy až monstrózně – viz. obrázek [2]. Jak to však dopadne, když se po pštrosím způsobu strká hlava do písku a jeden obyčejný žebřík ze dřeva se neudělá – viz.obrázek [3]. I takové dílo mají horolezci na svědomí…

Tip: Při bouleringu, kdy se často odskakuje od skály na zem, dochází někdy (když je doskočiště ve svahu) k rozrývání půdy. I když se jedná třeba o nevysoký skok, kdy nehrozí žádné potlučení, je dobré místo podložit bouldermatkou. Síla vyvinutá padajícím tělem se po dopadu rozloží do velké plochy použité bouldermatky, a k rozrytí půdy vůbec nedojde.

Tip: Horolezci často cestují na horském kole. Někteří pak na něm téměř fanaticky jedou až přímo pod skálu. To už je pochopitelně mimo jakoukoliv zpevněnou cestu. Protáčející se kola, skluz při brždění, jsou efektivní nástroje pro dělání erozních rýh. Několik takových sjezdů s bržděním na svahu pokrytém jehličím, a svah je s prominutím „podělanej“… Ve volném terénu v místech, kde není cesta zpevněna, tak na svazích kola přenášíme, ráfek se hodí přes rameno a jde se!

Dření skály

Dosud všechny uvedené možnosti poškození přírody měly nějaký vztah k živé (biotické) přírodě, zkrátka k živým organismům. Smrt není žádný špás, takže asi nebyl problém v tom, pochopit, že něco je špatně. Dření skály není z tohoto druhu poškozování. Příkladně hnízdícímu ptáku je úplně jedno, jestli je skála někde 10 m od jeho hnízda krabatá takhle nebo onakhle. Zdálo by se tedy, že na skále z hlediska ochrany přírody nezáleží. Nikoliv. Takový pohled by byl možný, kdybychom přírodu vnímali jen jako to, co je živé. Existuje ale i tzv. neživá příroda (abiotická). A i ta je vzácná svou mnohdy neopakovatelnou a především pro nás lidi nevyrobitelnou krásou. Vezměme si jako příklad krystal minerálu, drahokam. Také kus neživé hmoty, jestli bude existovat nebo ne, zkázu života na naší planetě nezpůsobí. Ovšem tento drahokam je tak velký, že se dosud nikomu nepodařilo větší vytěžit. Jeho lesk a pravidelný tvar je neopakovatelný. Cena v penězích je nevyčíslitelná. O jeho vlastnictví se kdysi vedly boje. Je to vzácný šperk, a nikdo o tom nepochybuje. Když se zamyslíme nad neuvěřitelně fantasticky tvarovanou pískovcovou věží, je tu jen jeden rozdíl – pískovcovou věž nikdo nepřidělá na náhrdelník, aby ji nosila nějaká královna. Tudíž se o ní nevedly boje… Ale všechno ostatní je už stejné, pískovcovou věž si sami nevyrobíme, je neopakovatelná, jedinečná a krásná. Ochrana povrchu skály před poškozením tak není věcí zachování života organismů, ale – když to řekneme vznosně – zachováním přírodně-kulturního bohatství.

Dření skály je svým způsobem specifická forma eroze, způsobovaná pouze lidskou činností. Dření skály se týká jen tzv. měkkých hornin, u nás to prakticky představují pouze pískovce. Jejich dření se nejčastěji děje třemi způsoby – 1.dření skály posunujícím se lanem; 2.zakládáním jistících prostředků; 3.odírání rukama a nohama při vlastním lezení.

1) dření skály lanem

a) RP styl lezení; Z důvodu dření lana o skálu se na pískovcích v některých cestách zakazuje lézt stylem RP celou cestu. Je to předvším tam, kde je lano v průběhu cesty vedeno přes hranu skály. Může to být hrana celé věže, nebo jejího nějakého útvaru (balkón, hodně vyčnívající převis, vyčnívající pilíř, apod.). Řešením je zřizovat jistící stanoviště před ohroženou hranou, a pak hned za ní. Tím bude mít lano menší tření (na kratším úseku bude míň míst, kde se lano o cokoliv tře). Lano, které má menší tření za sebou prvolezec lehčeji táhne, protože mu lano neklade odpor. A tento lehčí tah tolik netiskne lano na ohroženou hranu skály, čímž se hrana skály tolik neodírá. Tip: Možnost pozitivního přínosu mají hlavně prvovýstupci (autoři cesty, kteří osazují kruhy). Je dobré umístit štandovací kruh přímo na hranu nebo její těsné blízkosti. Nejčastěji se to uplatňuje při lezení přes hranu celé věže. Lano pak vlastně v průběhu výstupu přes hranu není vůbec vedené, štand ji jakoby „překlene“.

b) vedení lana; Podobnou formou předchozího způsobu dření skály je dření způsobené neprodloužením postupového jištění pomocí smyček. Postupové jištění je někdy v rámci naší výstupové trasy rozeseté tu vpravo, tu vlevo od linie výstupu, a jak lano jde od jednoho ke druhému klikatě „cik cak“, tak se může v průběhu místy hodně dřít o skálu. Řešením je, že se do postupového jištění vloží dlouhá smyčka (buď dlouhá expreska – cca 30 cm, anebo velmi dlouhá popruhová smyčka – někdy i klidně 1 m dlouhá). Opět se docílí zmenšení tření a lano není tolik tisknuto na skálu. A ocení to i lezci, protože se jim lehčeji poleze. Tip: Klikatost vedení lana nemusí být jen v rovině vpravo-vlevo, ale taky dopředu-dozadu. Což se týká převisů, čili bezprostředně pod převisem vložit do postupového jištění delší smyčku, aby lano nedřelo hranu převisu.

c) lezení s horním jištěním; Při lezení s horním jištěním (tzv. „na rybu“) se někdy vratný bod (jistící bod na vrcholu skály) nachází na vrcholové plošině. Takže lano je vedeno po této plošině, pak přes hranu přechází do svislé stěny a jedním pramenem dolů k jističi, druhým pramenem k lezoucímu ve stěně. Na hraně vrcholové plošiny dochází k příšernému dření skály!!! Řešením je opět vložení dlouhé smyčky. Smyčku připevníme k vratnému bodu (jištění), a vedeme ji po vrcholové plošině a pár centimetrů i dolů za hranu nad svislou stěnu. Zde do smyčky vložíme dvě karabiny s pojistkami zámků (aby se zálohovaly pro případ selhání jedné z nich), a těmito karabinami vedeme lano. Lano je tak zcela mimo hranu, nijak ji nemůže dřít. Přes hranu vede smyčka, ale ta je fixní, nijak se neposunuje, takže nic nemůže odřít.

d) odsazení jistícího stanoviště; Variantou předchozí situace je dobírání druholezce z vrcholu skály. Řešením je tzv. odsazení jistícího stanoviště na hranu stěny. O tom více na stránce Jistící stanoviště – odsazení štandu.

e) stahování lana po slanění; Další možností jak odřít hranu vrcholové plošiny je lanem při jeho stahování dolů po slanění. Čelit tomu je možno dvěma způsoby. 1.osazovat slaňovací kruhy přímo na hranu plošiny, anebo těsně pod ní již do svislé stěny tak, aby lano nikde o skálu nedřelo. Ovšem pak je někdy slaňovací kruh jen velmi obtížně přístupný. V takové případě – 2.na hranu plošiny umístit železnou kramli (většinou provádí správce skal), přes kterou se lano při slaňování vede. Při stahování se lano otírá jen o tuto kramli.

2) zakládání jistících prostředků

Všude v Čechách se na pískovcích smí jistit pouze smyčkami. Kovové jistící pomůcky jako jsou vklíněnce, friendy, skoby, apod. se používat nesmějí. Tyto tvrdé jistící prostředky by skálu nemilosrdně ničily. (Navíc z fyzikálního hlediska jsou tyto jistící prostředky vlastně tzv. jednoduché stroje, takže na skálu působí velkou silou, měkký pískovec by to mnohdy ani nevydržel a došlo by k vylomení jištění – nebezpečné!).

Při jištění smyčkami může k poškozování skály docházet při jejich zakládání. Při provazování skalních hodin je nutno postupovat šetrně, smyčku do otvoru hodina zasunovat tak, aby se neotírala o sloupek hodin. To samé i při vyndávaní smyčky (zpravidla práce druholezce). Smyčku netahat z hodin jedním brutálním tahem! Opatrně ji pomale postupně vytáhnout, opět aby se při tom co nejméně otírala o sloupek hodin.

3) odírání rukama a nohama při lezení

a) zákaz lezení za mokra na pískovcích; Na pískovcích je zakázáno lézt za mokra! (Jedinou výjimkou jsou Suché skály mezi Turnovem a Železným Brodem, které jsou z tvrdšího a odolnějšího cenomanského pískovce). Pískovec je tvořen z pískovcových zrn, která jsou k sobě spojena tmelem různé povahy, např. vápenitý, jílovitý, křemičitý, železitý, atd. Mnohé z těchto tmelů působením vody měknou a tím slábne soudržnost celé horniny. Při lezení se pak mokrý pískovec velmi snadno odírá, zvláště lezečkami na nohou, lámou se skalnaté výčnělky, hrozí i vylamování jistících bodů jako např. skalních hodin (nebezpečné!).

Pískovec bývá vlhký jednak na jaře, po roztání sněhů. Není-li např. ochranáři stanoveno jinak, tak je zvykově stanoveno, že před 1.dubnem a po 31.říjnu se v Čechách na pískovci neleze. Přes letní část roku pak bývají pískovce pochopitelně mokré po dešti. Po zmoknutí je nutno minimálně 2 dny (tj. 48 hodin) počkat s lezením. Upozornění: Lidský hmat není s to rozpoznat jen dotykem, zda je pískovec vysušený. To, co cítíme rukou, je jen povrch skály. O tom, jak to vypadá 1- 2 mm pod povrchem skály nám dotyk neřekne nic!

b) opakování marných pokusů; Na pískovce nepatří neustávající zkoušení a „trápení“ cesty, dokud se přelez obtížného místa nepovede. Měkká hornina to nevydrží, chyty a stupy se tím vydřou, ošoupají, někdy se tím může cesta až zrušit – zaniknou chyty a nepůjde už to lézt. Na pískovci se leze tak, že buď to lezec sleze elegantně hned, anebo tak maximálně na druhý pokus. A když to nejde, jde se lézt jinam něco snazšího. Pak je třeba na snazších cestách trénovat, mít jich hodně slezených, a pak se po čase zkusit vrátit k oné obtížnější cestě. Určitě to už půjde lépe a budete úspěšní!

c) agresivní způsob lezení; Pískovec je pochopitelně velmi křehký, snadno se láme. Nelézt agresivně, silově. Na pískovcích se jen málokdy uplatní tzv. dynamický způsob lezení. Spíše převládá lezení na „tři pevné body“. Je dobré lézt pomale, s rozvahou, obratně, přesně a opatrně chytat a šlapat na stupy a chyty.

d) lezení s obuví s tvrdou, profilovanou podrážkou; Na pískovcích je zakázáno lézt s tzv. „vibramem“. Tak se obecně nazývá profilovaná podrážka, která je vždy např. na pohorkách, vojenských botách („kanady“), apod. Tento typ robustní podrážky by pískovec v místě stupů ničil. Každému je snad jasné, že na pískovci se nesmí lézt v okovaných botách nebo nedejbože ve stoupacích železech!

Odpady

Všechny umělé odpadky si sebou nosíme z přírody pryč! Některé odpady jako plasty, kovy, sklo vydrží v přírodě velmi dlouho, než se rozloží. A o kovové a skleněné odpadky se může poranit zvěř.

Biologický odpad okolo tábořišť: Často je možno se setkat s tvrzením, že různé zbytky potravin, slupky od ovoce nebo zeleniny, ale i lidské exkrementy, jsou přírodního původu a jejich zanechání v přírodě není škodlivé. V malém množství jistě. Ale větší množství je již škodlivé, týká se to hlavně tábořišť ve volné přírodě, kde se tyto odpady hromadí. Tyto odpady jsou ve větším množství schopny v měnit chemismus půdy. Mimo jiné i proto je striktně v rezervacích zakázáno tábořit, nebo je aspoň nutno tábořiště zbudovávat na místech určených po konzultacích s ochranáři.

Hluk

Hluk plaší některé druhy živočichů. Ti pak nejsou schopni hlučné prostředí obývat nebo tam lovit. Pokud v takovém místě i mají doupě nebo hnízdo, tak je ohrožena jejich populace, neboť nevyvedou mladé. Je pak sice pěkné, že máme rezervaci, ale ta je na nic, když se tam nedá žít.

ČÁST TŘETÍ – PRINCIPY

Zamýšlíme-li se nad problémy vztahu mezi horolezectvím a ochranou přírody, můžeme dospět k dvěma krajním názorům. První tvrdí – horolezectví neškodí, například v porovnání s vlivem průmyslu je horolezectví nevinné, sem tam utrhnutá rostlina zkázu nezpůsobí. Naproti tomu je možné tvrzení – hrůza, každý projev horolezectví přináší škody, plíživá devastace krajiny… Co z toho je vlastně pravda? Jednak – jakékoliv paušální tvrzení je sotva pravdivé. Horolezectví může na přírodu působit v celém spektru možností vymezených výše zmíněnými krajními názory. Abychom byli schopni posoudit, jak horolezectví škodí nebo neškodí v určitém místě, musíme na problém nahlížet komplexně, protože v problému se uplatňuje několik činitelů a různorodé vztahy mezi nimi. Níže v textu jsou předloženy čtyři obecné principy, které se snaží zjednodušeně jednotlivé vztahy mezi činiteli popsat.

Princip „pohybu malé hodinové ručičky“

Všichni to známe. Když se díváme na malou hodinovou ručičku na ciferníku hodin, nezaznamenáme žádný pohyb. Představme si takový absurdní příklad: V nějaké místnosti jsou hodiny. Člověk smí do té místnosti vstoupit pouze na jednu vteřinu. A jeho úkolem bude poznat, zda se malá hodinová ručička na hodinách pohubuje, nebo ne. Zjistí to? Nezjistí. Pohyb malé hodinové ručičky je možno zjistit až v delším časovém úseku, kdy konfrontujeme výchozí stav s výsledným stavem. Změna polohy posunutím např. z cifry 1 na cifru 2 nám jasně dokazuje, že pohyb probíhá. Jen probíhá pomale. Musíme však vždy čekat až na výsledek po delší době? Moudří lidé čekat nemusí, vědí, že v hodinách je stroj plný různých pružin a ozubených kol, a každé to posunutí ozubeného kolečka způsobuje pohyb malé hodinové ručičky. Člověk tohoto znalý nemusí tupě čekat na viditelnou změnu. Uslyší jedno tiknutí, a už dopředu ví, že ke změně dojde, že každý zoubek v systému má svůj díl vlivu na změnu. Čím víc zoubků se zapojí do akce, tím k větší změně dojde.

Sportovní a rekreační činnost je v porovnání s jinými lidskými aktivitami (např. průmyslová činnost) poměrně málo škodící přírodě. Ale to přestává platit, jakmile do děje vstoupí velká návštěvnost – masovost. Jeden člověk působící na přírodu je jako ten jeden zoubek na ozubeném kole v hodinách. Jakmile jich ale je celé soukolí, je zle. Problém člověka je však v tom, že je individualitou, jeden člověk má jen jedno vědomí či přesněji jednu svou omezenou vědomost. Horolezec působící v přírodě si může po skončení svého výstupu říci, že nic nepoškodil, nedošlo k žádné změně. Ale on má možnost posoudit pouze pohyb jen jakoby jednoho zoubku soukolí. Je to jako s těmi hodinami v místnosti, na které se smělo podívat jen na jednu vteřinu. To, že změnu nevidíme, neznamená, že k ní nedošlo.

Utěšujete se, že vaše lano skálu neodřelo? Přijďte se na skálu podívat za pět, deset let. Myslíte, že když jste ke skále šli zkratkou mimo pěšinu, že trsy trávy se nestrhaly? Co si ještě myslíte, že jste nepoškodili? Nemyslete tolik na svou nevinnost, běžte se raději po letech podívat na místa, která jste kdysi navštívili.

Princip „odolnosti proti změně“

Přírodní prostředí je samozřejmě různorodé, složené z různých objektů a vztahů mezi nimi. Tyto objekty a vztahy mezi nimi mají různý stupeň odolnosti proti změně. Banální příklad: praštíme do vejce ptáka, rozbijeme ho; praštíme do žulové skály a nic se nestane; Naše činy jsou ve vzájemném působení s okolím, a výsledek naší činnosti tudíž i na okolí závisí. Máme-li zhodnotit dopady naší činnosti, musíme mít na mysli nejen co děláme, ale i kde to děláme a na co svou činností budeme působit.

Přírodní objekty můžeme seřadit podle odolnosti proti změně. Příklad: Snadno jedním uklouznutím nohy zničíme rostlinu. Naopak pro horolezce je téměř nemožné zranit např. nějakého dravého ptáka, protože ten při jakémkoliv nebezpečí hned uletí. Ovšem už tak nepoškoditelné není hnízdiště tohoto ptáka. To sice není tak lehce zničitelné jako rostlina, ale je snáze zničitelné než samotný pták. Také stojí za povšimnutí, že živé organismy jsou někdy odolnější, než některé části neživé přírody, protože mají šanci se uchovat rozmnožováním. Živé organismy existují ve formě populací, jednoho mrtvého jedince časem nahradí další členové populace. Ale například svah ohrožený erozí má jen jednu formu existence, prostě buď je v pořádku, anebo je zničený. Zjednodušeně můžeme sestavit jakousi řadu podle odolnosti od nejzranitelnějších po nejodolnější: půda – skála z měkké horniny – rostliny – sídla živočichů – živočichové – skála z tvrdé horniny. Takto sestavená řada je však velkým zjednodušením, např. nějak odolná je bohatá populace nějakého druhu živého organismu, a úplně jinak je třeba nahlížet na odolnost populace druhu ohroženého vymřením.

Také je třeba si uvědomit, že odolnost přírodního prostředí může být posilněna uměle, jako jsou např. stavby protierozních bariér, zpevněných cest a chodníků, apod.

V předchozí části byla řeč o „principu pohybu malé hodinové ručičky“. Můžeme spatřit vztah mezi oběma principy. Velká návštěvnost bude působit zanedbatelné škody tam, kde je velká odolnost přírodních objektů, obrovské škody napáchá tam, kde je malá odolnost přírodních objektů. A do určité míry platí, že malá návštěvnost může být přijatelná i v oblasti, kde je malá odolnost přírodních objektů.

Princip „proudění ve směru nejmenšího odporu“

Ukazuje se, že podstatným prvkem mající vliv na přírodní prostředí v horolezecky využívaných oblastech, je míra návštěvnosti. Zda tam je nebo není horolezectví provozováno masově (výrazný pohyb „malé hodinové ručičky“). Snahu lidí provozovat horolezectví můžeme chápat jako rozpínání. Jakýkoliv fenomén, který se rozpíná, postupuje vždy ve směru nejmenšího odporu. A rozpínání se omezuje kladením překážek.

Zvláště státní správa tíhne k tomu, klást překážky rozpínavosti horolezectví pomocí byrokratických úkonů. Jenže jedna věc je vydat úřední nařízení, druhá věc je zajistit jeho dodržovaní v praxi. Nehledě na to, že kde je úřední výkon, tam je i prostor pro korupci. Kde se spoléhá jen na sílu norem a příkazů, tam brzy vzniká systém, který má dost problémů sám se sebou, a pak už nestačí na problémy toho, kvůli čemu byl vlastně zřízen. Účinný pro ochranu přírody je jen takový systém, který kromě překážek kladených úřední mocí má také prvky přirozeného odporu. Přesněji řečeno, nejlépe je k ochraně přírody nejprve využít přirozených prvků odporu, a až když ty nestačí, nasadit úřední akci, která je převážně sankčního charakteru.

Na začátku této stránky byla vysloveno tvrzení: vůle člověka přirozeně směřuje nejčastěji k zlehčování svého údělu, k ulehčování si práce, ke snadnějšímu žití. Ačkoliv se horolezci často tváří jako sportovci, kteří obtíže vyhledávají, ve skutečnosti se tato věta vztahuje i na ně. A v této oblasti se nalézá obrovský potenciál, jak spravedlivě regulovat návštěvnost v horolezeckých oblastech.

Příklad: Oblast „X“ – velmi daleko od silnice v lese, ke skále se musí prodrat svahem s křovím, ve skále nejsou zavrtány žádné fixní jistící prostředky (kruhy, nýty), je nutno se jistit vklíněnci, ze skály nelze slanit, ale musí se sestupovat po cestě oklikou okolo kopce, a z tohoto důvodu je nutno při výstupu sebou tahat na zádech batoh s obuví pro chůzi; Oblast „Y“ – skála 100 m svahem nahoru od parkoviště, vedle parkoviště hospoda, skála má výstupové trasy vynýtované po 2 – 3 m, na několika cestách se dobře leze s horním jištěním (tzv. „na rybu“); Kde bude časem více poškozená příroda?

Mají proto být všechny oblasti nezajištěné fixními prostředky, ukryté v neprostupných hvozdech, nijak nekultivované? Ale kdepak. Už byla řeč o odolnosti přírodních objektů. Je-li v oblasti velká odolnost přírodních objektů (např. žulová skála, nevyskytují se ohrožené druhy), pak přeci velká návštěvnost tolik nevadí.

Ovšem problémy a vztahy mezi nimi se komplikují. Také již byla řeč o tom, že odolnost přírodních objektů je možno zvýšit uměle, např. budováním zpevněných cest nebo žebříků bránícím erozi. Jenže toto zbudování cesty je zároveň usnadněním přístupu, čili zmenšuje se odpor pro vstup. Nebo kruh přidaný na hranu pískovcové skály sice ochrání tuto hranu, ale je to další prvek zpohodlňující výstup a lákající k časté návštěvě. A když tam horolezci štand nezbudují, tak to dokonce i výstup v RP stylu usnadní (byť tam kruh byl dán právě proto, aby se RP stylem nelezlo).

Nyní se již ukazuje víceúrovňová závislost. Je-li nějaká oblast málo odolná proti změně, je možno ji chránit tak, že neposilníme odolnost, ale zachováme raději její odpor pro návštěvu, tudíž dosáhneme malé návštěvnosti. A to i za cenu, že těch pár lidí, kteří se tam vydají třeba něco malinko poničí. Kdybychom totiž preventivně udělali umělé posílení odolnosti, mohlo by to mít za následek zvětšení návštěvnosti, a z toho vyplývající daleko větší poškozování přírody. Ale je-li odolnost přírodních objektů malá a návštěvnost velká, např. tradiční oblast, kde se často leze odnepaměti, to už je situace zralá pro okamžité posilování odolnosti přírodních objektů (zpevňování cest; protierozní zábrany; fixní jistící prostředky tam, kde pomáhají ochránit přírodu) a zvyšování odporu (omezit fixní jištění tam, kde jen zpohodlňuje výstup; znemožnit příjezd do blízkosti skal motorovými vozidly, apod.).

Princip „konzumní spotřeby“

I když to není populární, nakonec je ve vztahu k přírodě nutno zmínit i chování lidí. Výše v textu byla vyslovena teze, že lidé tíhnou k tomu si život ulehčovat. A jakmile někde dojde k nastolení usnadňujícího režimu, neboli cíleně se zmenšuje odpor prostředí, může situace zajít příliš daleko a dosáhne se tzv. konzumního stavu, hovoří se pak o konzumním horolezectví. Konzumní horolezectví je vlastně cílový stav procesu zmenšování odporu. Nazvat něco konzumním je v dnešní době oblíbená nadávka. Používá se však často bez rozmyslu, zmateně a nepřesně. Jak tedy poznat, že chování je „konzumní“?

Pro konzumní chování při horolezectví jsou typické následující vlastnosti:

1. jistota výsledku; konzumní člověk chce mít předem zaručené dosažení své touhy, konzument nesnáší nejistotu výsledku, vytváří takové podmínky, aby zaručeně uspěl;
2. devalvace zážitku; důsledkem jistoty výsledku je slábnutí intenzity zážitku (není to tolik napínavé, když je předem jasné, jak to dopadne)
3. neuspokojitelnost; protože intenzita zážitku slábne, touží brzy po dalším zážitku, chce mít nové a nové zážitky
4. vyžadování standardnosti; konzument nemá rád nepředvídané jevy – narušuje mu to jistotu výsledku; netouží po neustálém poznávání, přemýšlení, koumání, protože to ho zdržuje od zážitku; a navíc, co když by se při přemýšlení zmýlil?, to by ohrozilo jistotu výsledku!; tak raději chce mít vše předpřipravené
5. netrpělivost; neochota čekat na splnění své touhy; konzument je netrpělivý, chce dosáhnout svého zážitku v určitém dopředu daném čase, odklady a prodlužování jej deprimují a vnímá je jako křivdu
6. neskromnost; ve své touze není konzument schopen kompromisu, nikdy se nesmíří s tím, že se musí s někým dělit a že část objektu jeho touhy je mu nedostupná; pořád má pocit, že má „menší nebo méně kvalitní porci“
7. děs ze záporného salda; konzumní člověk silně nesnáší marnou investici, když do své touhy investuje čas, úsilí, peníze, nesmiřitelně se dožaduje objektu touhy bez ohledu na to, že objekt svou uspěchaností třeba i zničí

Samozřejmě, že se jen málokdy v praxi setkáme se všemi těmito obecnými charakteristikami naráz v jedné situaci. Ale snad každý horolezec se v jednotlivostech s konzumním přístupem při horolezectví již někdy v životě setkal. Ba co víc, i se v některých charakteristikách sám poznává. Není to zase až tak překvapivé. Znovu je třeba si zopakovat – vůle člověka přirozeně směřuje nejčastěji k zlehčování svého údělu, k ulehčování si práce, ke zpříjemňování si života. A konzumní přístup je toho výsledkem. Jenže probuďme se, horolezectví se aspoň v České republice velmi často provozuje v rezervacích!!! Tedy v území, které máme náhradou za to, že jiná území byla člověkem zcela přeměněna. (Příklad: Kdybychom si v nouzi o pohonné hmoty doma schraňovali zásoby benzínu, chodili bychom pak do jeho skladu se zapálenou cigaretou?). I když konzumní přístup je nám z určitého hlediska přirozený, musíme se proti jeho projevům v rezervacích bránit. Proto horolezci vytvářejí etiku, pravidla, zásady, které nám mnohdy ztěžují cestu k úspěchu. Část lidí to vzdá, pár jich podvádí, a zbytek se s překážkami stanovenými etikou popere a překoná je, a těm patří čest a sláva.

Několik příkladů z praxe ukazuje, jak se v horolezectví obecné charakteristiky konzumnosti nejčastěji projevují konkrétně:

Tesání skály; Úprava povrchu skály tak, aby se po ní dobře lezlo. Cílem konzumenta není realizování zdánlivě nemožného výstupu. Vytváří raději cesty, které jsou třeba i obtížné, ale pak záhy lezitelné. Nemůže-li cestu přelézt, nasazuje množství umělých technických a chemických prostředků, jen aby cesta byla přelezena.

Předpřipravenost výstupové cesty; Konzument by nejraději měl cestu předem takříkajíc „předžvejkanou“. Neváhal by malovat na skálu barvou značky, aby věděl kterou rukou který chyt vzít, kam založit vklíněnec, kudy vede cesta, apod.

Množství fixního jištění; Konzument chce mít výstupové cesty velmi hustě odjištěné pohodlným fixním jištěním (kruhy, nýty), protože jen takto zajištěné cesty může vytrvale nacvičovat, takže v předpokládaném nepříliš dlouhém časovém údobí dosáhne úspěchu při výstupu.

Lezení na pískovci za mokra; Konzument když vyrazí o víkendu na pískovce, nepřijme fakt, že pršelo a skály jsou mokré. Přeci jel tolik kilometrů, projel tolik benzínu, co peněz to stálo, celý víkend tím ztratil, a teď si nemá zalézt?!? Lže sám sobě i okolí, že pískovec je suchý, nebo že mu vlhko neškodí, a leze za mokra.

* * *

Vraťme se k otázce nastolené na začátku této části – škodí nebo neškodí horolezectví přírodě? Nejlépe bude asi opět odpovědět krajními příklady. V oblasti, kde by byla velká odolnost přírodních objektů, velký odpor prostředí způsobující malou návštěvnost, tam by horolezectví neškodilo. Naopak v oblasti s malou odolností přírodních objektů, s malým odporem prostředí, a s velkou masovou návštěvností, kde se lidé projevují konzumně, tam by horolezectví přírodě škodilo. V praxi však takto krajně postavené oblasti nejsou, život je pestrý, a v reálných oblastech se jednotlivé principy uplatňují v různorodých kombinacích. V těch smutnějších případech, kdy je příroda částečně poškozována, však nemusíme zoufat – horolezci mají pomocí pravidel a své etiky možnost situaci ovlivňovat, mohou své chování a nastavení parametrů pro danou oblast měnit. Vždy je šance pro to, aby se situace zachránila nebo zlepšila.