Horolezecká metodika

69 results found for ‘slaňování’

Bezpečné slaňování

Na webových stránkcáh American Alpine Institute vyšel nedávno článek věnovaný bezpečnosti při slaňování. Jak autor článku Jason D. Martin připomíná, nezanedbatelná řada nehod a zranění se při horolezectví stane právě při slanění. A tak jako první dobrou radu dává, pokud to jde, raději sestupte pěšky. V další části článku se poté věnuje nutnosti mít při slaňování na konci lana navázaný uzel, aby slaňovací pomůcka nevyjela z lana ven. Horolezci často na toto jednoduché opatření zapomínají. Závěrečná část článku se už i s použitím fotografií věnuje sebejištění při slaňování pomocí prusíků, zda sebejistící prusík umístit nad slaňovací pomůcku nebo pod ní, a na co si dávat přitom pozor.

Odkaz: American Alpine Institute – Rappelling Safety

Slaňování na jednom prameni lana

S poloautomatickými jistícími pomůckami se v posledních letech doslova roztrhl pytel a na trhu jich je už poměrně značné množství, a rozrůstá se tak i počet jejich uživatelů. Poloautomatické jistící pomůcky mají však v drtivé většině existujících modelů jedno výrazné omezení – jsou zkonstruované pro použití jen na jednom prameni lana. Což při jištění s jednoduchým lanem nevadí. Ale co slaňování? Běžné slaňování se provádí po dvou pramenech lana, a to z toho prostého důvodu, aby šlo lano poté stáhnout ze slaňovacího stanoviště, kterým je provlečené. Takže takto běžně to s poloautomatickými jistícími pomůckami nejde, a je zde nutná určitá modifikace slaňovacího stanoviště. Jak to provést ukazuje nyní v učebnici na stránce Slaňovací stanoviště nový názorný obrázek.

Odkaz: Slaňovací stanoviště

Sněhová hruška pro slaňování

Na webových stránkách American Alpine Institute vyšel článek přinášející návod, kterak si udělat v terénu sněhovou hrušku jako kotevní bod pro slaňování. Ovšem v případě povrchu ledovce spíše ledovou hrušku. Buď jak buď, v obou případech kvalitní hruška (v angličtině se používá možná trefnější označení patník) umožňuje v zimním horském terénu rychlejší sestup formou slanění, což je, jak autoři článku připomínají, mnohdy bezpečnější, než se pokoušet o sestup zdánlivě snadným, ale nepříjemným zimním terénem. V článku je několik podrobných fotografií ledovcové hrušky zřízené na kraji ledovcové trhliny, takže kdo nikdy tuto věc nedělal, si může udělat představu, jaké velikosti musí ledovcová hruška být a jak má být tvarovaná. Pro nedůvěřivce a rozené pesimisty je do konstrukce kotevního bodu zakomponován jeden ledovcový šroub, který dělá zálohu pro případ, že by se hruška zhroutila. V článku doporučují toto zálohování vždy použít, a do slanění poslat jako prvního nejtěžšího člena skupiny. Když hruška pod ním vydrží, tak poslední lehčí člověk už může ledovcový šroub sebrat.

Odkaz: American Alpine Institute – The Ice Bollard

Slaňování na ledu

Úplně nejprostší, ale také nejbezpečnější je slanit ze šroubu osazeného v ledu. Jelikož oko ledovcového šroubu často není uzpůsobeno pro provlékání lana, je nutno navíc ještě připnout karabinu s pojistkou zámku, skrz kterou povede lano pro slanění. Pokud máme pochybnosti o pevnosti ukotvení ledovcového šroubu, doporučuje se zavrtat dva šrouby a spojit je smyčkou s plovoucí karabinou.

Podobně jako ve firnovém sněhu je možno v ledu na příhodném místě vysekat tzv. ledovou „hrušku“, což je uměle vytvořený hrot. Ten se obtočí lanem, takže dolů vedou dva prameny lana a po nich se obvyklým způsobem slaní. Oproti „hrušce“ dělané ve firnovém sněhu může být ledová „hruška“ menší, takových 20 – 30 cm jedná-li se o tvrdý, vodní led. Pozor však na praskliny v ledu vzniklé při sekání, aby se hrot („hruška“) neulomil! Také třeba dávat pozor na to, že led je oproti firnovému sněhu tvrdý a kluzký, pokud by měl nevhodný tvar, hrozí sesmeknutí lana dolů.

Někdy se v ledové stěně vytvoří ledové hodiny, většinou tak, že nějaký rampouch naroste tak dolů, až se spojí s ledem pod ním (vznikne jakási obdoba krápníku zvaného stalagnát). Jsou-li takovéto ledové hodiny dostatečně masivní, sloupek široký alespoň 15 – 20 cm a celý útvar je z průzračného vodního ledu, a sloupek nahoře i dole dobře srostlý s masou ledu, je to solidní a vděčné slaňovací stanoviště.

Poněkud náročné je slanění z ledovcového šroubu s následným vykroucením pomocí lana. Jedná se o takovou téměř iluzionistickou fintu. Do ledu se zavrtá delší šroub, ale tak, aby ho cca 4 – 5 cm vyčnívalo z ledu ven. Do oka šroubu se přiváže smyčka, a ta se pak ováže proti směru hodinových ručiček právě okolo vyčnívající části trubky šroubu. Konec smyčky se pak pomocí prusíku připojí k lanu. Po slanění se musí tahat za ten pramen lana, na kterém je navázaný prusík. Tahem za tento pramen lana začne smyčka namotaná na trubce šroubu odmotávat, přičemž bude zároveň vykrucovat šroub ven z ledu, a až se ten vykroutí, vše (smyčka i šroub) spadne k nám dolů. Tolik teorie.

Demontovatelné slaňovací stanoviště v ledu

Nutné podmínky pro metodu vykroucení šroubu: 1. vyčuhující část trubky šroubu musí být hladká, ostré závity šroubu musí být jemné a ze začátku ukryté v ledu; 2. šroub musí být osazen kolmo k budoucímu směru tahu lana; 3. šroub nesmí být v ledu silně utažen nebo přimrzlý. Nesmí však být ani příliš volně osazen, aby nevyjel z ledu během slaňování. Zkrátka musí dobře držet, ale zároveň s ním musí být možno bez většího odporu kroutit; 4. délka namotané smyčky musí být vyměřená, aby počet odvinutí stačil na vyšroubování celého šroubu. Tato metoda vyžaduje praxi, mít to nacvičené. Dělat toto slanění poprvé v životě někde v náročné ledové stěně je šílenost. V případě nezdařilého vykroucení šroubu je člověk v pasti, lano nemůže stáhnout dolů, a protože si nemůže být jistý tím, jak moc se šroub povytáhl ven, nemůže ani po laně šplhat nahoru to opravit, neboť hrozí, že by se během šplhání šroub mohl vytrhnout a člověk by se zřítil. Závěrem ještě jednou varování: pro aplikování této metody je nutno mít praxi z nacvičování!

Další možností zřízení slaňovacího stanoviště je vybudovat tzv. Abalakovovy hodiny a jimi protáhnout smyčku. Abalakovovy hodiny však nemusí být nutně jen slaňovací stanoviště. Mohou posloužit i jako jistící stanoviště, nebo také jako postupové jištění. Zaslouží si proto zmínit v samostatné kapitole.

Slaňování na sněhu

Pokud je sníh tvrdý, firnový, nabízí se možnost zbudovat tzv. sněhovou hrušku. Jedná se umělý hrot vytvořený ve tvrdém sněhu až ledu. Tvoří se odkopáním sněhu takovým způsobem, aby vznikl široký hrb, který se pak obtočí lanem. Základna hrbu má být ve tvaru kruhu se zašpičatěním ve směru slaňování (tvarově to připomíná hrušku).

Sněhová hruška v tvrdém firnovém sněhu

Ve středně tvrdém či sněhu se dá slaňovací stanoviště vytvořit složením dvou cepínů, pospojovaných prusíkem a pomocnými smyčkami. Po slanění tahem za jeden pramen lana způsobíme pomocí provlečené prusíkovací smyčky vytažení svislého cepínu nahoru, čímž se celé slaňovací stanoviště rozpadne, a my jej lehce lanem stáhneme dolů. Spojovací smyčka musí být trochu delší, aby nebránila svislému cepínu ve vysunutí se nahoru. Svislý cepín musí být ten zadní, vodorovně položený cepín má za funkci bránit proříznutí topůrka svislého cepínu sněhem. Tuto metodu je třeba mít nacvičenou, není to úplně jednoduché.

Demontovatelné křížové složení cepínů

Video: Demontovatelné křížové složení cepínů pro slanění provedené ve tvrdém sněhu. Všimněte si, jak oproti idealizovanému kreslenému obrázku výše, je vzhled cepínů méně přehledný. Poutka cepínů znepřehledňují situaci, a proto při konstrukci této slaňovací kotvy musí být člověk pozorný. Na začátku videa je krátká ukázka pevnosti kotvení, které vydří i razatní odsedávání do lana. Následuje manévr stahování lana a automatické demontování kotevního bodu.

Dalšími možnosmi slanění je slanění z libovolné sněhové kotvy, ale ta už pak zůstane v terénu, což není moc šetrné vůči přírodě, a ani finančně to není příjemná záležitost. Nicméně při dobře usazené sněhové kotvě je to rozhodně nejbezpečnější.

Sebejištění při slaňování

Sebejištění při slaňování se provádí pomocí prusíkovací smyčky, kterou se lezec připojí k lanu. Během slaňování si člověk musí sevřenou dlaní ruky stahovat prusíkovací uzel dolů ve stavu, kdy je prusíkovací uzel neutažen. Slaňující lezec pak může kdykoliv slaňování zastavit tím, že pustí z ruky prusík, a nechá jej se zadrhnout na laně. Poté se může oběma rukama pustit slaňující pomůcky i prusíku, aniž by dál sjížděl dolů. Rovněž sebejištění prusíkem způsobí zastavení skluzu po laně dolů, je-li slaňující lezec např. zraněn padajícím kamenem a upadne do bezvědomí.

Prusíkovacích uzlů, které lze při sebejištění při slaňování používat, je několik. Nejlepším je dvojitý prusík, nebo Machardův prusík. Na dvojité lano, po kterém se nejčastěji slaňuje, je velmi výborný dvojitý prusík upravený pro dvojité lano. Musí se dávat pozor na to, aby prameny lana byly v prusíkovacím uzlu úhledně vedeny. Rovněž lano nesmí být zkroucené. Před započetím slaňování je nutno si ověřit, zda se zvolený prusíkovací uzel na dvojitém laně zadrhává. Při jakýchkoliv pochybnostech je dobré použít raději dvojitý prusík upravený pro dvojité lano.

Při slaňování pozor na značení středu lana lepící páskou. Je-li slaňování vedeno přes pásku, nutno při přetahování prusíku přes ní uzel trochu povolit. Jinak by se prusík mohl zadrhnout, nebo by také mohlo dojít ke stržení pásky.

Prusíkovací smyčku si lezec přiváže k jistícímu oku sedacího úvazu, a to vždy tak, aby si mohl do prusíkovací smyčky odsednout. Kam se umístí prusíkovací uzel je různé. Jsou dvě možnosti. Pod slaňovací pomůcku, nebo nad ní.

Prusík umístěný pod slaňovací pomůckou

Jedná se o doporučenou metodu. Tento způsob sebejištění při slaňování se hodí především na slaňování v lámavém terénu, jako například v horách, kde výrazněji hrozí padající kamení. Velmi důležité je, aby prusíkovací smyčka odspodu nedosahovala ke slaňovací pomůcce! Proto je praktické slaňovací pomůcku si k sedacímu úvazu připevnit pomocí smyčky, nejlépe plochého popruhu uzavřeného do okruhu šitým švem. Tu připevníme k sedacímu úvazu karabinou s projistkou zámku, nebo prusíkem. Není však dobré, aby pak byla slaňovací pomůcka příliš vysoko u obličeje slaňujícího lezce, protože pak hrozí zachycení vlasů ve slaňovací pomůcce. Optimální je mít slaňovací pomůcku někde v úrovni hrudní kosti.

Sestrojení prodlužovací smyčky, které oddálí slaňovací pomůcku od sedacího úvazu, čímž se vytvoří prostor pro umístění sebejistícího prusíku pod slaňovací pomůcku

Důvod, proč bránit prusíkovací smyčce, aby dosahovala k jistící pomůcce, je prostý. Jakmile by se totiž prusíkovací smyčka zespodu přitiskla k slaňovací pomůcce, tak by se buď nezatáhl prusíkovací uzel na smyčce (přestal by fungovat prusík, sebejištění by bylo ztraceno; tak se to děje jen u některých slaňovacích pomůcek, např. u těch na principu Stichtovy brzdy), nebo by byla prusíkovací smyčka zatáhnuta s lanem dovnitř slaňovací pomůcky (tak se děje např. u nejčastěji používané slaňovací osmy), a pak by se slaňování zcela zastavilo, neboť by se prusíkovací smyčka a slaňovací osma do sebe zamotaly a vzájemně zablokovaly.

Prusík pod slaňovací pomůckou

Výhodou umístění prusíkovací smyčky pod slaňovací pomůcku je rozložení tíhy lezce ve chvíli, kdy rukou pustíme prusík a necháme jej zatáhnout se na laně, aby se zastavilo slaňování. V tento moment lezec zatěžuje jak slaňovací pomůcku, tak i prusík pod slaňovací pomůckou. Zatížení se tak rovnoměrně rozloží, a prusíkovací smyčka není tolik napnutá. Prusík vlastně v tu chvíli nahrazuje ruku, kterou normálně držíme lano pod slaňovací pomůckou. Navíc je prusík pod slaňovací pomůckou trochu ukryt před případnými shora padajícími kameny. To je důležité. Při slaňování, právě zvláště v horách, mohou pohyby lanem často ze skály uvolnit kameny, které pak padají dolů. Zasáhne-li takový kámen zatížením napnutou smyčku, může ji přeseknout. Čím je smyčka zatíženější (“našponovaná”), tím je náchylnější na přeseknutí. Zde při umístění smyčky pod slaňovací pomůcku je prusíkovací smyčka méně napnutá, a navíc trochu ukryta pod slaňovací pomůckou. Díky tomu se mohou takto použít i tenčí prusíkovací smyčky. Dokonce v nouzi jde použít i pevnější tkaničku od pohorek, apod. Pozor ale na menší nosnost těchto tenkých prusíků – „tkaniček“. Pokud nám selže spojení se slaňovací pomůckou, tak všechna naše tíha bude působit jen na tento prusík! Proto ony tenké prusíky („tkaničky“) používat jen ve skutečné nouzi, kdy nemáme nic jiného.

Někdy je možno se setkat s praxí, kdy se slaňovací pomůcka připne do jistícího oka sedacího úvazu, a prusíkovací smyčka, umístěná pod slaňovací pomůckou, se připevní pouze k jedné z nohavic sedacího úvazu. Dělá se to proto, že od níže posazené nohavice sedáku prusíkovací smyčka nedosáhne ke slaňovací pomůcce. Je to pohodlnější, a tudíž velmi populární. Toto připevnění prusíku k nohavici sedáku může ale být nebezpečné. Proč? Funguje to pouze, pokud nám neselže spojení se slaňovací pomůckou.

Mohou nastat tyto situace: 1. omylem nedozavřený zámek karabiny z důvodu zatažení šroubovací pojistky ve stavu otevřeného zámku (pojistka pak brání uzavření zámku). Během slaňování se může slaňovací osma vysmeknout ven z karabiny. 2. slaňuje-li se po karabině HMS s poloviční lodní smyčkou, může se oplet lana zachytit o pojistku zámku karabiny (jak šroubovacích, tak automatických) a tah lana pak otevře zámek karabiny. Následkem toho dojde k rozvázání poloviční lodní smyčky. 3. zapoměla-li se zatáhnout šroubovací pojistka karabiny použité na připevnění slaňovací pomůcky k sedáku, může se při chvilkovém nadlehčení lezce osma vysmeknout ven z karabiny při bočním tahu lana. Tyto situace jsou podrobně popsány v knize Pita Schuberta, „Bezpečnost a riziko na sněhu, ledu a skále“, I. díl (viz. seznam použité literatury).

Prusík umístěný nad slaňovací pomůckou

Takto použité prusíkovací smyčky musí být masivní a nosné. Poté, co dojde k zatažení prusíku na laně, a slaňování se zastaví, přejde veškerá tíha lezce na prusíkovací smyčku. Slaňovací pomůcka bude pod prusíkem odlehčena. Tenká prusíkovací smyčka by díky své napnutosti byla daleko více zranitelná přeseknutím při zásahu padajícím kamenem.

Tato metoda sebejištění při slaňování je méně vhodná a méně bezpečná. Jediná její výhoda je v jejím snadnějším zkonstruování v situaci, kdy se během již probíhajícího slaňování kvůli nějakým potížím náhle rozhodneme udělat si sebejištění.

Prusík nad slaňovací pomůckou

* * *

Historické slaňování

Historické a nouzové způsoby slaňování

Dnes se tyto slaňovací metody používají jen v nouzi, kdy po nějaké souhře nešťastných náhod se ocitneme v situaci bez horolezecké výbavy, a k dispozici máme jen lano. V prvé řadě se dá slanit v tzv. Dülferově sedu.

Slanění pomocí Dülferova sedu

Anebo pokud nám zůstala alespoň nějaká výbava, můžeme si ze smyčky udělat improvizovaný sedák a slanit po karabině s navázanou poloviční lodní smyčkou.

Lehčí a krátké skalnaté terény či spíše svahy je možno též slanit po laně ovinutém kolem paží. Ale spíše než slanění je to vylepšené ručkování po laně dolů. Používá se jen ve snadném, méně rizikovém terénu.

Spust na ovinutých pažích

Křížový sed

Křížový sed, anebo také někdy zvaný Jihoafrický či neoklasický. Popularitu si získal především proto, že při něm méně řeže lano do těla. Lze použít pouze pokud máme lano dvojitě složené (slaňujeme po dvou pramenech lana). Během slanění, v čím více svislejším terénu se budeme nacházet, se lana přicházející shora posunou nahoru k podpaždí a křížení lana za zády se posune výše do polohy, kdy dobře podpírá záda a poskytuje oporu.

Sestrojení křížového sedu

Synchronní slaňování

Jedná se o slaňování dvou lidí zároveň po dvojitém laně, kdy každý člověk zvlášť slaňuje po jednom prameni lana. Jistou výhodou této metody je možné ušetření času při sestupu, ale tím plusy této metody končí.

Pak už převažují samé komplikace:

  • Lezci musí mít možnost dobře komunikovat a vidět na sebe, např. v horách za bouře je toto slaňování nemožné;
  • Lezec první na zemi se nesmí pustit lana pod slaňovací pomůckou, když ten druhý ještě slaňuje (natož aby se odepnul úplně od slaňovací pomůcky)
  • Slaňovací stanoviště je více zatěžováno
  • Aby na sebe neshazovali kameny, musí být lezci ve stejné horizontální úrovni, a pokud se slaňuje v členitém terénu, může tak ideální slaňovací trasu proslanit jen jeden z nich
  • Pokud bude jeden z nich při slaňování zraněn (např. padajícím kamenem) a upadne do bezvědomí, zřítí se na místo jednoho oba. Aby k tomu nedošlo musí mít oba zhotovené sebejištění prusíky.

Synchronní slaňování

* * *

Slaňování s karabinou HMS

Při tomto způsobu slaňování je nutné mít karabinu HMS vybavenou pojistkou zámku. Během slaňování nutno dávat pozor na to, aby se třením lana nepovolila pojistka a následně nedošlo k otevření zámku a vypadnutí lana z karabiny. Karabina by měla být proto zámkem orientována na opačnou stranu, než na kterou je jí vedeno lano dolů.

Vlevo: správně - lano je vedeno na opačnou stranu od zámku karabiny - vpravo: Špatně - lano se otírá o zámek karabiny, třením může být povolena pojistka zámku

Potíže při slaňování

Kroucení lana a tření o skálu, lano nejde stáhnout

Některé slaňovací pomůcky (např. právě populární osma) při slanění způsobují výrazné kroucení lana. Potíže to přináší především při slaňování po dvojitém laně, kdy se oba prameny do sebe spirálovitě zamotávají. Tím se zvětší tření mezi oběma prameny lana při stahování, a přidá-li se k tomu někde i tření o skálu, může být výsledkem to, že lano nepůjde po dokončení slanění stáhnout. Někde uprostřed stěny je taková situace problém… Částečně jde tomuto kroucení bránit tím, že na jeden pramen lana nad osmou připneme karabinu, kterou pomocí smyčky připojíme k úvazku. Tuto karabinu pak během slaňování za sebou táhneme.

Karabina vlečená mezi dvěma prameny lana při slaňování zamezí vzájemnému kroucení obou pramenů lana

Kroucení sice úplně neodstraníme, ale aspoň se každý pramen kroutí sám o sobě. Po dokončení slanění musíme při vyndávání slaňovací pomůcky už jen obratně a rychle od sebe oba prameny lana oddělit, aby se při svém zpětném „vykroucení“ do sebe opět nezamotaly.

Pokud se lano už zkroutilo a vzniklé tření je tak velké, že lano nejde stáhnout, tak nezbývá, než zkusit je zespoda rozkroutit, což je velmi zdlouhavá práce a nemusí se povést. Pak už je jen řešením po něm jako po fixním laně vylézt nahoru a pokusit se slanit znova a lépe. Tady však pozor – při výstupu po dvojitém laně jako po fixním je nutno zatěžovat zaráz oba prameny lana, aby se lano při náhlém nečekaném povolení nemohlo vyvléknout ze slaňovacího stanoviště!

Prekérností je situace, kdy lano jde stáhnout, už se úspěšně vyvléklo z oka slaňovacího stanoviště, ale k zemi padající konec lana se někde zachytil ve skále (zapadl do skalní pukliny, obtočil se okolo hrotu, atd.). A lano nejde dál stáhnout… Nu, nezbývá, než se navázat na druhý konec lana, který je dole v naší moci, a pokusit se vylézt po skále nahoru a při tom se normálně postupově jistit jako při běžném lezení, jistič obsluhuje lano v jistící pomůcce. Nahoře pak lano uvolnit a znova slanit, záleží pak na situaci, jestli z původního slaňáku, nebo z nového, nížeji položeného.

Pokud sebou nemáme další lano, pak následují tato řešení: 1. jestliže již můžeme z našeho místa, kde se nacházíme, sejít pěšky dolů, tak se prostě sebrat a jít si koupit nové lano; 2. nožem uřezat co nejvíce lana v naší moci, a po něm dokončit slanění; 3. zavolat pomoc.

Řešení krizových situací

Nejprve je nutno zcela vážně říci, že dále uvedené metody je oprávněné použít jen v maximální nouzi, kdy není šance na jinou záchranu, například v odlehlých pohořích exotických krajin, kde nefunguje žádná záchranná služba, případně hrozí-li vážné nebezpečí z prodlení.

Pokud se nám zaseklo lano při stahování, a terén vedoucí k místu zaseknutí není v našich silách lezitelný, dá se i šplhat po onom zaseklém lanu jako po fixním, ale pak je naprosto nutné (!!!) se doprovodně jistit. Čili opět koncem lana, které je dole v naší moci se navázat, a budovat si ve skále postupové jištění, jistič lano obsluhuje v jistící pomůcce. Pozor – zaseklé lano se může nečekaně uvolnit, zvláště jestliže ho výše zatížíme v nějakém jiném směru, v jiném úhlu, než byly naše marné snahy ho uvolnit dole. Pak následuje pád!

Situace se může komplikovat. Pokud dolní konec lana, který je v naší moci, je příliš krátký a nahoru k místu, kde je lano zaseklé, nedosáhne, máme o problém navíc. Šancí je popolézt vždy o něco výše, zbudovat nové jistící stanoviště (štand), sem dobrat spolulezce, opět něco popolézt a opět zbudovat nový vyšší štand…a tak dále, až už lano vystačí k místu, kde se horní konec lana zaklesl ve skále.

Katastrofický scénář: Dolní část lana k místu zaseknutí nevystačí, skála je hladká, nelezitelná, výše ve skále se nejde jistit, natož pomyslet na jistící stanoviště. Možné řešení: Pokud jsme ještě vysoko ve stěně a pod námi je volný prostor kam padat, tak dolní konec lana kvalitně, pevně zafixovat ke skále, lano vložit do jistící pomůcky, kterou bude ovládat jistič (neaktivní část lana ať je co nejdelší), a potom druhý lezec riskne po zaseklém laně šplhat pomocí buď obousměrného blokantu (např. ruský Ural/Ushba), nebo po prusíkovacích smyčkách. Použít dvě za sebou (obě připojené k úvazu pro zavěšení), a ať jsou masivní, nejlépe smyčky kulatého průřezu 9 mm vázané Machardovým prusíkem. V případě nechtěného předčasného uvolnění zaseklého lana dojde k dlouhému pádu do prusíkovacích smyček. Proto dvě masivní prusíkovací smyčky, aby se zálohovaly. A jistič ať nechá lano v jistící pomůcce pěkně dynamicky proklouznout. Závěrem opět varování – toto zoufalé řešení má cenu dělat pouze po dlouhém marném čekání na záchranu. Například v regionu Alp nebo Vysokých Tater je hloupostí dělat toto řešení zbrkle hned. V civilizovaných horách je pochopitelně správné řešení signalizovat nouzi, a vyčkat na záchranu.

Slaňování s osmou

Slaňovací osma je velmi populární slaňovací pomůcka. Její nespornou výhodou je jednoduchost, robustní konstrukce a z ní plynoucí téměř naprostá nerozbitnost. Má ovšem i určité nevýhody, z nichž nejvíce je asi potřeba zdůraznit že kroutí lano, a také bezpečnostní uzel, který se dělá na konci dvojitého lana, může osmou proklouznout.

Popis: 1. osmu je praktické mít připnutou ke karabině za velké oko. Karabina musí mít pojistku zámku. Před slaňováním si karabinu připneme ke jistícímu oku na sedáku; 2. skrz velké oko osmy provlékneme ohyb lana a obchvátíme jím malé oko osmy; 3. osmu odepneme z karabiny, osma drží navlečená na laně; 4. karabinu na jistícím oku sedáku připneme na malé oko osmy. Zkontrolujeme, zda je zatažena pojistka zámku karabiny, a zda je osma v karabině správně umístěna. Provedeme poslední kontrolu slaňovacího stanoviště a úvazu. Jsme připraveni slaňovat.

Nasazení slaňovací osmy na lano způsobem, při kterém je minimalizováno nebezpečí, že nám při manévru osma vypadne z rukou a ztratíme ji. Vhodné při práci v rukavicích s zkřehlýma rukama.

Sundání osmy z lana pryč je možno provést stejným způsobem, ale obráceně. 1. karabinu odepneme z malého oka osmy; 2. karabinu připneme na velké oko osmy; 3. lano vyvlékneme z osmy ven.

Tento manévr má nad to, že nám osma nemůže vypadnout z rukou, ještě tu výhodu, že se osmy jen minimálně dotýkáme rukama. Nespálíme se tak o osmu zahřátou třením vzniklém při slanění.

Video: Na tomto videu si prohlédněte další z možných způsobů sundání osmy z lana. Povšimněte si, že karabina není v tomto případě odepnuta od osmy. Karabina a osma tvoří celek a nemusíme jej rozebírat. Opět tak spíše zabráníme tomu, aby nám něco z toho vypadlo z ruky a ztratili jsme to.

Při slaňování se slaňovací osmou si zvláštní pozornost zaslouží kontrola umístění osmy v karabině, a to i tehdy, když používáme karabinu s pojistkou zámku. Pojistka zámku je ve většině případů nepříliš silná hliníková objímka, která může při silném zatížení prasknout či se její část odlomit. A právě slaňovací osma díky svému tvaru se může v karabině nevhodně přesmyknout a jako páka působit na zámek karabiny. Při razantním odsednutí člověka může dojít k prolomení pojistky a následnému otevření zámku karabiny a odepnutí osmy. Pozor především tam, kde nástup do slanění je nutno provést popolézáním po skále v momentě, kdy jsme již připnuti do slaňovací osmy. Zpravidla tehdy se osma začne v karabině nevhodně otáčet. Tomuto nebezpečí je možno čelit jednak důslednou kontrolou, ale i vhodnou výzbrojí. Slaňovací osmu je možno ke karabině fixovat gumičkou, někteří výrobci malé oko slaňovací osmy vyplňují plastovou výstelkou, která osmu fixuje na požadovaném místě, anebo lze použít speciální karabinu Belay-Master, která rovněž osmu fixuje na správném místě.

Vtažení předmětu do slaňovací osmy

Vtažení jakéhokoliv předmětu do slaňovací osmy, anebo jiné slaňovací pomůcky, je mimořádně nepříjemný zážitek, kterého je radno se vyvarovat. Při slaňování s osmou může ke vtažení předmětu dojít poměrně snadno, snáze než v případě jiných slaňovacích pomůcek. Nejčastěji to jsou: vlasy, plnovous, smyčky pověšené přes rameno, stahovací provázek od kapuce větrovky, podbradní pásek od přilby, rukáv, cíp bundy, apod. Navinutí některých z uvedených předmětů může být velmi nebezpečné (např. podbradní pásek od přilby, stahovací provázek od kapuce, smyčky pověšené přes ramena; tyto předměty jsou blízko krku, při jejich stažení nás to může uškrtit!) Během slaňování by na nás nemělo nic vlát, neměli bychom být ověšeni zbytečnými předměty. Delší vlasy je nutné ukrýt pod kapuci, přilbu nebo sepnout dozadu gumičkou.

Uvolnění předmětů vtažených do osmy je velmi těžké. Drží to jako ve svěráku. Snaha pokračovat ve slaňování s naivní představou, že když se to poposune, tak se to nějak uvolní, je marná. Jen se to utahuje.

Když už nám nějaký předmět do osmy vnikl, chce to především nepanikařit, a hlavně nepokračovat ve slaňování! Rukou pevně uchopit lano pod slaňovací osmou a držet. Slaňování se v tu chvíli zastaví. Nyní máme volnou už jen jednu ruku. Tou je nutno si vzít z materiálu na sedáku prusíkovací smyčku, a tu jednou rukou navázat na lano (pokud slaňujeme po dvou pramenech, tak přes oba) nad osmou – jednou rukou se nejlépe váže jednoduchý prusík, aby dobře držel musí být z tenké smyčky 5 mm; pak ale má menší nosnost a odolnost proti destrukci (pozor na padající kameny!). Je dobré být zručný, mít to nacvičené, a umět navázat jednou rukou dvojitý prusík. Pak můžeme použít tlustší a nosnější prusíkovací smyčku). Pokud nám prusíkovací smyčka nedosahuje k úvazu, tak pomocí další smyčky se připneme k tomuto prusíku, a ten posuneme po laně co nevýše a zatáhneme ho. Teď už se můžeme pustit druhou rukou lana pod osmou, protože budeme viset v prusíku. Potáhneme lano zespoda do osmy, tím se odlehčí osma. Nyní můžeme předmět do ní vtažený vyndat. Pak už jenom dotáhnout lano v osmě, opět pevně uchopit lano pod osmou, nadzdvihnout se krátkým přítahem za ruku (pokud jsme vyčerpáni, lze vyřešit použitím třmenu, do kterého si odstoupneme), víc dotáhnout lano v osmě, čímž už budeme v osmě sedět, odsedávací prusík se uvolní, a můžeme jej zrušit. A opět jsme ve slaňovací pozici a můžeme jet dolů.

Pokud se nám do osmy vtáhnul rukáv a nastane nepředvídaná komplikace, která nám znemožní manipuovat s prusíkovací smyčkou, můžeme použít nůž, a vtažený předmět uříznout. Pokud ani to z nějakého důvodu nedokážeme, nezbývá než se pokusit předmět vší silou vyrvat.

Splachovadlo

Nedoporučuje se pro běžné použití. Speciální metoda, vhodná jen pro určité účely a pro náležitě poučené osoby.

Také někdy nazývané tzv. Bonattiho způsob slaňování. Poskytuje funkci samoblokování, to jest, pokud se pustíme rukama, lano se v osmě zablokuje – lano, které do osmy vstupuje, je přitisknuto lanem, které z osmy vychází – čímž se slaňování zastaví. Vlastní slaňování, skluz po laně, provádíme zatažením za malé oko osmy dolů. Natočením osmy se zablokování lana postupně uvolňuje a osma pod zatížením začne sjíždět dolů. V horolezectví však splachovadlo nenajde moc uplatnění, leda tak při improvizaci během nějaké činnosti, kdy potřebujeme přerušovaně zastavovat při slaňování, a nemáme k dispozici bezpečné prusíkovací smyčky.

Správně sestrojené splachovadlo

Splachovadlo má několik nebezpečí, které je nutné znát. Tím největším je možnost vysmeknutí lana z osmy při chvilkovém odlehčení lana. Závit lana po odlehčení se může poměrně snadno převléknout přes malé oko osmy. Proto se splachovadlo absolutně nehodí pro slaňování v členitém a ukloněném skalním terénu (časté police, římsy, stupně, při jejichž překračování oslabíme vis v laně a lano se odlehčí). Když už zvolíme ke slaňování splachovadlo, tak v rovných, svislých stěnách, kde neustále visíme v laně.

Druhým velkým nebezpečím splachovadla je možnost chybného založení lana do osmy (viz. obrázek dole), přičemž toto špatné sestrojení je vizuálně velmi podobné správnému sestrojení. Je třeba si jasně pamatovat, že neaktivní část lana (ta volná, nezatížená, pod osmou) musí v místě křížení lan být jako dolní, která bude při zatížení stisknutá.

Špatně sestrojené splachovadlo

Pro zablokování lana při slaňování je bezpečnější používat prusíky – viz. Sebejištění při slaňování

* * *

Slaňování

Slaňování je pohyb lezce po laně dolů. Používá se k sestupu ve skalnatém či jiném neschůdném prostředí, kde není možno sestoupit pěšky. Podstatou slaňování je vždy probíhající nepřerušované posunování po laně, při kterém vzniká větší tření mezi jednak lanem, a pak buď tělem člověka, nebo především slaňovací pomůckou.

Slaňovat je možno po jednom prameni fixního lana, ale v naprosté většině se při horolezectví slaňuje po dvojitém laně, čehož se dosáhne tak, že se lano přehne napůl, a jeden pramen se protáhne okem slaňovacího stanoviště. Umožňuje to lano po slanění stáhnout dolů. Po dvojitém laně se tedy slaňuje, když chceme po slanění dole na zemi vzít lano někam pryč k dalšímu použití. Ovšem maximální délka slanění je pak jen poloviční k délce celého lana.

Princip stažení dvojitého lana po slanění


Video: Sestrojení slaňování. Nejprve – lezec musí být sebejištěn! Pak se lano jedním koncem prostrčí kruhem a odměří se potřebná délka obou pramenů lana. Po založení slaňovací pomůcky lano dobereme (přitáhneme) tak, abychom tíhu přenesli na lano. Teprve když bezpečně sedíme v laně, můžeme zrušit sebejištění.

Je praktické mít na laně označenou půlku (např. značkovacím fixem nebo lepící páskou od výrobce lana). Pokud totiž pak máme onu označenou půlku lana nastavenou v oku slaňovacího stanoviště, máme zaručeno, že oba konce lana jsou dole ve stejné horizontální úrovni a tudíž je nám celá maximální délka napůl přeloženého lana k dispozici. I kdyby jen jeden pramen lana nesahal k zemi, hrozí při vyjetí slaňovací pomůcky ven z tohoto pramene lana pád na zem! Lano by totiž v ten moment bylo zatíženo jen za jeden pramen a vytáhlo by se ven ze slaňovacího stanoviště, podobně jako když lano stahujeme.

Nebezpečí jednoho krátkého konce lana

Spojení lan při slaňování

Ke slanění po dvojitém laně je možno též použít dvě lana, která se spojí uzlem. Potom je ale nutno si pamatovat, jak je spojovací uzel umístěn vůči slaňovacímu stanovišti. Jde o to, že po skončení slanění, a následném stažení lana dolů, půjde lano stáhnout jen za ten konec, který je dolů veden hned z uzlu. V opačném směru totiž uzel nepůjde protáhnout skrz oko slaňovacího stanoviště. Samozřejmostí pak je, že slaňovací pomůcka se musí na lano umístit až pod spojovací uzel, jinak by přes něj nepřejela. Ke spojení dvou konců lan je možné použít různé spojovací uzly, za běžný standard je považována dvojitá rybářská spojka (tzv. „dvojitá autíčka“).

Excentrický spojovací uzel a jeho přetažení přes skalní hranu

Pokud by se mělo lano po slanění stahovat a třít se o výraznou hranu skály, je dobré použít excentrický spojovací uzel. Narozdíl od jakéhokoliv lineárního spojovacího uzlu se s excentrickým uzlem lano tolik neodře o skálu při přetahování přes skalní hranu, a také je menší riziko, že se uzel zachytí v nějaké skalní puklině během stahovaní.

Video: Lana spojená lineárním způsobem. V tomto případě standardní dvojitou rybářskou spojkou. Na výrazné skalní hraně se uzel zaráží, dochází k většímu namáhání opletu lana.

Video: Lana spojená excentrickým způsobem. V tomto případě vůdcovským uzlem. Je nutné ponechat dostatečně dlouhé koncové zbytky lana za uzlem! Uzel se při přechodu přes hranu skály odklopí do polohy, kdy mu hrana klade co nejmenší odpor. Stažení lana je snazší a také je méně namáhán oplet lana.

Slaňovací pomůcky

K plynulému a snadnému slanění se používají rozličné slaňovací pomůcky. Tyto pomůcky, do nichž se vkládá lano, se připínají k horolezeckému úvazu, a to zásadně karabinou s pojistkou zámku. Slaňovací pomůcky jsou mnohdy totožné s jistícími pomůckami. Populární a často používaná je slaňovací osma. Velmi dobré na slaňování jsou pomůcky na principu Stichtovy brzdy (například tzv. „kyblíky“).

Video: Slaňování se slaňovací pomůckou typu kyblík. Založení kyblíku na lano. Opět si povšimněte, že sebejištění se ruší teprve až tehdy, kdy je lezec připojen na lano!

Průběh slaňování

Při slaňování je nutno dodržovat několik zásad:

  • Jsme nahoře na skále, ze které chceme slanit, lano už máme provlečené ve slaňovacím stanovišti a chystáme se jej hodit dolů. Předtím je však nutno zavolat směrem dolů pod skálu „Lano!“, aby jiní lezci, kteří se zrovna nacházejí pod skálou, měli možnost se schovat či odstoupit od skály. Pak počkat asi 5 vteřin a lano poté hodit dolů. Německy se lano křičí Seil! (čti: zajl), anglicky rope! (čti: roup), italsky corda! (čti: korda), francouzsky corde! (čti: kord), rusky věrjovka.
  • Před zahájením slaňování mít pečlivě zkontrolováno, zda oba konce lana sahají na zem či k dalšímu slaňovacímu stanovišti. Překontrolovat stav a funkčnost slaňovacího stanoviště.
  • Pokud při instalaci slaňovací pomůcky na lano hrozí z daného místa pád, použít sebejištění.
  • Slaňovat pomalu. Třením mezi lanem a slaňovací pomůckou vzniká teplo, a to nesvědčí lanu. Po skončení slanění je třeba zahřátou slaňovací pomůcku co nejrychleji sundat z lana.
  • Alespoň jednou rukou (nejlépe svou zručnou – praváci pravačkou, leváci levačkou) držet lano pod slaňovací pomůckou. Při pevném úchopu za toto lano pod slaňovací pomůckou se slaňování (pohyb) dolů zastaví, při popouštění této části lana probíhá posun dolů. Rukou svírající lano pod slaňovací pomůckou se nikdy nepouštět! Pořád je nutno tam ruku mít a korigovat rychlost slaňování.
  • Pokud nohama dosahujeme při slaňování na skálu, opírat se nohama o skálu rozkročeně mírně do stran. Zlepší se tak stabilita člověka proti výkyvům napravo či nalevo. Dále: nebát se trochu zaklonit dozadu trup těla a nohama se vzepřít proti skále.
  • Při náročnějším slaňování, například v horách, obecně všude za špatného počasí, při vyčerpání, apod., použít sebejištění prusíkem (viz. dále).

Video: Během slaňování jedna ruka musí vždy (!) držet lano pod slaňovací pomůckou. Druhá ruka slouží jen k přidržování, ať už za horní část lana, za skálu (odtlačování a korigování směru slaňování). Popřípadě druhá ruka nemusí dělat nic. Pro udržování rovnováhy a stability postoje je důležitá práce nohou, mírné rozkročení zajistí stabilitu proti výkyvům do stran.

Zabezpečení konců lana uzly

Pokud konce lana nesahají bezpečně na zem, je nutno konce lana k sobě spojit uzlem. Uzel má zabránit vyslanění z lana (což je moment, kdy slaňovací pomůcka dojede ke koncům lana a vyjede z lana ven; následuje pád). Účinnost tohoto kroku hodně závisí na typu slaňovací pomůcky, např. u Stichtovy brzdy to funguje spolehlivě, uzel jí neprojde. Ale např. u populární osmy je to nejisté, zde uzel proklouznout může, neboť oko osmy je dostatečně veliké. Pokud se slaňuje po jednom prameni lana, dělá se uzel pochopitelně jen na tomto jednom prameni, pak je ale dobré zvolit objemově větší typ uzlu.

Uzel na konci lana
Uzly oddělené na pramenech

Někdy je možno se setkat s praxí, kdy se i při slaňování po dvojitém laně dělají koncové uzly každý zvlášť na jednom prameni lana. Dělá se to proto, že lano se pak lépe zbavuje kroucení (co může způsobit kroucení lana, o tom více na stránce Potíže při slaňování). Nutno však podotknout, že tyto uzly jsou pak objemově menší, a spíše jim hrozí proklouznutí skrz osmu. Každopádně při jakémkoliv podezření, že konec lana nesahá až na zem, je nutné při slaňování se sebejistit prusíkem, neboť prusík se pak spolehlivě zarazí o jakýkoliv uzel na konci lana.

Zastavení slaňování na konci lana - uzly navázané odděleně na jednotlivých pramenech slaňovací (jistící) pomůckou typu "kyblík" spolehlivě neprojdou, uzly se o slaňovací pomůcku pevně zarazí.

Postřehy a rady pro slaňování

Čím je lano tlustší, čili většího průměru, tím větší je při slaňování tření mezi ním a slaňovací pomůckou, a tím menší brzdnou sílu musíme vyvinout. Naopak tenké lano má menší tření, je třeba vyvinout větší sílu, což je pro ruce člověka namáhavější. A z toho odvozeně: slanění po dvojitém laně probíhá pomaleji, naopak po jednom prameni lana je rychlejší. Rovněž i pozice na laně v jeho průběhu má vliv na rychlost slanění. V horním úseku lana probíhá sjíždění po laně pomocí slaňovací pomůcky pomalu. Je to způsobeno tím, že lano je napínáno svou vlastní vahou. Pod námi totiž v tu chvíli ještě visí dlouhý úsek lana, a ten má svou vlastní váhu. Ta se přenáší na slaňovací pomůcku, čímž dochází k většímu tření mezi lanem a pomůckou. Výsledek: slaňování probíhá pomalu. Naopak když už jsme dole, a úsek lana visícího pod námi je krátký, a tudíž lehký, tření se zmenší, a sjíždění po laně dolů získává na rychlosti. A o to větší sílu musíme vynaložit rukou, kterou svíráme lano pod slaňovací pomůckou, abychom tuto rychlost zbrzdili.

Pozor na stíny. Jak bylo výše v textu uvedeno, pokud nesahají konce lana na zem a navíc nejsou nastaveny oba konce lana do stejné horizontální úrovně, hrozí po vyslanění byť jen z jednoho pramene lana pád. Při jen letmé vizuální kontrole pohledem se může člověk dopustit omylu kvůli stínu vrženým tím delším pramenem lana. Mylně se tak může domnívat, že má ještě pod sebou dostatek dvojitého úseku lana, a ono tomu tak ve skutečnosti není. Při silném slunečním svitu je to opravdu efektní klam, nutno to mít na zřeteli a dívat se pozorně. Pozdní zjištění pravého stavu věcí může mít fatální následky.

Jelikož se v drtivé většině při horolezectví slaňuje po dvojitém laně, je tendence lano prostě přeložit napůl, tedy nastavit lano do oka slaňovacího stanoviště svou přesnou polovinou, která je na laně většinou značena lepící páskou. Tím je ale lano během své existence stále ohýbáno a zatěžováno na jednom a tomtéž místě. Po určité době pak toto místo může být poškozeno. Pokud tedy slaňujeme z menší skály, kde naše lano na dvojato v pohodě a s rezervou sahá na zem, a my to můžeme pohledem kontrolovat, je dobré občas lano do oka slaňovacího stanoviště nastavovat i na jiných úsecích, než jen na značené půlce.

Může se stát, že jsme v nouzi nuceni slanit na tenké pomocné šňůře průměru 7 mm, a hned je problém s tím, že slaňování probíhá velmi rychle, a jen těžko držíme lano v rukách pod slaňovací pomůckou. Když už jsme nuceni něco tak zběsilého dělat, tak záleží především na tom, aby se zvýšilo tření mezi šňůrou a slaňovací pomůckou. U slaňovací osmy je možný tento způsob: šňůru do osmy vložíme standartním způsobem, a úsek šňůry obepínající krček osmy ještě navíc protáhneme skrz velké oko osmy a podruhé obchvátíme malé oko osmy. Krček osmy tak bude šňůrou obtočen dvakrát. Tím bude větší tření a slaňování se zpomalí. Někdy i postačí dát šňůru do osmy obráceně, tedy ohyb šňůry prostrčit malým okem osmy a obchvátit velké oko osmy, a osmu si pak k sedáku připnout za velké oko. U Stichtovy brzdy: nacpat do brzdy více karabin, jež lano obchvacuje. Poslední universální metodou je lano pod slaňovací pomůckou párkrát obtočit do závitu okolo stehna své nohy, čímž se tření posunujícího lana dostatečně zvětší.

Příklad správného a efektivního postoje při slaňování. Lano pod slaňovací pomůckou ovládá pravá ruka, levá ruka je připravená na korigování směru slaňování odtlačováním od stěn propasti, nohy jsou mírně rozkročené a poskytují takto solidní stabilitu i ve velmi kluzkém, bahnitém terénu jeskyně.

* * *

Slaňování

Vystoupit na vrchol hory nebo skály je jen polovina úspěchu. Ještě zbývá se dostat dolů. Slaňování je způsob, kterým se horolezec dostává dolů v neschůdném terénu. Popravdě řečeno, naprostá většina cílů horolezce je v neschůdném terénu, to jaksi vyplývá z povahy věci samé. Takže slaňování bude váš denní chleba a jeho perfektní zvládání je naprosto nutné.

Sebejištění při slaňování v Montaně

Časopis Montana, číslo 1, ročník 2001

Na str.28 je článek věnovaný problematice sebejištění při slaňování. V části „Vysvětlení – Ad 1“ je uvedeno, že připevnění prusíku, který je na lano instalován pod osmou, k nohavici sedáku je bezpečné. Není bezpečné. Je to tak logické! Prusík se při slaňování používá proč? Aby se člověk zajistil pro případ, kdy selže slaňování. Když selže slaňování, tak co? Člověk zůstane viset v prusíku. Jak v něm ale bude viset, kdy jej bude mít připnutý na nohavici!? Vždyť se člověk převrátí hlavou dolů a zůstane viset za jednu nohu! Pokud někomu není jasné, jak může slaňovací pomůcka selhat, jsou mimo jiné možné tyto případy: 1. Omylem nedozavřený zámek karabiny z důvodu zatažení šroubovací pojistky ve stavu otevřeného zámku (pojistka brání uzavření zámku). Během slaňování se může slaňovací osma vysmeknout ven z karabiny. 2. Slaňuje-li se po karabině HMS s poloviční lodní smyčkou, může se oplet lana zachytit o pojistku zámku karabiny (jak šroubovacích, tak automatických) a tah lana pak otevře zámek karabiny. Poté dojde k rozpletení poloviční lodní smyčky (viz. P.Schubert, Bezpečnost a riziko…., str.114 – 115 v 1.čes.vydání). 3. Je-li použita na připevnění slaňovací pomůcky k sedáku karabina bez pojistky (nebo se pojistka zapomene zatáhnout), může se při chvilkovém nadlehčení lezce osma vysmeknout ven z karabiny při bočním tahu lana (viz. P.Schubert, Bezpečnost a riziko…, str.112 v 1.čes.vydání). Tedy závěrem: pojistný prusík vždy připevňovat k sedáku tak, aby do něj šlo odsednout!!