Lezení na umělé stěně, Slávek Vomáčko, Soňa Boštíková, Grada, 2003

Na str.35 je vysvětlován název karabiny HMS jako vzniklý z německého „HalbMastSicherung“. To není přesné – správně je to Halbmastwurfsicherung. Mast je německy stěžeň, stožár. Wurf je hod, vrh. Teprve složením těchto dvou slov se utvoří slovo Mastwurf, což je německý výraz pro Lodní uzel či smyčku.

Na str.38 je doporučení, že samostatně lze jeden pramen polovičního lana (značené ½ v kroužku) použít při VHT. To je nebezpečné!!! Při VHT (vysokohorská turistika) se sice moc neleze, ale spadnout jde i tak. A pád by to byl v skalnatém prostředí. Pokud by došlo k zatížení lana přes ostrou skalní hranu, tak by se jeden samotný pramen polovičního lana mohl snadno přeseknout. Ostatně se to už i stalo – viz. „Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu 1.díl“, P.Schubert, freytag & berndt, 1997, str.59-60. Právě na str.60 je tam popisována jedna nehoda vysokohorských turistů na Mönchu v Bernských Alpách. Jeden pramen polovičního lana a tři mrtví, dva těžce zranění…

Na str.74 je kapitola Bezpečnost při boulderingu. Poslední věta v posledním odstavci obsahuje: „Záchranu osoby, která je dvakrát větší než my…“. Hmm, jak je to myšleno? Že by výška? Průměrný člověk je vysoký 180 cm, aby byl dvakrát větší, musel by mu záchranu dělat člověk vysoký 90 cm – to je přibližně 4 leté dítě! Když by dělal záchranu dospělý člověk nebo aspoň dorostenec, který není velkého vzrůstu, tak řekněme 150 cm, tak dvojnásobně vysoký lezec by měřil 3 metry! Což zase na této planetě neexistuje. Těžko soudit, ale asi měli autoři na mysli spíše tíhu, takže výraz by měl správně znít: „Záchranu osoby, která je dvakrát těžší než my…“. Velikost je jen vlastnost nějakého rozměru. A rozměry pak máme: výšku, šířku, hloubku, tíhu, atd., a následně je: velká výška, velká hloubka, velká tíha, atd. Je třeba se vyjadřovat přesně.

Na str.77 je tabulka srovnání boulderových stupnic, kterými se hodnotí boulderové výkony. V levém sloupci, kde je stupnice UIAA je chyba. Po stupni X+ následuje jako obtížnější IX- a IX. Je špatně napsaná římská cifra. Správně je pochopitelně stupeň XI- a XI. Podobná chyba je i na str.123. V tabulce v levém sloupci na šestém řádku od zdola je špatně stupeň IX+/IX-. Správně má být IX+/X-.

Časpis Montana, číslo 4, ročník 2002. Na str.23 je článek „PRE Kanchenjunga 2002“, autor Radek Jaroš a -brk-. Hned první věta článku praví: Kančendžonga, důvěrně horolezci přezdívaná „Kanča“ je svými 8.586 m druhým nejvyšším vrcholem světa.; Není. Kanchenjunga je správně až třetí nevyšší hora světa, tou druhou je pověstná K2, domorodci nazývaná Čhokori, měřící 8.611 m.

Bezpečnost a riziko – 2.díl, P.Schubert, freytag & berndt, 2002. Informace jsou převzaty ve zkrácené podobě z článku Dvojčata od Pita Schuberta, časopis Montana 2/2003, autor článku Vladimír Procházka ml.

Co se ale „ne zcela povedlo“, to je v řadě míst nedokonalost překladu samotného či jeho zapucování do řeči horo/lezecké. … Opravte si některé nedostatky:

U sebejištění na ferratách nejde o Stichtovu brzdu, jak je v překladu chybně uvedeno, ale o „ementálskou“ brzdící desku používanou v sestavě sebejističe-tlumiče pádu (str.62, v originálu Bremsplatte) – „štichtovku“ použít nelze!

„Dva prameny“ nejsou totéž jako „zwei Ringe“ vázané z jediného kusu provazu dvojím protočením (str.62).

Eingeschlauftes Seilstück není navázaný, ale provlečený (či navlečený) kus lana – v brzdě (tlumiči pádu) na ferraty lano musí klouzat (str.66-67, zde není řeč o ukotvení brzdy k úvazu).

Band(schlingen)knoten (str.136-143) – nikoli uzel na popruhu, ale lépe: uzel na popruhy, neboť se jedná o konkrétní typ uzlu (očková spojka, v „lanové podobě“ u nás znám též pod názvem „uzel UIAA“; na str.157 je tentýž uzel v češtině nazván „skotským“, nikoli nesprávně, zatímco německý originál zachovává pro čtenáře přívětivější jednotné pojmenování Bandknoten).

„Während des letzten Krieges“ jistě není „během první světové války“ (jak ostatně ukazuje i datum 1.10.43 na listu z Pfrimmerova deníku – str.176).

Karabina neleží na otvoru, ale na uchu skoby (str.239).

Uzly krok za krokem, Geoffrey Budworth, Nakladatelství Svojtka & Co., rok vydání neuveden.

Problém této publikace je v tom, jak zbytečně činní zmatečným to, co by jinak při aspoň minimální snaze mohlo být snadno a srozumitelně vysvětleno. Stojí za to se podívat na některé tyto „chaotické“ úryvky textu.

Na str.15 je odstavec: „Základní prvky syntetických lan, objevených a vyvinutých chemickým výzkumem ve třicátých letech, jsou velmi jemné souvislé svazky kruhových multifilních vláken o průřezu menším než 50 mikronů (1/500 mm), o přesně stejném průměru; hrubší monofilní vlákna o průměru větším než 50 mikronů; nesouvislá spojovací vlákna dlouhá 2 cm (5/6 palce) až 2 m (2 yardy), vyrobená nařezáním multifilních nebo monofilních vláken na jednotlivé délky; a ploché úzké proužky z protlačované vláknité fólie. Balíky provazů v jasných barvách, které obvykle vidíte v obchodech pro domácnost, jsou obvykle balené ve fólii, stejně jako větší balíky a velké cívky, prodávané v centrech se zemědělskými stroji.“ Pokud se odstavec textu definuje jako soubor vět mající společné téma, pak se to tady nepodařilo… A jen pro zajímavost – monofilní = jedno vláknité, multifilní = více vláknité.

Na str.16 dole je nešikovně formulovaná věta o umělých (syntetických) lanech, která začíná: „Neztrácejí své vlastnosti, ani když jsou mokrá,…“. Inu, některá lana z umělých vláken skutečně neztrácejí své vlastnosti působením vody, ale naneštěstí polyamid, který je stavební hmotou právě horolezeckých lan, je působením vody narušován a ztrácí pevnost až o 30%! (Budiž autorům publikace omluvou, že na jiných místech v knize na to upozorňují).

Na str.17 se pojednává o materiálu z umělého vlákna Spectra: „Jeho vysoká cena neodradí závodníky na námořních jachtách ani horolezce, pro které je bezpečnost prvořadá, ale tento materiál není vhodný pro rutinní vázání uzlů.“ Čtenáře, pro něhož je bezpečnost prvořadá, by jistě zajímalo, proč není vhodný k rutinnímu vázání?! Je to proto, že materiál Spectra je velmi hladký, a díky malému tření na něm špatně drží navázané uzly. K povolení uzlů může dojít již při nečekaně malém zatížení! Pro horolezce se smyčky ze Spectry dodávají na trh spojené do okruhu šitým švem.

Na str.27 je odstavec: „Vázat uzel „v ohybu“ znamená pracovat bez volného konce. Když se smyčka nebo vázaný uzel rozpadne nebo sklouzne z vázacího kolíku anebo nedokážete zavázaný uzel rozluštit bez pomoci konců (jinými slovy „uvolnit v ohybu“), pak může jít právě o uzel vázaný v ohybu. To je „zákon smyčky a ohybu“, se kterým v polovině osmdesátých let přišel Harry Asher.“ Ach jo, mít zašmodrchané věty v knize o uzlech, to opravdu nadělení!

Na str.64 je na fotografiích ve skutečnosti uveden Dvojitý Prusíkův uzel. A na str.65, kde je inzerován Dvojitý Prusíkův uzel, je ve skutečnosti Trojitý Prusíkův uzel. Jednoduchý, anebo jak v publikaci uvádějí „základní“ Prusíkův uzel, zde vůbec uveden není, lze jej však spatřit v neutaženém stavu na str.64 na fotografii zobrazující fázi č.3.

Časopis Lidé a hory, číslo 4 ročníku 2002. Na str.44 je článek „Lana a uzly“, autor Marek Cerman. V odstavci „Lodní uzel“ je odkazováno na obrázek č.7. Ať však v článku hledáme jakkoliv, žádný obrázek č.7 nenajdeme. Zato tam je 2 × obrázek č.6. Přičemž na dolním obr.č.6 je vyobrazena jakási slečna visící na jistícím stanovišti, což se shoduje s obsahem textu, který na zmizelý obrázek č.7 odkazuje. Takže s velkou pravděpodobností si můžeme troufnout říci, že z uvedených obrázků č.6 má ten dolní být správně obr.č.7.

Časopis Lidé a hory, číslo 2 ročníku 2002. Na str.39 je v článku o metodice lezení zajištěných cest, tzv. klettersteigů, uveden obrázek „A“. Popiska obrázku uvádí, že je zobrazen kombinovaný úvaz. Ach to babylónské zmatení jazyků…! Ano, takto se vskutku dříve, snad vinou nešťastných překladů, onen druh úvazu v češtině nazýval. Ale v současnosti se daleko výstižněji používá pro tento druh úvazu výraz „celotělový“. A výraz „kombinovaný“ se používá pro současné použití sedacího a prsního úvazu, přičemž sedák a prsák se spojují buď přímo lanem, nebo pomocnou smyčkou. V uvedeném článku by tedy bylo lepší obrázky popsat následovně: A – celotělový úvaz; B – detail tlumiče připevněného k celotělovému úvazu; C – připevnění tlumiče ke kombinovanému úvazu variantou 1; D – připevnění tlumiče ke kombinovanému úvazu variantou 2; A podle této terminologie i upravit příslušné pasáže v textu článku.

Přemožitelé hor, Stefano Ardito, Rebo Productions, 2001, 1.české vydání.

Na str.133 je popiska k obrázku na str.132 vpravo dole. Udávaný rok 1938 pro prvovýstup klasickou cestou na Eiger týmem Ch.Almera je pochopitelně omylem. V tento rok (1938) proběhl první zdařilý výstup družstva Heckmair – Vörg – Harrer – Kasparek pověstnou severní stěnou. Ve skutečnosti Ch.Almer, Ch.Barrington, P.Bohren vystoupili klasickou cestou podél západního hřebene na Eiger už v roce 1858.

Časopis Montana, číslo 1, ročník 2000. V článku „Vrtání ledovcových skob“, autor Vladimír Procházka ml., který vychází z publikace Myths, Cautions and Techniques of Ice Screw Placement od firmy Black Diamond, je v odstavci „Ovazovat neúplně zavrtané šrouby – nebo ne?“ uvedeno doporučení cvakat karabinu postupového jištění do oka neúplně zavrtaného šroubu, pokud jeho vyčuhující část není větší než 5 cm. (Toto doporučení je pak stručně zopakováno i v článku „Jak lézt ledy“ v Montaně plus podzim – zima 2001, dále také v “Příloze Metodické komise ČHS“ k 2.českému vydání knihy P. Schuberta „Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu“, a naposledy v časopise Lidé a hory, číslo 2 ročníku 2002 v článku „Základy lezení v ledu – poznámky k ledovcovým skobám“ na str.7.) Na to, že se jedná o záležitost mající bezprostřední vliv na bezpečnost, je odstavec v Montaně 1/2000 věnující se této problematice překvapivě stručný a plný nejasností. Tak nejprve: vyčuhující část neúplně zavrtaného šroubu působí při zatížení za konec jako páka, o tom není sporu. Ovšem každé rameno dvojzvratné páky má i své protilehlé rameno. A pak už jen záleží na velikostech sil působících na ramena páky a na délce ramen páky, na kterou stranu se to či ono rameno vychýlí. Takto je to sice velmi zjednodušeně řečené (on taky šroub v ledu není úplně to samé, co páka /jednoduchý stroj/ ve fyzice), ale pro základní úvahu to stačí. Dále pro situaci šroubu vše lépe vysvětlí expresivní příklad: představme si půl metru dlouhý šroub zavrtaný v ledu. Vadilo by u něj cvaknutí za konec, kdyby vyčuhoval z ledu 10 cm? Asi ne… Vadilo by u 1 m dlouhého šroubu, že vyčuhuje 25 cm? Asi také ne. Druhé rameno šroubu by bylo v mase ledu, která by šroubu při páčení kladla odpor, tak pevně ukotveno, že by k vytržení šroubu nedošlo. A obráceně: co když šroub bude dlouhý jen 9 cm (takové šrouby opravdu existují). Má se zavrtat jen 4 cm hluboko, a když dál nepůjde, zbylých 5 cm nechat vyčuhovat a karabinu cvaknout do oka šroubu? No to rozhodně ne!! Šroub by byl ohrožen snadným vytržením. Po těchto záměrně absurdních příkladech je snad už teď zřejmé, v čem je potíž. Onen údaj o délce dovolené vyčuhující části šroubu (při cvaknutí oka na konci trubky) by měl být uváděn v procentech celkové délky šroubu!!! U delších šroubů by takový to procentuální údaj představoval více centimetrů, u kratšího šroubu by stejné procento znamenalo méně centimetrů. Jenž v celém článku (v M. 1/2000) není vůbec uvedeno, jak dlouhý byl šroub, který firma Black Diamond na pokusy použila. Takže čtenář si ani nemůže výpočet udělat sám. Prostě neví… a bláhově se zatím možná v ledech jistí špatně.

Pokračovat ve čtení

Bezpečnostní komise (dále jen BK) a Metodická komise (dále jen MK) Českého horolezeckého svazu (dále jen ČHS), jakožto odborné komise zabývající se bezpečností horolezectví a příbuzných činností, při nichž hrozí nebezpečí pádu z výšky, varují širokou veřejnost před následujícími skutečnostmi, resp. před jejich aplikací v praxi:

1) V inzerátu resp. PR článku firmy Lanex a.s ve zvláštním vydání časopisu Montana Plus podzim-zima 2001 (str. 5) byla uveřejněna tato

Poznámka: Objevil se názor, že jednoduché lano Viper je použitelné pouze na skály, ale nelze ho použít pro využití na expedice. Údajně je nutné mít na expedice lana „dvojčata“, která zaručují vyšší spolehlivost. Podle vyjádření Poldy Súlovského se naopak lano Viper na expedici Ama Dablam osvědčilo, protože je to lehké lano a ve spolupráci s fixním lanem, průměr 6 mm zaručí stejné vlastnosti.

Pokračovat ve čtení

Knižní horolezecký průvodce Hruboskalsko 1.díl, na str.187 uvedená Cesta pro malého Marka se původně jmenovala Spára malého Marka, a prvovýstupců bylo více, než uvádí průvodce, a to J.Procházka, J.Jíra, J.Slánský, P.Tlapa. V Hruboskalsku 2.díl na str.71 není Chroustova cesta, ale správně Chlumova cesta. Na str.87 se cesta Eldorádo původně psala El Dorado, a jejími prvovýstupci jsou J.Procházka a J.Rakoncaj. V průvodci Skály na Mužském na str.7 není na fotografii podepsán Kuchař, ale Kučera. A na str.147 v popisku k sousední fotografii má být jako autor fotografie uveden K.Vlček.

(Informace převzaty z článku Opravy průvodců, časopis Montana 4/2001, autor článku V.Procházka ml.)

Časopis Montana, číslo 3 ročníku 2001. V článku Gosaukamm je zkomolené jméno legendárního Paula Preusse (1886 – 1913). Snad tiskovou chybou je uvedeno pouze P.Preu. Chybí poslední zdvojené s, někdy se píše ß. Správně tedy Paul Preuss, případně Preuß.

Časopis Montana plus, jaro – léto 2001. V článku „Lehká, tenká a…“ (autor neznámý), který se zabývá odlehčenými lany a zpochybňuje jejich pevnost v místě navázaného uzlu, je v odstavci začínajícím větou „V této souvislosti poukazuje francouzský výrobce…“ tvrzení, že Bezpečnostní sekce DAV schválila v knize „Jistota moderních lan“ nemožnost přetržení nového lana na ostré hraně. To je mi ale novinka!!! To je tak neuvěřitelné, že tomu ani věřit nejde. Lano že vydrží bez problému zatížení na ostré hraně? Doufám, že tomu nikdo nevěří, jinak by byl na dobré cestě do hrobu…

Původně ve starší verzi Kritického sborníku zde byla vyslovena domněnka, že jen byla fráze „na ostré hraně“ omylem dána namísto fráze „v místě uzlu“. Bohužel tak jednoduchý omyl to nebyl. Chaos je větší, než se zdál být.

V Montaně plus jaro-léto 2002 se k této problematice totiž vyslovil i V.Procházka ml. řečený „Chroust“. Pomine-li se poněkud složitá strukturovanost jeho článku, přináší v něm jednu podstatnou informaci. Chroust totiž získal originál článku z německého časopisu Klettern, a uvádí přesné znění tam použité věty odvolávající se na knihu (ročenku) DAV, a to: „… přetržení nepoškozeného lana mimo zatížení přes ostrou hranu je prakticky nemožné. To je ta správná formulace věty, jak má znít. Navíc Chroust přináší další pohled na věc, velmi pravděpodobný, a to, že v článku „Lehká, tenká a…“ v M+ jaro-léto 2001 je tou hranou míněn ohyb lana v „karabině“ (při testech se používá kovová tyč o průměru 10 mm). Není už však jasné, co míní ostrou hranou autoři zmiňované ročenky DAV. Taky ohyb v karabině? Nebo opravdovou ostrou sklaní hranu? Když si to vezmeme postupně, tak o ostré hraně se v různých souvislostech vyjadřovali: kniha (ročenka) DAV, pak časopis Klettern, a poté montánovský článek „Lehká, tenká a…“ A zřejmě ne všichni tito vyjmenovaní mysleli ostrou hranou totéž! To vše vystavuje čtenáře značnému zmatku. Inu, to je tak, když se kazí jazyk, a na popis něčeho se použije výraz, který už má jiný význam, pak vzniká nedorozumění… Mělo by se důsledně rozlišovat mezi pojmem „ohyb lana v karabině“ a pojmem „ohyb lana přes ostrou skalní hranu“.

Časopis Montana, číslo 1, ročník 2001

Na str.28 je článek věnovaný problematice sebejištění při slaňování. V části „Vysvětlení – Ad 1“ je uvedeno, že připevnění prusíku, který je na lano instalován pod osmou, k nohavici sedáku je bezpečné. Není bezpečné. Je to tak logické! Prusík se při slaňování používá proč? Aby se člověk zajistil pro případ, kdy selže slaňování. Když selže slaňování, tak co? Člověk zůstane viset v prusíku. Jak v něm ale bude viset, kdy jej bude mít připnutý na nohavici!? Vždyť se člověk převrátí hlavou dolů a zůstane viset za jednu nohu! Pokud někomu není jasné, jak může slaňovací pomůcka selhat, jsou mimo jiné možné tyto případy: 1. Omylem nedozavřený zámek karabiny z důvodu zatažení šroubovací pojistky ve stavu otevřeného zámku (pojistka brání uzavření zámku). Během slaňování se může slaňovací osma vysmeknout ven z karabiny. 2. Slaňuje-li se po karabině HMS s poloviční lodní smyčkou, může se oplet lana zachytit o pojistku zámku karabiny (jak šroubovacích, tak automatických) a tah lana pak otevře zámek karabiny. Poté dojde k rozpletení poloviční lodní smyčky (viz. P.Schubert, Bezpečnost a riziko…., str.114 – 115 v 1.čes.vydání). 3. Je-li použita na připevnění slaňovací pomůcky k sedáku karabina bez pojistky (nebo se pojistka zapomene zatáhnout), může se při chvilkovém nadlehčení lezce osma vysmeknout ven z karabiny při bočním tahu lana (viz. P.Schubert, Bezpečnost a riziko…, str.112 v 1.čes.vydání). Tedy závěrem: pojistný prusík vždy připevňovat k sedáku tak, aby do něj šlo odsednout!!

Horolezectví, Malcolm Creasey a kol., Rebo Productions, 2000, 1.české vydání.

Na str.24 odstavec o karabinách. Je sice pravda, že lano v karabinách hladce klouže, ale jen proto se karabiny nepoužívají. Karabiny se začaly používat kvůli tomu, aby se lezec při vetknutí lana do postupového jištění, či vyjmutí lana z postupového jištění, nemusel celý odvazovat z lana.

Na téže str.24 je obrázek s popiskou: “Jistící prostředek se šroubovací nebo zámkovou karabinou.” Takto formulovaná věta je nesmysl. Prostě na obrázku je ve skutečnosti jistící prostředek připevněný k sedáku karabinou se šroubovací pojistkou zámku. Každá karabina má zámek, ale jen některé mají navíc pojistku zámku. V celé knize se totiž neustále pojistka zámku nazývá mylně zámkem. Např. na str.102 v popisku obrázku “…a náhradní zámkovou karabinu.”, nebo na str.147 v popisku obrázku „…karabinou bez zámku.“, atd., atd. Vrcholem je na str.109 odstavec “Jak používat hroty”. Věta “… Nemusíme zdůrazňovat, že všechny karabiny by měly být se zámkem” je skutečně perlou. Tedy ještě jednou – všude tam kde je řeč o zámkové karabině, má být správně karabina s pojistkou zámku.

Pokračovat ve čtení

Horolezectví, Garth Hattingh, nakladatelství Svojtka & Co., české vydání z roku 1999.

Na str.47 je v textu a v popisce zmíněn druh lana Everdry. Žádný takový druh lana neexistuje. Správně jsou prostě jen druhy lan, jenž jsou impregnována, tedy více odolná proti vodě. Everdry je jen obchodní název registrovaný firmou Edelweiss, kterým tato firma značí svá impregnovaná lana. Jiné firmy užívají jiné názvy, např. firma Mammut používá výraz Super-dry. Česká firma Lanex používá C.I.A.P., i když na visačkách jejich prodávaných impregnovaných lan je často jen označení Water Repellent.

Na str.56 uvedený uzel “Přes ruku” se častěji nazývá Vůdcovský uzel nebo Krejčík.

Dále z této str.56: je nesmyslem věta: “… uzlem, který se používá k navázání konce lana k úvazu, je osmičkový uzel, občas se používá i smyčka.” Smyčka je prostě vytvořené oko na laně (případně popruhu) pomocí nějakého uzlu. Jméno tohoto uzlu pak dá jméno smyčce. Správně tedy má být, že pro navázání na konec lana se používá osmičková smyčka, která se váže osmičkovým uzlem.

Pokračovat ve čtení