Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách, Petr Piskač (Rybíz), vlastním nákladem, 2003

Internetový server Horydoly.cz zveřejnil „Opravník Rybízova průvodce“.

Zde v Kritickém sborníku ještě upřesňujeme a dodáváme:

Na str.38 je popisována Stanislawského cesta na Čierný štít. Autor průvodce uvádí, že na stanovištích jsou osazené vrtané skoby (borháky). Nezbývá, než potvrdit to, co je psáno na Horydoly.cz. V podstatných pasážích cesty žádné borháky nejsou. Teprve až zcela nahoře, po spojení se s Puškášovou cestou, jsou borháky na posledních dvou stanovištích. (Autor kritiky o Stanislawského cestě – Tomáš Kublák, cestu lezl v srpnu 2003.)

Na str.43 je popisována Šádkova cesta na Kolový štít. V hodnocení cesty je uvedeno, že stanoviště jsou osazena nýty. To není pravda, resp. celá pravda. Počet stanovišť osazen nýty je nižší, než ve schématu. Schéma cesty je převzaté z Kroutila, a zdá se, že autor zjevně cestu nelezl (ne za posledních 50let). Počet stanovišť je nižší, než je na schématu. Některá stanoviště, kde je označuje autor, se už dávno nevyužívají. Pozor!!!: Stanoviště označené autorem č.3 už je v drasticky špatném stavu. Navíc není ani v linii cesty, jak se v dnešní době cesta leze. Zbytek stanoviště z doby Šádka tam je, ale sestává se ze 2 shnilých skob, z toho jedna už je součást květeny. Možnost dalšího zajištění je velmi špatná. Na zbytcích tohoto štandu jsme prožili pár perných chvil!!! Čas cesty, 6 hodin se mi zdá nadhodnocen. Jako klíčové místo bych označil spíše závěr traverzu, pod 2 štandem. Šádkova cesta – viz. obrázek [3]. (Autor kritiky o Šádkově cestě – Martin Poltier, HO SAKAL, cestu lezl v srpnu 2003.)

Na str.113 je vlevo dole obrázek s vyznačeným výstupem č.87. Podle autora průvodce to má být „Reichartova cesta – Pravým žebrem JZ stěny“ (Opálové stěny). Ale na obrázku na str.113 je vyznačena cesta „Levým žebrem“. (Autor kritiky o Opálové stěně – Tomáš Kublák, HO SAKAL, cestu „Levým žebrem“ Opálově stěny lezl v březnu 2003.)

Pohyb po ledovcích, Alexander Krško, Alpy, 2003

Na str.21 je věta: „Při vysokohorské turistice a horolezectví v horách se však používá výhradně kombinace prsního a sedacího úvazku nebo úvazek kombinovaný“. Věčně se opakující zmatení jazyka… Existuje jednokusový úvaz, který obepíná jak stehna, tak i trup a ramena člověka – tento úvaz se správně nazývá celotělový. Naproti tomu kombinovaným úvazem se nazývá správně jen kombinace sedacího a prsního úvazu (spojení obou se provádí buď lanem při navazování, nebo pomocnou smyčkou, lanovou či popruhem). Takže v uvedené větě je první část dobře, ale místo tučně vyznačeného výrazu „úvazek kombinovaný“ mělo správně být uvedeno „úvazek celotělový“. Pokud jsou nějaké pochybnosti o tomto, doporučuje se přečíst si normu ČSN EN 12277.

Za povšimnutí stojí určitý rozpor. Opět ona věta ze str.21 a její pokračování: „Při vysokohorské turistice a horolezectví v horách se však používá výhradně kombinace prsního a sedacího úvazku nebo úvazek kombinovaný. Jiný způsob (samostatný sedací nebo dokonce prsní úvaz) je životu nebezpečný a jedinci, kteří se takto odváží na horskou túru, by měli být pro výstrahu popraveni!“. Jenže na str.37 v kapitole Navázání družstva na lano, je věta: „Každý z členů používá vždy propojení sedacího úvazku s prsním, navázán je však na sedací úvaz“. Tak zaprvé – navázáním se jen na sedák si kombinovaný úvaz vyrušíme, je to jako být jen v samotném sedáku. Dále – v následujících větách se navázání jen na sedák zdůvodňuje lepším postavením pro toho lezce, který zachycuje pád spolulezce do trhliny. Ano, to je pravda, protože bod navázání je pod těžištěm těla chytajícího člověka, zmenšuje se tendence k povalení na zem. Ale nutno myslet na to, jak se bude mít ten padající do trhliny! Pád do trhliny v samotném sedáku je nebezpečný. Zkrátka ideální by bylo, kdyby padající do trhliny měl kombinovaný (nebo celotělový úvaz), a chytající měl sedací úvaz. Ale problém je v tom, že dopředu nelze určit, kdo do trhliny spadne. Může se to stát jak tomu jdoucímu vpředu, tak tomu vzadu. Možná někdo namítne, že pád jen v sedáku není na ledovci tak nebezpečný, protože situace se liší od například pádu na skále. Ale takto argumentovat nelze, je to zase v rozporu s tím, co je uvedeno na str.45 (vcelku správně, někdy však bývá v literatuře uvedeno až 2000 N) – „Síla, přenášená při pádu lanem, která zasáhne prvního jistícího člena, obvykle odpovídá zhruba dvěma třetinám tělesné hmotnosti padajícího (cca 400 – 600 N). Takovou sílu neudrží žádný člověk ve vzpřímeném postoji…. je prostě stržen k zemi“. Ano, bylo správně řečeno, že lano sílu přenáší, a pokud zanedbáme tření na hraně trhliny, pak podle pravidla akce a reakce působí stejná síla i na spadlého se samotným sedákem. Pokud bude při zachycení ve vodorovné poloze zády dolů, hrozí mu poranění páteře! Navíc vše zhoršuje fakt, že při túře na ledovci máme často těžký batoh na zádech, pak je i visení velmi komplikované, při zachycení pádu dojde určitě k přetočení hlavou dolů. Jaké je správné řešení? Inu, to je obtížná rada, je to klasický spor „pro a proti, a co za co“. Jako přijatelné se jeví řešení: mít kombinovaný (popř. celotělový) úvaz, a chodit v čtyř až pětičlenném družstvu, a mít tlumiče pádů na ledovce. Podrobněji o navázání na ledovci na stránce Ledovec.

Časopis Lidé & hory, číslo 4, ročník 2003. Na str.50 je článek „Soupravy pro zajištěné cesty“ věnovaný klettersteigům. V odstavci „Jaká je skutečnost při pádu“ je věta: „Při pádu lezce bez soupravy pro zajištěné cesty v délce 5 metrů má pádový faktor hodnotu pět“. To není přesně řečené, je to jen půl pravdy. Pádový faktor je poměr délky pádu ku délce činného lana. Vyjadřuje se zlomkem f = H / L, kde H je výška pádu, L je délka činného lana. Aby byl tedy pádový faktor pět, je ještě nutno dodat, že smyčka připevněná k lezci by musela být dlouhá 1 m. A ještě pozor – vzdálenost mezi lezcem a dolním kotvením ocelového lana by musela být 4 metry. Pokud totiž lezec spadne, tak bude padat pod dolní kotvení právě o délku smyčky. Jinak řečeno – jeho pád bude 4 metry ke kotvení + ten 1 m pod kotvení, a teprve pak dojde k zaražení pádu.

Časopis Lidé & hory, číslo 4, ročník 2003. Na str.7 je oprava k číslu 3 časopisu, převzato: „Omlouváme se čtenářům našeho časopisu za dvě chyby v minulém čísle 3/2003. Na straně 22 vpravo nahoře byl místo záběru Alphubelu omylem zařazen pohled na Allalinhorn. Chyba vznikla i na straně 36 u červené výstupové trasy na vrchol Dom ve výtažku mapy – vinou špatného umístění červeného vektoru trasy došlo k posunu výstupové trasy oproti skutečnosti. Chyby vznikly při závěrečném redakčním zpracování. Velice nás toto mrzí, děkujeme za pochopení“.

Moravské skály, Vladimír Skýpala, Vladimir Wolf, vlastním nákladem, 2003. Informace jsou převzaty z článku v rubrice „Mix“ v časopise Montana, číslo 3, ročník 2003, autor článku P.Říha.

Na str.67, Kostelík – vnitřek jeskyně. Zde jsou další dvě cesty. Vedle cesty č.26 zleva vede „Tunelářská s.r.o., 7 „. Mezi cestami č.24 a 25 je cesta „Nikdy neříkej nikdy, 8“. Na str.70, Býčí skála – cesty uvnitř jeskyně. Cesta č.19a se jmenuje „Řetězová reakce, 6+A3“ a vede přes dva slaňovací řetězy na okraj jeskyně. Vlevo od této cesty je projekt R.Jurečky. V pravé části jsou ještě dva projekty, jeden pravděpodobně L.Žákovského. Cesta 19c se jmenuje „Modrá je modrá, 4 A3“. Na str.77, Jáchymka. Cesta č.1 není projekt, cesta je dokončená. Jmenuje se „Tajemný projekt, 6-„. Cesta č.14 má klasifikaci 5+A2.

Vysokohorská turistika, Stefan Winter, Kopp, 2003.

Na str.78 je odstavec věnující se jištění při lezení po žebříku na klettersteigu. Je použitá věta: „Vlastní jištění se zde zavěšuje přímo na příčky žebříku, nebo na ocelová lana, která vedou podél žebříku“. To je špatně, nebo minimálně nepřesně řečené. Tak nejprve – pokud ocelové lano vede souběžně vedle žebříku, pak je vše v pořádku, opravdu není nic lepšího, než se jistit za toto lano k tomu určené. Ovšem pokud je v terénu jen samotný žebřík, pak zajištění za jeho jednu (vodorovnou) příčku je nebezpečné. Pokud se tato vytrhne, následuje pád do propasti. Daleko lepší je se jistit za svislou postraní tyč, ve které jsou příčky ukotveny. Karabina po svislé tyči sjede dolů, zarazí se o vodorovnou příčku, a pokud tato praskne, karabina jen sjede k následující vodorovné příčce. Někdy se stane, že svislá tyč je velkého průměru, takže rozvor karabiny nestačí na to, aby se na ni karabina dala cvaknout. Řeší se to tak, že smyčkou od jistící karabiny se svislá tyč obtočí, a karabina se poté cvakne zpět na pramen její smyčky.

Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách, Petr Piskač, vlastním nákladem, 2003.

Na str.142 je kapitola 3.1 Základní vybavení pro horolezeckou túru. Citace: „Výzbroj: zvykněme si do hor nosit dvě tzv. „poloviční lana“ či „dvojčata“ (tl. lan 9 mm, event. 8,5 mm) se kterými lezeme zásadně a jenom tzv. na dvojito. Pouze v lehčích výstupech (III-IV) nám postačí jedno jednoduché lano, tl. 10,5 nebo 11 mm“. První věta je v pořádku. Ale druhá věta doporučující jednoduché lano je nesmysl. Jednoduché lano se může přetrhnout, přesněji řečeno přeseknout při zatížení přes ostrou skalní hranu! A to i zcela nové lano, které je jinak v bezvadném stavu. A ostré skalní hrany se nacházejí i v terénu III a IV obtížnosti! Ostatně nazvat IV terén lehčím výstupem je zavádějící. I sám autor na jiném místě knihy (str.17) charakterizuje stupeň IV jako „velmi těžký“. U slabších lezců zde pád není ničím překvapivým, nakonec např. z důvodu vylomení chytu může spadnout úplně každý. Znovu je třeba připomenout – jednoduché lano je možné považovat za bezpečné pouze na skalkách (cvičných skalách, nebo pískovcích), kde je lezení většinou na 1 lanovou délku, člověk je pohledem ze země schopen posoudit charakter zamýšlené cesty, uvážit zda ostrá skalní hrana hrozí nebo ne. A v případě, že si její nebezpečí uvědomí až po započatí výstupu, tak není díky nevysoké skále až tak velký problém se vrátit na zem. Rovněž bývá často praxe, že na cvičných skalách jsou nad ostrými hranami vhodně umístěna fixní jištění (nýty, borháky), aby k zatížení lana přes hranu nedošlo. Cvičné skály jsou často kultivovaným terénem. Naproti tomu v horách, kde jsou dlouhé výstupy, terén není možno přesně zhodnotit, tam se vedení lana přes ostrou skalní hranu vyhneme jen s obtížemi. Proto v horách používat při horolezectví dvoupramenná lana – buď poloviční nebo dvojčata. (Jen na velmi lehkých túrách do II stupně, které spíše spadají do oblasti vysokohorské turistiky – VHT, kdy se většinu cesty jde pěšky, a občas se musí překonat nějaký skalní schod či stupeň, tak mnozí turisté a horolezci tíhnou k tomu používat z důvodů snadnější manipulace jednoduché lano, ale k tomu je třeba mít znalosti té cesty, a umět poznat, zda je použiti takového lana v daném terénu adekvátní.)

Lezení na umělé stěně, Slávek Vomáčko, Soňa Boštíková, Grada, 2003

Na str.35 je vysvětlován název karabiny HMS jako vzniklý z německého „HalbMastSicherung“. To není přesné – správně je to Halbmastwurfsicherung. Mast je německy stěžeň, stožár. Wurf je hod, vrh. Teprve složením těchto dvou slov se utvoří slovo Mastwurf, což je německý výraz pro Lodní uzel či smyčku.

Na str.38 je doporučení, že samostatně lze jeden pramen polovičního lana (značené ½ v kroužku) použít při VHT. To je nebezpečné!!! Při VHT (vysokohorská turistika) se sice moc neleze, ale spadnout jde i tak. A pád by to byl v skalnatém prostředí. Pokud by došlo k zatížení lana přes ostrou skalní hranu, tak by se jeden samotný pramen polovičního lana mohl snadno přeseknout. Ostatně se to už i stalo – viz. „Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu 1.díl“, P.Schubert, freytag & berndt, 1997, str.59-60. Právě na str.60 je tam popisována jedna nehoda vysokohorských turistů na Mönchu v Bernských Alpách. Jeden pramen polovičního lana a tři mrtví, dva těžce zranění…

Na str.74 je kapitola Bezpečnost při boulderingu. Poslední věta v posledním odstavci obsahuje: „Záchranu osoby, která je dvakrát větší než my…“. Hmm, jak je to myšleno? Že by výška? Průměrný člověk je vysoký 180 cm, aby byl dvakrát větší, musel by mu záchranu dělat člověk vysoký 90 cm – to je přibližně 4 leté dítě! Když by dělal záchranu dospělý člověk nebo aspoň dorostenec, který není velkého vzrůstu, tak řekněme 150 cm, tak dvojnásobně vysoký lezec by měřil 3 metry! Což zase na této planetě neexistuje. Těžko soudit, ale asi měli autoři na mysli spíše tíhu, takže výraz by měl správně znít: „Záchranu osoby, která je dvakrát těžší než my…“. Velikost je jen vlastnost nějakého rozměru. A rozměry pak máme: výšku, šířku, hloubku, tíhu, atd., a následně je: velká výška, velká hloubka, velká tíha, atd. Je třeba se vyjadřovat přesně.

Na str.77 je tabulka srovnání boulderových stupnic, kterými se hodnotí boulderové výkony. V levém sloupci, kde je stupnice UIAA je chyba. Po stupni X+ následuje jako obtížnější IX- a IX. Je špatně napsaná římská cifra. Správně je pochopitelně stupeň XI- a XI. Podobná chyba je i na str.123. V tabulce v levém sloupci na šestém řádku od zdola je špatně stupeň IX+/IX-. Správně má být IX+/X-.

Časpis Montana, číslo 4, ročník 2002. Na str.23 je článek „PRE Kanchenjunga 2002“, autor Radek Jaroš a -brk-. Hned první věta článku praví: Kančendžonga, důvěrně horolezci přezdívaná „Kanča“ je svými 8.586 m druhým nejvyšším vrcholem světa.; Není. Kanchenjunga je správně až třetí nevyšší hora světa, tou druhou je pověstná K2, domorodci nazývaná Čhokori, měřící 8.611 m.

Bezpečnost a riziko – 2.díl, P.Schubert, freytag & berndt, 2002. Informace jsou převzaty ve zkrácené podobě z článku Dvojčata od Pita Schuberta, časopis Montana 2/2003, autor článku Vladimír Procházka ml.

Co se ale „ne zcela povedlo“, to je v řadě míst nedokonalost překladu samotného či jeho zapucování do řeči horo/lezecké. … Opravte si některé nedostatky:

U sebejištění na ferratách nejde o Stichtovu brzdu, jak je v překladu chybně uvedeno, ale o „ementálskou“ brzdící desku používanou v sestavě sebejističe-tlumiče pádu (str.62, v originálu Bremsplatte) – „štichtovku“ použít nelze!

„Dva prameny“ nejsou totéž jako „zwei Ringe“ vázané z jediného kusu provazu dvojím protočením (str.62).

Eingeschlauftes Seilstück není navázaný, ale provlečený (či navlečený) kus lana – v brzdě (tlumiči pádu) na ferraty lano musí klouzat (str.66-67, zde není řeč o ukotvení brzdy k úvazu).

Band(schlingen)knoten (str.136-143) – nikoli uzel na popruhu, ale lépe: uzel na popruhy, neboť se jedná o konkrétní typ uzlu (očková spojka, v „lanové podobě“ u nás znám též pod názvem „uzel UIAA“; na str.157 je tentýž uzel v češtině nazván „skotským“, nikoli nesprávně, zatímco německý originál zachovává pro čtenáře přívětivější jednotné pojmenování Bandknoten).

„Während des letzten Krieges“ jistě není „během první světové války“ (jak ostatně ukazuje i datum 1.10.43 na listu z Pfrimmerova deníku – str.176).

Karabina neleží na otvoru, ale na uchu skoby (str.239).

Uzly krok za krokem, Geoffrey Budworth, Nakladatelství Svojtka & Co., rok vydání neuveden.

Problém této publikace je v tom, jak zbytečně činní zmatečným to, co by jinak při aspoň minimální snaze mohlo být snadno a srozumitelně vysvětleno. Stojí za to se podívat na některé tyto „chaotické“ úryvky textu.

Na str.15 je odstavec: „Základní prvky syntetických lan, objevených a vyvinutých chemickým výzkumem ve třicátých letech, jsou velmi jemné souvislé svazky kruhových multifilních vláken o průřezu menším než 50 mikronů (1/500 mm), o přesně stejném průměru; hrubší monofilní vlákna o průměru větším než 50 mikronů; nesouvislá spojovací vlákna dlouhá 2 cm (5/6 palce) až 2 m (2 yardy), vyrobená nařezáním multifilních nebo monofilních vláken na jednotlivé délky; a ploché úzké proužky z protlačované vláknité fólie. Balíky provazů v jasných barvách, které obvykle vidíte v obchodech pro domácnost, jsou obvykle balené ve fólii, stejně jako větší balíky a velké cívky, prodávané v centrech se zemědělskými stroji.“ Pokud se odstavec textu definuje jako soubor vět mající společné téma, pak se to tady nepodařilo… A jen pro zajímavost – monofilní = jedno vláknité, multifilní = více vláknité.

Na str.16 dole je nešikovně formulovaná věta o umělých (syntetických) lanech, která začíná: „Neztrácejí své vlastnosti, ani když jsou mokrá,…“. Inu, některá lana z umělých vláken skutečně neztrácejí své vlastnosti působením vody, ale naneštěstí polyamid, který je stavební hmotou právě horolezeckých lan, je působením vody narušován a ztrácí pevnost až o 30%! (Budiž autorům publikace omluvou, že na jiných místech v knize na to upozorňují).

Na str.17 se pojednává o materiálu z umělého vlákna Spectra: „Jeho vysoká cena neodradí závodníky na námořních jachtách ani horolezce, pro které je bezpečnost prvořadá, ale tento materiál není vhodný pro rutinní vázání uzlů.“ Čtenáře, pro něhož je bezpečnost prvořadá, by jistě zajímalo, proč není vhodný k rutinnímu vázání?! Je to proto, že materiál Spectra je velmi hladký, a díky malému tření na něm špatně drží navázané uzly. K povolení uzlů může dojít již při nečekaně malém zatížení! Pro horolezce se smyčky ze Spectry dodávají na trh spojené do okruhu šitým švem.

Na str.27 je odstavec: „Vázat uzel „v ohybu“ znamená pracovat bez volného konce. Když se smyčka nebo vázaný uzel rozpadne nebo sklouzne z vázacího kolíku anebo nedokážete zavázaný uzel rozluštit bez pomoci konců (jinými slovy „uvolnit v ohybu“), pak může jít právě o uzel vázaný v ohybu. To je „zákon smyčky a ohybu“, se kterým v polovině osmdesátých let přišel Harry Asher.“ Ach jo, mít zašmodrchané věty v knize o uzlech, to opravdu nadělení!

Na str.64 je na fotografiích ve skutečnosti uveden Dvojitý Prusíkův uzel. A na str.65, kde je inzerován Dvojitý Prusíkův uzel, je ve skutečnosti Trojitý Prusíkův uzel. Jednoduchý, anebo jak v publikaci uvádějí „základní“ Prusíkův uzel, zde vůbec uveden není, lze jej však spatřit v neutaženém stavu na str.64 na fotografii zobrazující fázi č.3.

Časopis Lidé a hory, číslo 4 ročníku 2002. Na str.44 je článek „Lana a uzly“, autor Marek Cerman. V odstavci „Lodní uzel“ je odkazováno na obrázek č.7. Ať však v článku hledáme jakkoliv, žádný obrázek č.7 nenajdeme. Zato tam je 2 × obrázek č.6. Přičemž na dolním obr.č.6 je vyobrazena jakási slečna visící na jistícím stanovišti, což se shoduje s obsahem textu, který na zmizelý obrázek č.7 odkazuje. Takže s velkou pravděpodobností si můžeme troufnout říci, že z uvedených obrázků č.6 má ten dolní být správně obr.č.7.

Časopis Lidé a hory, číslo 2 ročníku 2002. Na str.39 je v článku o metodice lezení zajištěných cest, tzv. klettersteigů, uveden obrázek „A“. Popiska obrázku uvádí, že je zobrazen kombinovaný úvaz. Ach to babylónské zmatení jazyků…! Ano, takto se vskutku dříve, snad vinou nešťastných překladů, onen druh úvazu v češtině nazýval. Ale v současnosti se daleko výstižněji používá pro tento druh úvazu výraz „celotělový“. A výraz „kombinovaný“ se používá pro současné použití sedacího a prsního úvazu, přičemž sedák a prsák se spojují buď přímo lanem, nebo pomocnou smyčkou. V uvedeném článku by tedy bylo lepší obrázky popsat následovně: A – celotělový úvaz; B – detail tlumiče připevněného k celotělovému úvazu; C – připevnění tlumiče ke kombinovanému úvazu variantou 1; D – připevnění tlumiče ke kombinovanému úvazu variantou 2; A podle této terminologie i upravit příslušné pasáže v textu článku.

Přemožitelé hor, Stefano Ardito, Rebo Productions, 2001, 1.české vydání.

Na str.133 je popiska k obrázku na str.132 vpravo dole. Udávaný rok 1938 pro prvovýstup klasickou cestou na Eiger týmem Ch.Almera je pochopitelně omylem. V tento rok (1938) proběhl první zdařilý výstup družstva Heckmair – Vörg – Harrer – Kasparek pověstnou severní stěnou. Ve skutečnosti Ch.Almer, Ch.Barrington, P.Bohren vystoupili klasickou cestou podél západního hřebene na Eiger už v roce 1858.

Časopis Montana, číslo 1, ročník 2000. V článku „Vrtání ledovcových skob“, autor Vladimír Procházka ml., který vychází z publikace Myths, Cautions and Techniques of Ice Screw Placement od firmy Black Diamond, je v odstavci „Ovazovat neúplně zavrtané šrouby – nebo ne?“ uvedeno doporučení cvakat karabinu postupového jištění do oka neúplně zavrtaného šroubu, pokud jeho vyčuhující část není větší než 5 cm. (Toto doporučení je pak stručně zopakováno i v článku „Jak lézt ledy“ v Montaně plus podzim – zima 2001, dále také v “Příloze Metodické komise ČHS“ k 2.českému vydání knihy P. Schuberta „Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu“, a naposledy v časopise Lidé a hory, číslo 2 ročníku 2002 v článku „Základy lezení v ledu – poznámky k ledovcovým skobám“ na str.7.) Na to, že se jedná o záležitost mající bezprostřední vliv na bezpečnost, je odstavec v Montaně 1/2000 věnující se této problematice překvapivě stručný a plný nejasností. Tak nejprve: vyčuhující část neúplně zavrtaného šroubu působí při zatížení za konec jako páka, o tom není sporu. Ovšem každé rameno dvojzvratné páky má i své protilehlé rameno. A pak už jen záleží na velikostech sil působících na ramena páky a na délce ramen páky, na kterou stranu se to či ono rameno vychýlí. Takto je to sice velmi zjednodušeně řečené (on taky šroub v ledu není úplně to samé, co páka /jednoduchý stroj/ ve fyzice), ale pro základní úvahu to stačí. Dále pro situaci šroubu vše lépe vysvětlí expresivní příklad: představme si půl metru dlouhý šroub zavrtaný v ledu. Vadilo by u něj cvaknutí za konec, kdyby vyčuhoval z ledu 10 cm? Asi ne… Vadilo by u 1 m dlouhého šroubu, že vyčuhuje 25 cm? Asi také ne. Druhé rameno šroubu by bylo v mase ledu, která by šroubu při páčení kladla odpor, tak pevně ukotveno, že by k vytržení šroubu nedošlo. A obráceně: co když šroub bude dlouhý jen 9 cm (takové šrouby opravdu existují). Má se zavrtat jen 4 cm hluboko, a když dál nepůjde, zbylých 5 cm nechat vyčuhovat a karabinu cvaknout do oka šroubu? No to rozhodně ne!! Šroub by byl ohrožen snadným vytržením. Po těchto záměrně absurdních příkladech je snad už teď zřejmé, v čem je potíž. Onen údaj o délce dovolené vyčuhující části šroubu (při cvaknutí oka na konci trubky) by měl být uváděn v procentech celkové délky šroubu!!! U delších šroubů by takový to procentuální údaj představoval více centimetrů, u kratšího šroubu by stejné procento znamenalo méně centimetrů. Jenž v celém článku (v M. 1/2000) není vůbec uvedeno, jak dlouhý byl šroub, který firma Black Diamond na pokusy použila. Takže čtenář si ani nemůže výpočet udělat sám. Prostě neví… a bláhově se zatím možná v ledech jistí špatně.

Pokračovat ve čtení